ECLI:CZ:US:2013:2.US.1204.11.1
sp. zn. II. ÚS 1204/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. Petra Sasky, zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kodymova 2526/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1215/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2008 ve věci sp. zn. 29 Co 157/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná ustanoveními čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 5. 2007 bylo žalobě, jíž se stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 4 160 000,- Kč z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, v části týkající se částky 10 000,- Kč s příslušenstvím vyhověno a ve zbývající části byla tato žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1320/10 namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je v podstatě nepřezkoumatelné, neboť v rozporu se závěry vyjádřenými dovolacím soudem v rozsudku ze dne 21. 10. 2010 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 neshledal přípustnost stěžovatelova dovolání, přestože jím napadený rozsudek odvolacího soudu neobsahuje vysvětlení (a to ani implicitní), z jaké základní částky odškodnění průtahů v řízení soud vyšel a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednil kritéria uvedená v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, při určení konečné výše odškodnění.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, neboť ústavní stížností rovněž napadený rozsudek městského soudu, proti němuž stěžovatelovo dovolání směřovalo, není v souladu se závěry vyslovenými dovolacím soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, respektive se závěry přijatými Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10. Nepřezkoumatelnost přitom stěžovatel spatřuje v prvé řadě v tom, že obecné soudy v projednávané věci v žádném z rozhodnutí neuvedly, z jaké základní hodnoty odvodily výši nemateriální škody, jejíž náhradu svými rozhodnutími stěžovateli přiznaly.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. je koncipován jako účinný prostředek, kterým zákonodárce vytvořil prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků porušení základního práva účastníka řízení způsobených průtahy soudního a správního řízení, nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Složitost vymezeného předmětu kompenzace se promítá i do způsobu určení, v jaké výši bude poskytnuta. Citované ustanovení v tomto směru nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, resp. žádnou exaktní metodu, nýbrž vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna. Posouzení obecných soudů v tomto směru Ústavní soud nepřehodnocuje a nenahrazuje svým vlastním, ověřuje pouze, zda není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.
Ústavní soud musí nejprve zdůraznit, že oproti tvrzení stěžovatele neshledává napadené usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelným, neboť z jeho odůvodnění (viz str. 3) jasně vyplývá, proč dle jeho názoru nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, a proč tedy konsekventně není stěžovatelovo dovolání přípustné.
Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky proti jejím petitem napadenému rozsudku odvolacího soudu nevznáší, je zřejmé, že k porušení jeho ústavně chráněných práv mělo dojít právě tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu ani mu předcházející rozsudek nalézacího soudu neobsahují stanovení konkrétních kritérií, na jejichž základě byla vypočtena částka, jež byla stěžovateli těmito rozsudky přiznána. Ačkoliv je v tomto ohledu možno stěžovateli přisvědčit, je současně třeba zdůraznit, že z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu dle názoru Ústavního soudu je dostatečně seznatelné, jakými úvahami se soudy obou instancí při stanovování výše náhrady škody řídily a že v tomto ohledu dostály kritériím stanoveným nejen v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž rovněž kritériím vyplývajícím z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 701).
V projednávané věci je přitom zřejmé, že k průtahům řízení, jež jsou přičitatelné státu, došlo pouze v samotném začátku řízení, což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nerozporuje. Takový tzv. ojedinělý průtah přitom bývá Evropským soudem pro lidská práva tolerován (srov. rozhodnutí ze dne 18. 3. 2003 č. 49476/99 ve věci Krča proti České republice, rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 č. 52859/99 ve věci Dostál proti České republice, mutatis mutandis srov. též rozhodnutí ze dne 30. 11. 2004 č. 5805/02 ve věci Pilař a Pilařová proti České republice). Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 počítá při odškodnění za první rok průtahů s částkou ve výši 7 500,- Kč až 10 000,- Kč. Přiznal-li tedy nalézací soud stěžovateli satisfakci za nečinnost soudu v úvodní části řízení ve výši 10 000,- Kč, jedná se o závěr, jenž je konformní výše uvedeným kritériím a judikátům.
Pro úplnost je možno ještě připomenout, že odkazy stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1320/10 nejsou zcela případné, nebo těmito rozhodnutími byly příslušné mimořádné opravné prostředky zamítnuty jako nedůvodné. V odkazovaném nálezu navíc Ústavní soud mj. konstatoval, že pokud Nejvyšší soud stanovil v citovaném rozsudku základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, a to mj. určením tzv. základní částky, resp. základního rozpětí, jedná se o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud. K požadovanému individuálnímu posouzení přitom v projednávané věci dle názoru Ústavního soudu jednoznačně došlo.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Městský soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu