ECLI:CZ:US:2013:2.US.1435.13.1
sp. zn. II. ÚS 1435/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, se sídlem Hlinky 41/104, 603 00 Brno, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph. D., advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 79 Nc 1885/2009-367 ze dne 28. 2. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako soudní exekutor doručil včas podané námitky vedlejší účastnice, v exekučním řízení povinné, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 030 Ex 6842/09-335 ze dne 15. 1. 2013, neboť sám těmto námitkám nevyhověl. Povinná vznesla námitky pouze do výroku IV. napadeného příkazu, dle kterého měla uhradit 81 115,50 Kč a 21 % DPH z této částky ve výši 17 034,30 Kč za hotové výdaje, které měly stěžovateli vzniknout v souvislosti se zajištěním motorového vozidla povinné. Exekuční soud napadeným rozhodnutím změnil uvedený výrok exekučního příkazu tak, že tyto hotové výdaje stěžovateli nepřiznal, když se byl ztotožnil s argumenty povinné.
Proti rozhodnutí exekučního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Opodstatněnost svého návrhu spatřuje zejména ve skutečnosti, že oproti částce určené příkazem k úhradě nákladů exekuce soud přiznal částku více než 25krát nižší, než jakou uplatňoval stěžovatel. Z tohoto hlediska se dle jeho názoru jedná o značný zásah do majetkové sféry stěžovatele. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 363/06, v němž dle něj dospěl Ústavní soud k závěru, že o věc nikoliv nepodstatnou se jedná i v případě, kdy byla stěžovateli přiznána částka šestkrát nižší. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v odůvodnění soud po zopakování tvrzení účastníků a výčtu vydaných exekučních příkazů bez dalšího konstatuje, že stěžovatel zajistil dostatek majetku, přičemž tento závěr žádným způsobem neosvětluje. Stejný závěr se opakuje i v následující větě. Odůvodnění napadeného usnesení je dle něj v rozporu s §157 občanského soudního řádu, když prosté konstatování, že majetek byl zajištěn v dostatečném rozsahu ve spojení s rekapitulací povinnou označených důkazů, ani zdaleka neodpovídá požadavkům kladeným na odůvodnění soudního rozhodnutí, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem odkázal na judikaturu Ústavního soudu stran požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud dotčené rozhodnutí exekučního soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Exekuční soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti.
Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, nepokládá rozhodnutí Městského soudu v Brně jako celek za ústavně nekonformní. Z odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností exekuční soud usuzuje na neodůvodněnost náhrady hotových výdajů, které měly stěžovateli vzniknout v souvislosti se zajištěním motorového vozidla povinné. Jednak ji městský soud dovozuje z objemu stěžovatelem do té doby zajištěného majetku, který nadále plně dostačoval k uspokojení příslušenství a nákladů exekuce (kterýžto výčet zajištěných věcí soud podrobněji rozvedl), a proto bylo dle názoru soudu zajištění osobního automobilu nadbytečné a neúčelné, jednak ze způsobu, jakým bylo zajištěné vozidlo uchováváno, když jeho odstavením v nevyhovujících podmínkách mělo dojít k jeho poškození. Rozhodnutí soudu tedy splňuje požadavky kladené na něj občanským soudním řádem i judikaturou Ústavního soudu, a je přezkoumatelné, důkazem čehož budiž sama skutečnost, že stěžovatel je proti vývodům exekučního soudu schopen snést dostatečně konkrétní protiargumenty.
Ani námitkám stěžovatele, že se v uvedené věci neměl možnost vyjádřit k důkazům, které soud "pravděpodobně provedl (...), neboť tyto důkazy povinná v námitkách vůbec neoznačila a stěžovatel nebyl ze strany exekučního soudu žádným způsobem obeznámen s tím, že exekuční soud bude vycházet ze skutečností, které povinná nenamítá a provádět důkazy, jejichž provedení se žádný z účastníků nedomáhá", nelze přisvědčit. Již z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, jaké námitky povinná vznesla a jak se k nim stěžovatel vyjádřil. Dále je třeba vyzdvihnout procesní postavení stran v řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce dle §88 exekučního řádu. Soudní přezkum námitek je zde koncipován jako možnost jejich nezávislého a nestranného posouzení (v podobě orgánu odlišného od subjektu, který napadený příkaz vydal) a případné korekce napadeného aktu, a proto se v jeho rámci soud soustředí především na námitky povinného. Soudní exekutor v tomto typu řízení nevystupuje ve zcela rovnocenném postavení s povinným, neboť právě vůči němu vykonává zákonem delegovaný a v jeho mezích stanovený díl veřejné moci, když výše i důvod v příkazu předepsaných nákladů určuje sám (přirozeně nikoli dle volné úvahy, nýbrž s přihlédnutím k právním předpisům a okolnostem konkrétního případu). Protože jde o exekuční řízení, vychází exekuční soud toliko z námitek povinného, vyjádření soudního exekutora k nim, případné repliky povinného k tomuto vyjádření (jako tomu je v nyní projednávaném případě) a spisového materiálu, nejedná se tedy o klasické nalézací řízení, v němž kontradiktornost vyniká daleko plastičtěji co do realizace procesních práv účastníků. Nelze tedy dospět k závěru, že by v této rovině bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces.
Stěžovateli je sice nutno přisvědčit v jeho argumentaci o tom, že potvrdil-li odvolací soud obecně správnost postupu stěžovatele v jeho rozhodnutí zajistit předmětné motorové vozidlo, neměl soud prvé stolice vycházet z tvrzení o celkové nadbytečnosti a neúčelnosti takového kroku (který se v době své realizace jevil účelným), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo třeba respektovat. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že městský soud vycházel z dalšího vývoje událostí, především pak stavu, v jakém bylo předmětné motorové vozidlo uchováváno, což byla jedna ze stěžejních námitek vedlejší účastnice. Soud přitom vyšel ze znaleckého posudku, kterým byla vyčíslena škoda vzniklá na motorovém vozidle jeho údajným uchováváním v nevyhovujících podmínkách, tedy provedl důkaz na návrh povinné, a nejednalo se o případ, kdy by soud prováděl důkazy bez návrhu stran, kdy by sám z vlastní iniciativy (inkvizičně) obstarával a prováděl důkazy. Ani v tomto postupu exekučního soudu tudíž nelze shledat svévoli či jinak ústavně nekonformní prvky.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu