ECLI:CZ:US:2013:2.US.1874.13.1
sp. zn. II. ÚS 1874/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. K., t. č. Vazební věznice Brno - Bohunice, P. O. BOX 99, 625 99 Brno, zastoupeného JUDr. Janem Mandátem, advokátem, AK se sídlem Elgartova 29, 614 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2013 č. j. 7 To 154/2013-66 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2013 č. j. 8 PP 18/2013-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Brně zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 12 T 50/2010, a z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 49/2011. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně zamítl. Soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, neboť byl v minulosti opakovaně uznán vinným ze spáchání trestné činnosti a uložené tresty na něho zjevně neměly žádný vliv.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že byl Městským soudem v Brně hodnocen jako osoba se silnými sklony k páchání trestné činnosti, přestože soud neměl k dispozici posudek z oboru soudní psychologie, upozornil, že některé výroky o trestu již byly zrušeny a nelze k nim přihlížet, a obecným soudům rovněž vytkl, že nepřihlédly k rodinným vazbám stěžovatele a důkazům předloženým jeho matkou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Otázkou aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, nověji pak usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1645/12 ze dne 29. 5. 2012 a řada dalších, dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích dal opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy, dokonce ani naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění nemusí být dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1728/12 ze dne 21. 5. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2973/11 ze dne 10. 4. 2012, dostupné tamtéž). Ústavní soud též vyložil, že důvodem jeho zásahu by v případech rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mohlo dojít toliko za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.
Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatoval, že Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně postupovaly podle ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku a zvažovaly splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Konstatovaly, že stěžovatel splnil ve vztahu k nyní vykonávanému trestu odnětí svobody formální podmínku (výkon poloviny uloženého trestu odnětí svobody) a podmínku polepšení (kladné hodnocení chování a plnění pracovních povinností), neshledaly však naplnění podmínky pozitivní prognózy jeho budoucího chování. Krajský soud v Brně poukázal na existenci dvanácti záznamů o odsouzení stěžovatele s uloženými souhrnnými tresty, což stěžovatel ostatně nezpochybnil. Vzhledem k tomu, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je namístě pouze tehdy, pokud vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy, dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí obecných soudů, přiměřeným způsobem odůvodněná, lze je respektovat jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování [srov. i rationem decidendi nálezu sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)].
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2013
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu