ECLI:CZ:US:2013:2.US.206.13.1
sp. zn. II. ÚS 206/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, proti příkazu k prohlídce jiných prostor Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 537/2012 ze dne 17. 12. 2012 a postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování 1. Oddělení hospodářské kriminality, při provádění prohlídky jiných prostor, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud zruší v záhlaví uvedený příkaz k prohlídce jiných prostor a dále vysloví, že postupem Policie České republiky - provedením prohlídky jiných prostor v době od 19. 12. 2012 do 20. 12. 2012 na adrese P., na základě příkazu k prohlídce byla porušena práva stěžovatele na nedotknutelnost obydlí a na nerušené užívání vlastnictví, zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a Policii České republiky zakáže pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikáže jí obnovit stav před jejich porušením tak, že stěžovateli vydá věci odňaté při domovní prohlídce, uvedené v protokolu o provedení domovní prohlídky č. j. ORIV-70740 TČ-2012-001491.
Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona mj. k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu 4 let. Z funkce soudního exekutora byl odvolán rozhodnutím ministra spravedlnosti s účinností od 23. 2. 2011. Policií České republiky, SKPV Praha IV, je prověřováno podezření ze spáchání zločinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z nichž je podezřelý stěžovatel. Prověřování je vedeno na základě oznámení JUDr. Jany Tvrdkové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 4. V rámci tohoto šetření vydal soudce Obvodního soudu Pro Prahu 10 k návrhu státního zastupitelství napadený příkaz, jímž podle §83a odst. 1 tr. ř. nařídil prohlídku nebytových prostor v domě na adrese P., parc. č. X, zapsané na LV č. X, k. ú. 732052 Hostivař, s tím, že podle §83a odst. 2 tr. ř. prohlídku vykonají pracovníci Policie ČR, SKPV Praha IV. Uvedené prostory má stěžovatel pronajaty na základě smlouvy o podnájmu ze dne 12. 9. 2011. Z protokolu o provedení prohlídky vyplývá, že byla zahájena po předchozím výslechu stěžovatele a za jeho účasti a byly při ní zajištěny věci popsané v protokolu.
Protiústavnost soudem nařízené prohlídky stěžovatel spatřuje v tom, že příkaz je zjevně neodůvodněný ve vztahu k údajným trestným činům, čímž je uvedeného institutu zneužito za účelem řešení situace, která nemá trestněprávní přesah. Ze strany dozorujícího státního zástupce i rozhodujícího soudce tak jde o zjevný exces, neboť neposkytnutí součinnosti stěžovatelem JUDr. Tvrdkové nemůže být přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí. Rovněž ve vztahu k údajnému zločinu zpronevěry považuje tvrzení oznamovatelky a podezření policie za absurdní a neopodstatněné. Stěžovatel namítá i neústavnost provedení prohlídky z hlediska postupu policistů, kteří dle jeho názoru zcela ignorovali ustanovení §84 tr. ř. o povinném předchozím výslechu osoby, u níž je prohlídka konána. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/2000. Nezákonnost provedení domovní prohlídky spatřuje i v rozporu mezi důvodem uvedeným v příkazu (zajištění exekučních spisů) a v konání samotné policie, která zajistila i další věci, zejména počítačovou techniku. Ze závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 362/06 vyvozuje, že obsahovou náležitostí příkazu je i definice toho, co má být nalezeno, přičemž takové vymezení věcí je pak zjevným limitem pro konání orgánu vykonávajícího prohlídku.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu příslušných listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že náprava jiným způsobem není možná. Domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, konkrétně obecných soudů. Ústavní soud v případě domovní prohlídky (prohlídky jiných prostor a pozemků) přistupuje k zásahu jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu, a tedy k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci se však v dané věci nejedná.
Napadený příkaz je odůvodněn jak v souladu s náležitostmi usnesení podle §134 tr. řádu, tak i ve smyslu §§82 odst. 1, 2 a 83a tr. řádu, které upravují konkrétní podmínky nařízení prohlídky jiných prostor. V příkazu jsou uvedeny trestné činy, pro které se prověřování vede, a jsou v něm i dostatečně specifikovány nebytové prostory, jež mají být prohlídce podrobeny, včetně adresy, na níž se nacházejí, jsou zde vysvětleny vlastnické vztahy k nim i účel, k jakému mají sloužit dle podnájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelem. Ve výroku příkazu je označen policejní orgán, který prohlídku provede. Dále se v příkazu uvádí, že existuje důvodné podezření, že se v příslušném objektu nacházejí věci s trestnou činností související. V odůvodnění příkazu obecný soud podává nástin trestné činnosti, jež je prověřována a specifikuje kategorie věcí důležitých pro trestní řízení, o nichž je důvodné podezření, že se v daném bytě nacházejí. Nechybí ani zdůvodnění, proč je provedení prohlídky nebytových prostor zásadně neodkladným a neopakovatelným úkonem. Příkaz obsahuje i řádné poučení.
Při zohlednění okolnosti, že napadený příkaz byl vydán v počátečním stádiu prověřování trestní věci stěžovatele, kdy nelze mít na obsah a podrobnost jeho odůvodnění přemrštěné nároky, tak nelze dovodit, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně, či že by byl uvedený institut v posuzované věci dokonce zneužit, jak naznačuje stěžovatel.
Ani v samotném postupu policistů při provádění prohlídky Ústavní soud neshledal nic neústavního. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení, který byl sepsán dne 19. 7. 2012 ještě před započetím prohlídky, je patrné, že stěžovatel po příslušném poučení a poté, co byl vyzván k vydání exekučních spisů, v nichž byl jako exekutor pověřen provedením exekuce, uvedl, že je ochoten spisy vydat, ale dnešního dne nemůže z časových důvodů výzvě vyhovět, a proto požádal o sdělení jiného termínu. Na dotaz, kde se spisy nacházejí, však odmítl dále vypovídat. Nemůže proto nyní policejnímu orgánu vytýkat, že se s ním odmítl na dalším termínu dobrovolného vydání spisů dohodnout a bez dalšího již přistoupil k provedení prohlídky, neboť opačný přístup by mohl vést ke zmaření účelu, pro nějž měly být exekuční spisy opatřeny. Stěžovatel měl ostatně možnost se k věci znovu vyjádřit na místě samém před zahájením prohlídky, čehož také, jak vyplývá z protokolu o provedení prohlídky, využil. Nelze proto dospět k závěru, že policisté zcela ignorovali ustanovení §84 tr. ř. o předchozím výslechu osoby, u níž je prohlídka konána. V tomto směru je proto stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/2000 nepřípadný.
V návaznosti na předmětný ústavně akceptovatelný příkaz Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neshledal prostor zabývat se dalšími stěžovatelovými námitkami vztahujícími se k realizaci prohlídky. Mohl by totiž nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence orgánů činných v trestním řízení shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak (případně) předurčovat výsledek trestního řízení v meritu věci (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09).
Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud nezjistil v postupu obecného soudu při vydání příkazu k prohlídce jiných prostor i v následném způsobu provedení prohlídky žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, dosahující ústavněprávní roviny. Tento závěr nikterak nepředjímá další průběh trestního stíhání a výsledek případného meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestně procesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení uplatnil veškerá svá procesní práva.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nezbylo mu, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu