ECLI:CZ:US:2013:2.US.1555.12.1
sp. zn. II. ÚS 1555/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Františka Jungvirta, zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 2731/2008-283 ze dne 29. 3. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2749/2011-316 ze dne 8. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Jak se z přiloženého listinného materiálu podává, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") ve výroku I. napadeného rozsudku č. j. 6 Co 2731/2008-283 ze dne 29. 3. 2011 změnil výroky I., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 8 C 146/2006-175 ze dne 25. 9. 2008 tak, že zamítl návrh žalobce - stěžovatele, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR (ve smyslu §22 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, vstoupil ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 1. 1. 2013, do práv a povinností tohoto účastníka Státní pozemkový úřad, který má v řízení před Ústavním soudem dále postavení vedlejšího účastníka) byla uložena povinnost podle §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, vyzvat stěžovatele k nabídce kupní ceny zemědělských pozemků nacházejících se v k.ú. Nová Pec, blíže specifikovaných ve výroku rozsudku, které vedlejší účastník nabídl k prodeji veřejnou nabídkou podle §7 zákona č. 95/1999 Sb., uveřejněnou dne 1. 2. 2006 (výrok I. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud dále ve výrocích II. až V. rozsudku rozhodl o nákladech řízení, k jejichž úhradě zavázal stěžovatele, a ve výroku VI. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice soudní poplatek z návrhu ve výši 1 000 Kč. Nutno podotknout, že se jednalo již o v pořadí druhé rozhodnutí krajského soudu ve věci, když dříve vydaný zamítavý rozsudek ze dne 22. 1. 2009 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2369/2009-234 ze dne 14. 12. 2010.
Dle zjištění odvolacího soudu stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě podal žádost o koupi předmětných pozemků, vyhlášených k prodeji dne 1. 2. 2006, jíž však vedlejší účastník nevyhověl, neboť přednostní právo na koupi těchto pozemků v souladu s ustanovením §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. uplatnili společníci společnosti ZEFA Nová Pec s. r. o. s tvrzením, že jejich společnost měla dotčené pozemky pronajaté od vedlejšího účastníka ke dni vyhlášení prodeje a po dobu 36 měsíců před vyhlášením prodeje, když do požadované doby 36 měsíců započítávali i dobu, po kterou byla nájemkyní pozemků jejich právní předchůdkyně, společnost ZEFA spol. s r. o. Stěžovatel v průběhu řízení existenci přednostního práva zpochybňoval s odkazem na skutečnost, že společnost ZEFA Nová Pec s. r. o. je, vedle společností ZEFA Volary s. r. o. a ZEFA Zbytiny s. r. o., toliko jedním z právních nástupců společnosti ZEFA spol. s r. o., zaniklé dne 7. 5. 2004, která měla pozemky v nájmu, přičemž schválený projekt rozdělení společnosti ZEFA spol. s r. o. ze dne 9. 4. 2004, jehož vyhotovení předcházelo zániku společnosti, neobsahoval určení přechodu práv a povinností z nájemních smluv (nejen) k předmětným pozemkům, toto určení obsahovalo až doplnění projektu, schváleného společností ZEFA Nová Pec s. r. o. po zániku původní společnosti, kterýžto dokument ovšem stěžovatel označil za nicotný. Z uvedeného stěžovatel posléze dovozoval, že zánikem původní společnosti buďto došlo k zániku nájmu, případně, že práva a povinnosti vyplývající z nájmu k těmto pozemkům společně náleží všem třem nástupnickým společnostem, jejichž souhlas s uplatněním přednostního práva měl být přiložen k podané žádosti o koupi pozemků. Prodej pozemků společníkům společnosti ZEFA Nová Pec s. r. o. by navíc podle stěžovatele představoval absolutně neplatný právní úkon pro obcházení zákona, neboť záměrně provedeným rozdělením původní společnosti na tři subjekty došlo jednostranným právním úkonem k faktickému navýšení limitů pro uplatnění přednostního práva na nákup pozemků z každé nabídky, tak k navýšení celkového limitu dle §7 odst. 7 zákona č. 95/1999 Sb.
Zatímco nalézací soud na podkladě uvedené argumentace žalobě stěžovatele vyhověl, shledávaje nedostatky při uplatnění přednostního práva v absenci souhlasu všech nástupnických společností, krajský soud dospěl k odlišnému názoru. Podle něj nebylo reálné jiné řešení než to, že ve smyslu §7 odst. 8 zákona č. 95/1999 Sb. postačoval souhlas jedné ze tří nástupnických obchodních společností, a to té, v jejímž katastrálním území se předmětné pozemky nacházejí, jinými slovy, udělení souhlasu společností ZEFA Nová Pec s. r. o. považoval za dostačující.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2749/2011-316 ze dne 8. 2. 2012 odmítl jako zjevně bezdůvodné. Dovolací soud odkázal na svůj zrušující rozsudek ze dne 14. 12. 2010 a v něm učiněné právní závěry, kterými se dle jeho mínění odvolací instance v dostatečném rozsahu zabývala. Aniž přistoupil k hodnocení ve věci přijatých závěrů, upozornil dále na skutečnost, že vedlejší účastník vlastníkem předmětných pozemků již není, neboť po datu 14. 12. 2010 jím byly pozemky převedeny na Ing. Šimka (pozn.: společníka společnosti ZEFA Nová Pec s. r. o.), v důsledku čehož se stal stěžovatelem formulovaný žalobní petit nevykonatelným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že uvedeným postupem odvolacího a dovolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Jmenované obecné soudy v řízení, v němž se domáhal toho, aby žalovaný - vedlejší účastník postupoval při prodeji státní půdy v souladu se zákonem č. 95/1999 Sb., nejen že rezignovaly na svoji funkci poskytovat soudní ochranu a tolerovaly obcházení zákona ze strany vedlejšího účastníka, navíc se dopustily řady podstatných pochybení procesní povahy. Nejvyššímu soudu stěžovatel konkrétně vytýkal předčasné přijetí právního názoru na věc samu ve zrušujícím rozsudku z roku 2010 a nevypořádání se s uplatněnými námitkami, krajskému soudu pak nesprávnost úvahy "o jediném možném řešení" a o "konvalidaci případných právních vad" projektu rozdělení společnosti ZEFA spol. s r. o.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Výše popsaná pochybení, následkem jichž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastaly. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Skutečnost, že stěžovatel s postupem a závěry obecných soudů nesouhlasí, pro kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, toliko rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
Je třeba připomenout, že nedůvodnost uplatněného žalobního žádání stěžovatele dle Nejvyššího soudu apriorně spočívala v jeho nevykonatelnosti. Jestliže vedlejší účastník již není vlastníkem předmětných pozemků, nelze mu uložit povinnost učinit výzvu k nabídce jejich kupní ceny. Stěžovatelem tvrzená absolutní neplatnost prodeje pozemků pro rozpor se zákonem č. 95/1999 Sb. nebyla způsobilá vlastnické právo vedlejšího účastníka k nim založit, resp. obnovit, a to z prostého důvodu, že tato neplatnost nebyla v posuzovaném ani v jiném řízení zjištěna. V případě úspěchu s žalobou v uplatněné podobě by tedy nenastala žádná změna stávajícího hmotněprávního stavu tak, jak vyplývá ze zápisu v katastru nemovitostí. Je s podivem, že stěžovatel, ačkoliv byl v řízení zastoupen právním zástupcem a měl možnost kvalifikovaně disponovat návrhem, včetně možnosti zvážit, zda s ohledem na skutečnosti, které vyvstaly až v průběhu řízení, je efektivní na tomto návrhu trvat, nevěnoval více pozornosti konstrukci žaloby, aby tato jako procesní prostředek ochrany práv žalobce splňovala účel a naplňovala smysl jeho žalobního žádání a současně byla také procesně účinná. Okolnost, že tak ke svému prospěchu neučinil, nelze vykládat k tíži soudu a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv, neboť v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Žalobním návrhem stěžovatel vymezil předmět vlastního soudního řízení, jemuž pak koresponduje rozhodnutí dovolacího soudu.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil v činnosti ani v napadených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu