ECLI:CZ:US:2013:2.US.1623.12.1
sp. zn. II. ÚS 1623/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů Bohumila Borávka a Jitka Borávkové, zastoupených JUDr. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem Jáchymova 2, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2012 č. j. 30 Co 28/2012-76, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §255 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušit v záhlaví citované usnesení obecného soudu pro porušení jejich základních práv (především na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelé též navrhli zrušit §255 odst. 1 o.s.ř. ("Účastníky řízení jsou při výkonu rozhodnutí oprávněný a povinný."), pokud by podústavní právo nebylo ústavně konformně vyložitelné.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 11. 10. 2011 č. j. 16 EXE 8188/2011-21 zamítl návrh stěžovatelů na odklad provedení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 6. 2011, č.j. 16 EXE 8188/2011-11.
Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že §54 exekučního řádu ve spojení s §266 o.s.ř. umožňuje odklad exekuce, nicméně legitimaci k návrhu má pouze povinný. To znamená, že jiné osoby nejsou legitimovány k podání návrhu na odklad provedení exekuce, jak správně uvedl soud I stupně.
V konkrétnostech stěžovatelé namítají především následující. V nynějším exekučním řízení byl stěžovatelům doručen exekuční příkaz, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce přikázáním pohledávky, kterou mají mít povinní proti stěžovatelům (jako dlužníkům) z titulu vyplacení odstupného na základě smlouvy o odstupném. Stěžovatelé podali návrh na odklad a na zastavení exekuce, v nichž popřeli existenci pohledávky povinných. Tato pohledávka je předmětem soudního řízení mezi povinnými jako žalobci a stěžovateli jako žalovanými a řízení nebylo skončeno ani v prvním stupni. Pokud bude pravomocným soudním rozhodnutím žaloba povinných proti stěžovatelům zamítnuta, bude to důvod k zastavení výkonu rozhodnutí a v kontextu §266 odst. 2 o.s.ř. je dán důvod pro odložení výkonu rozhodnutí, lze -li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem obecných soudů, podle kterého nejsou aktivně legitimováni k podání návrhu na odklad exekuce. Pokud by měl aktivní legitimaci pouze povinný, pak dlužník, vůči kterému soudní exekutor vydal exekuční příkaz přikázáním pohledávky, která je sporná, nemá jakékoliv procesní právo obrany, což je v rozporu s principem spravedlivého procesu. Rovněž takový výklad podle stěžovatelů porušuje princip rovnosti, když nedůvodně zvýhodňuje oprávněného a povinného oproti stěžovatelům, kteří podle obecných soudů nemají právo podat návrh na odklad exekuce. Stěžovatelé dodali, že okresní soud ani nerozhodl o jejich návrhu na zastavení exekuce.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 51/05, v němž konstatoval (jako obiter dictum) následující: "Neuralgickým bodem je zejména pravomoc exekutora rozhodnout o způsobu, jakým bude exekuce vedena, což se děje právě v exekučním příkaze ve smyslu ust. §47 odst. 1 exekučního řádu. Nevhodným způsobem vedení exekuce je soudní exekutor bezpochyby s to zasáhnout do základních práv povinného či jiných osob (zejména do práv ve smyslu článku 10 odst. 1 a 2 a článku 11 odst. 1 a 3 Listiny)." (bod 23 odstavec druhý citovaného usnesení). Pod výrazem "jiné osoby" lze rozumět i nynější stěžovatele.
Ústavní soud dále pokračoval v citovaném usnesení následujícím textem (bod 24.): "Ústavní soud však zároveň konstatuje, že platná právní úprava v napadeném ustanovení §47 odst. 3 exekučního řádu sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle §55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v ust. §268 o. s. ř. Jako obrana proti nepřiměřenosti slouží zejména ust. §268 odst. 4 o. s. ř.; podle §269 o. s. ř. soud může zastavit nařízený výkon rozhodnutí zcela nebo zčásti a to buď na návrh nebo i bez návrhu. Dále existuje možnost podat návrh na odklad exekuce ve smyslu ust. §54 exekučního řádu ve spojení s ust. §266 odst. 1 o. s. ř. Třetí osoby se exekučnímu příkazu, který postihuje majetek, k němuž mají právo, mohou bránit podáním tzv. vylučovací neboli excindační žaloby podle §267 o. s. ř., za použití ust. §52 odst. 1 a 2 exekučního řádu... Zásadní význam má i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu ust. §32 odst. 1 exekučního řádu. Pro úplnost lze uvést i možnost účastníka řízení podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce dle §88 odst. 3 exekučního řádu.". Pod sousloví "třetí osoby" je namístě zahrnout i nynější stěžovatele.
V citovaném usnesení tudíž sám Ústavní soud odlišil procesní prostředky k ochraně práv povinného na jedné straně a třetích osob na straně druhé, přičemž možnost podat návrh na odklad spojuje jen s povinnými, a jako procesní prostředek k ochraně práva třetích osob (mezi které patří i nynější stěžovatelé) uvádí naopak toliko vylučovací žalobu podle §267 o.s.ř.. Z toho plyne, že obecné soudy vlastně rozhodly v souladu s tímto usnesením pléna Ústavního soudu, pokud vyšly z premisy, že třetí osoby (tedy i stěžovatelé) nejsou aktivně legitimovány k podání návrhu na odklad exekuce.
Ústavní soud nyní uvádí, že rozhodnutí obecných soudů neznačí, že by stěžovatelům bylo odňato právo domáhat se jejich práva (na ochranu majetku) u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo ochrany jim svědčí, pouze jej uplatnili procesně nepřiléhavým způsobem. Stěžovatelé mají právo podat vylučovací žalobu podle §267 o.s.ř., přičemž podání této žaloby odůvodňuje odložení provedení exekuce (podle §54 odst. 6 exekučního řádu ve spojení s §266 odst. 2 o.s.ř.) z úřední povinnosti, a to až do rozhodnutí o excindační žalobě, přičemž žalobou (na vyloučení věci z exekuce) dotčený majetek před právní mocí rozhodnutí o žalobě nesmí být prodán či jinak v exekuci zpeněžen (srov. i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. z. 19 Co 532/2003; Bureš, J. a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, komentář k §266; Kasíková, M.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2010, komentář k §54).
Pokud jde o namítaný princip rovnosti, ten neznačí, že by každý musel mít identické procesní prostředky k ochraně práva, nýbrž postačí srovnatelnost těchto prostředků. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10, "Ústavní soud připouští, že zásada rovnosti účastníků řízení se neuplatní absolutně, tzn. že všichni účastníci řízení nemusí v každém okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem. Ústavní soud si je v této souvislosti vědom specifik exekučního řízení... Při nuceném vymáhání práva, které soud v rámci exekučního řízení provádí, dochází k zásahům do právní sféry povinného a v některých případech i do právní sféry třetích osob (např. manžel povinného). Jedná se o zásahy do nedotknutelnosti osoby, jejího soukromí, obydlí a majetku, které mohou nabývat v konkrétních případech i ústavněprávní roviny. Musí být tedy vytvořen prostor k tomu, aby účastníci řízení mohli ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení a námitky, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu rozhodujícího v meritu. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.".
Určitá stěžovateli vnímaná disproporce mezi účastníky exekučního řízení (oprávněný, povinný) a třetími osobami, projevující se v tom, že soudy přiznaly právo podat návrh na odklad exekuce jen povinnému (a contrario třetím osobám), nezakládá nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní (srov. metodologicky obdobně například usnesení ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1615/12 a usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3252/12).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti též uvedli, že okresní soud ani nerozhodl o jejich návrhu na zastavení exekuce. Není však zřejmé, zda to má být jen rekapitulace dosavadního procesního stavu nebo námitka ústavní stížnosti. I kdyby se jednalo o námitku, stěžovatelé již neuvádí, že by podali návrh na doplnění usnesení z důvodu, že nebylo rozhodnuto o části předmětu řízení (podle §166 o.s.ř. ve spojení s §167 odst. 2 o.s.ř.). Stěžovatelé ani neuvádí, že by se domáhali (příslušnými procesními prostředky) ochrany proti nečinnosti okresního soudu, která by spočívala v nerozhodnutí o jejich návrhu (na zastavení exekuce). Zde by se uplatnila i následující pasáž usnesení ze dne 9. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 1527/10: "i v případě projednatelnosti dané ústavní stížnosti prizmatem aktivní legitimace stěžovatelů by muselo být jejich podání soudcem zpravodajem odmítnuto pro nepřípustnost, jelikož v jejím bodě 26. stěžovatelé uvádějí, že stěžovatelka č. 3 podala dne 2. 4. 2010 podnět k zastavení, resp. odkladu exekuce k exekučnímu soudu a k soudnímu exekutorovi. Z obsahu ústavní stížnosti přitom není zřejmé, že by o tomto podnětu bylo příslušnými orgány veřejné moci rozhodnuto, pročež i hypotetickému zásahu Ústavního soudu, jenž má vystupovat toliko jako ultima ratio, by bránil princip subsidiarity.". Rovněž by bylo aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3408/11: "Stejně tak stěžovatel upozornil na skutečnost, že "souběžně podal též jednak návrh na odklad exekuce podle §266 odst. 1 o.s.ř., jednak návrh na zastavení exekuce, přičemž ani o jednom z těchto návrhů nebylo doposud rozhodnuto." Ústavní soud si je vědom, že s ohledem na paralelnost procesu zahájeného exekučního řízení a řízení o soudních prostředcích, jež mají sloužit k nápravě pochybení v exekučním řízení, mohou v praxi nastat takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v průběhu exekučního řízení, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. S ohledem na výše předestřený požadavek ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývající ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, musí však Ústavní soud trvat na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv před podáním ústavní stížnosti poskytuje. Pokud by Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem podanou ústavní stížnost již nyní, mohl by nepřípustně zasáhnout do meritorního rozhodování obecných soudů, neboť v subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.").
Ústavní soud proto (pro neporušení základních práv a svobod) ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, muselo se toto jeho rozhodnutí promítnout i do návrhu na zrušení §255 odst. 1 o.s.ř., a to již z důvodu akcesority takového návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu