ECLI:CZ:US:2013:2.US.1854.12.1
sp. zn. II. ÚS 1854/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Ondřejem Ambrožem, advokátem se sídlem U Nikolajky 5, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 3 T 19/2011-83 ze dne 25. 5. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 To 325/2011-111 ze dne 7. 9. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 202/2012-136 ze dne 22. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplňujícím podání doručeným dne 14. 12. 2012 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na obhajobu dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 3 T 19/2011-83 ze dne 25. 5. 2011 byl stěžovatel uznán vinným skutkem kvalifikovaným jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit, zkráceně řečeno, tím, že dne 5. 2. 2011 řídil osobní motorové vozidlo, ačkoliv mu byl rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí, tj. od 15. 1. 2011 do 15. 7. 2011. Nalézací soud podle §46 odst. 1 trestního zákoníku od potrestání stěžovatele upustil.
Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 6 To 325/2011-111 ze dne 7. 9. 2011 podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele v napadeném rozsudku nalézacího soudu výrok, jímž bylo upuštěno od potrestání stěžovatele, a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl znovu tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, ve výši denní sazby 500 Kč, tj. celkem 50 000 Kč. Pro případ, že by stěžovatel peněžitý trest ve vymezené lhůtě nevykonal, stanovil odvolací soud podle §69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Odvolání stěžovatele pak soud podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti posledně jmenovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 202/2012-136 ze dne 22. 2. 2012 odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen o nesprávnosti skutkových i právních závěrů učiněných obecnými soudy, založených na nedostatečných a neprůkazných důkazech, které netvoří uzavřený systém, na jehož základě by bylo možno s jistotou konstatovat vinu stěžovatele, resp. naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného přečinu, zejména jeho subjektivní stránky. Obecným soudům stěžovatel vytkl, že při posuzování jeho zavinění vycházely toliko ze skutečnosti, že stěžovatel dne 5. 2. 2011 řídil motorové vozidlo, přestože byl v souvislosti s předchozím spácháním přestupku informován o pravděpodobnosti uložení zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, a pominuly tak jiné skutkové okolnosti, vyplývající z provedeného dokazování. Stěžovatel opakovaně namítal, že o vydaném rozhodnutí správního orgánu objektivně nevěděl, neboť mu toto rozhodnutí bylo doručeno fikcí do datové schránky, do níž se až do zahájení trestního stíhání nikdy nepřihlásil, domnívajíc se, že je nefunkční. O uložení zákazu řízení motorových vozidel se dověděl až z úst policejního komisaře při svém zadržení dne 5. 2. 2011, z čehož je dle stěžovatele zřejmá nemožnost prokázat mu v trestním řízení úmyslné zavinění. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na zprávu o výsledku zkráceného přípravného řízení ze dne 8. 2. 2011, ve které je s ohledem na zjištění způsobu doručení rozhodnutí správního orgánu, a tedy z důvodů absence zavinění, navrhováno postoupení spisu k projednání přestupku. Daným důkazem se však obecné soudy nezabývaly. Argumentaci stěžovatel dále doplnil poznámkou, že v záznamu o sdělení podezření, návrhu na potrestání i v rozsudku nalézacího soudu popis zavinění zcela chybí. Poslední námitka stěžovatele se týkala porušení jeho práva na obhajobu, k němuž mělo dojít v důsledku odepření možnosti pronést poslední slovo u hlavního líčení dne 25. 5. 2011.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu představuje polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy, a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení, zejména opakovaně v odvolání a dovolání. Jak bylo z přiloženého spisového materiálu ověřeno, obecné soudy se v rámci svých kompetencí argumentací stěžovatele zabývaly a uspokojivě se s ní vypořádaly. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu uplatňuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
Ve stručnosti lze připomenout, že dle obecných soudů jednal stěžovatel nejméně v nepřímém úmyslu. Sám stěžovatel v průběhu řízení nepopíral, že byl informován o pravděpodobnosti vyslovení zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, neboť jím spáchaný přestupek, kdy řídil svůj automobil rychlostí nejméně 149 km/h v místě s omezenou rychlostí do 90 km/h, ani jinou možnost prakticky nepřipouští. Stěžovatel tedy věděl o probíhajícím správním řízení a přesto, aniž by si po návratu ze zahraničí ověřil, zda již nebylo rozhodnuto, řídil dne 5. 2. 2011 motorové vozidlo. Obecné soudy s ohledem na výše uvedené měly proto jednoznačně za prokázané, že stěžovatel byl srozuměn s protiprávností svého jednání.
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu nalézacího soudu u hlavního líčení konaného dne 25. 5. 2011. Protokol z tohoto hlavního líčení byl vyhotoven na základě audiozáznamu, z něhož je v čase 47:08 patrné, že stěžovateli poslední slovo v souladu se zákonem poskytnuto bylo, byť je v přepisu protokolu uvedeno toliko "obžalovaný přednáší". Po jeho řeči pak již nenásledovaly řeči jiných stran, a rozhodování soudu tak nebylo reálně jiným proslovem ovlivněno.
Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost na základě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu