ECLI:CZ:US:2002:3.US.464.2000
sp. zn. III. ÚS 464/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 7. 2. 2002 v ústním jednání a v senátě, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. Č., za účasti vedlejšího účastníka Nejvyššího soudu ČR, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 1999 a 16. června 2000, sp. zn. 8 To 237/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, sp. zn. 1 T 69/97, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2000, sp. zn.
5 Tz 35/2000, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna
1999 a 16. června 2000, sp. zn. 8 To 237/2000, a rozsudek
Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, sp. zn. 1
T 69/97, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka
pravomocné a doručené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne
16. června 2000 (usnesení 8 To 237/2000) a spolu s ním také jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22.
dubna 1999 (1 T 69/97) a tvrdila, že oba obecné soudy svými
rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle
odůvodnění ústavní stížnosti k porušení toho práva - stručně
shrnuto - došlo tím, že obecné soudy vzaly za základ svého
rozhodnutí písmoznalecké posudky, ačkoli podkladové materiály
k nim (listiny a psací stroj) byly získány při domovní prohlídce,
která však byla provedena v rozporu se zákonem (§84 tr. ř.),
a jako taková je protiústavní. Stěžovatelka proto navrhla, aby
Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou
označena, svým nálezem zrušil.
Předseda senátu Krajského soudu v Plzni, jako soudu
odvolacího, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3
zákona), se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) ke
stěžovatelčině ústavní stížnosti vyjádřil tak, že především
poukázal na rozhodovací důvody obsažené v jeho původním rozhodnutí
(usnesení ze dne 18. srpna 1999), jímž (z podnětu odvolání
stěžovatelky) prvostupňový odsuzující rozsudek zrušil a věc vrátil
státnímu zástupci k došetření, uvedl, že jakkoli na názoru
(právním posouzení) vysloveném v tomto rozhodnutí "nemá a neměl
příslušný senát cokoli měnit", cítil se jako odvolací soud
v následném řízení vázán (§270 odst. 4 tr. ř.) právním názorem
Nejvyššího soudu ČR vysloveným v jeho rozsudku ze dne 29. března
2000 (5 Tz 35/2000), jímž toto rozhodnutí, jako (ve prospěch
stěžovatelky) porušující zákon, bylo zrušeno a odvolacímu soudu
bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout. Protože ústavní
stížností napadené rozhodnutí je zcela ve shodě s právním názorem
nadřízeného soudu, předseda odvolacího senátu navrhl, aby
o posuzované ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, jehož stanovisko si
Ústavní soud vyžádal, ve svém vyjádření vývody ústavní stížnosti
odmítl, uvedl, že v ní stěžovatelka "pouze opakuje svou
argumentaci použitou již v průběhu jejího trestního stíhání,
s níž se však Nejvyšší soud ČR podrobně vypořádal ve svém rozsudku
ze dne 29. března 2000", a proto také on s odkazem na odůvodnění
toho rozsudku dospěl k závěru, že o takto podané ústavní stížnosti
by Ústavní soud měl rozhodnout buď odmítavým nebo zamítavým
výrokem, když jinak práv plynoucích z vedlejšího účastenství (§76 odst. 3 zákona) dle usnesení Ústavního soudu ze dne 22. ledna
2002 nevyužil.
Krajské státní zastupitelství v Plzni, ač vyrozuměno o konání
ústního jednání, v němž ústavní stížnost stěžovatelky byla
projednána, svých práv z vedlejšího účastenství (§76 odst. 2
zákona) nevyužilo.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu spisu obecného soudu I. stupně (1 T 69/97) se
podává, že domovní prohlídka u stěžovatelky byla provedena
v jejím obydlí dne 6. února 1997, a to jako neodkladný úkon (§160 odst. 4 tr. ř.) a že před jejím provedením nebyl proveden
předchozí výslech stěžovatelky (§84 tr. ř.), neboť, podle
příslušného protokolu (č. l. 6 spisu obecného soudu), její
"výslech nešel provést okamžitě". Při této domovní prohlídce byly
stěžovatelce bez dostatečné protokolace odňaty písemnosti a psací
stroj, které později byly podrobeny znaleckému zkoumání (z oboru
písmoznalectví - č. l. 66 až 71 a 75 až 81) a znalecké posudky takto:
získané byly vzaty za "zásadní důkaz", na jehož podkladě
obecné soudy vybudovaly své závěry o vině stěžovatelky trestným
činem křivého obvinění (§174 odst. 1 tr. z.); sluší však
připomenout, že původní rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení ze
dne 18. srpna 1999), jímž pro procesní vady spojené s provedením
domovní prohlídky byl odsuzující rozsudek obecného soudu I. stupně
odvolacím soudem zrušen, zjištěné procesní vady spojené s výkonem
domovní prohlídky byly v něm podrobně rozebrány a vyhodnoceny jako
nezákonné (č. l. 237 až 243), a že toto rozhodnutí bylo, ke
stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti
v neprospěch stěžovatelky, rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. května 2000 zrušeno (č. l. 248 až 252) a odvolacímu soudu bylo
přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout.
Podle odůvodnění tohoto rozsudku dospěl Nejvyšší soud ČR
k závěru, že v průběhu domovní prohlídky v bytě stěžovatelky "sice
došlo k určitým nedostatkům v procesním postupu při protokolaci
průběhu a výsledku domovní prohlídky, tyto jsou však jen
formálního rázu a lze je překlenout s přihlédnutím k dalšímu
obsahu spisu"; nejsou tedy "takového charakteru, aby mohly důvodně
vést k závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z toho
vyplývající nezákonnosti důkazů, které byly získány při takto:
provedené domovní prohlídce", a proto opačný závěr Krajského soudu
v Plzni "je z výše konkretizovaných důvodů nesprávný".
V intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a cítě se
vázán jeho právním názorem (§270 odst. 4 tr. ř.), obecný soud II.
stupně jako soud odvolací novým rozhodnutím (usnesením ze dne 16.
června 2000) rozhodl ve věci tak, že odvolání stěžovatelky do
odsuzujícího rozsudku obecného soudu I. stupně zamítl.
S přihlédnutím k odůvodnění ústavní stížnosti a k obsahu
spisu a s uvážením povahy věci III. senát Ústavního soudu
usnesením ze dne 26. dubna 2001 řízení o stěžovatelčině ústavní
stížnosti přerušil a plénu Ústavního soudu předložil návrh na
zrušení ustanovení §272 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve
znění pozdějších předpisů.
O takto podaném návrhu plénum Ústavního soudu rozhodlo
nálezem ze dne 31. října 2001 (Pl. ÚS 15/01), a to tak, že
ustanovení §272 a §276 věty čtvrté zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů, dnem 31. prosince 2001 zrušilo.
Za takto vzniklé procesní situace a s přihlédnutím
k rozhodovacím důvodům vyloženým v odůvodnění plenárního nálezu ze
dne 31. října 2001, byl III. senát Ústavního soudu při rozhodování
o ústavní stížnosti stěžovatelky veden následujícími úvahami:
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, jaký
význam je třeba přisuzovat ústavně zaručenému právu na
nedotknutelnost obydlí, a také, že podle zákona přípustný průlom
do takto ústavně zaručeného práva nelze vykládat extenzivním
způsobem (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 486/98 in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
13., č. 12, Praha 2000, a další); jestliže trestní řád, jako
zákonný předpis upravující v trestních věcech stanovený postup
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), určuje
podmínky, za nichž je přípustné ústavně zaručené právo na
nedotknutelnost obydlí prolomit výkonem domovní prohlídky (osobní
prohlídky nebo prohlídky jiných prostor a pozemků), a jestliže
k nim přiřadil také povinnost orgánů veřejné moci před tímto
výkonem provést, jako minimalizující faktor, předchozí výslech
toho, jehož se domovní prohlídka týká, a také k takovému výslechu
upínající se další okolnosti (§84 a §85 tr. ř.), jde nejen
o zákonné, ale současně o ústavní limity, které nelze překročit.
Pod tímto aspektem ustanovení věty druhé §84 tr. ř., dle něhož
lze od předchozího výslechu upustit, jestliže věc nesnese odkladu
a výslech nelze provést okamžitě, nelze z ústavního hlediska
chápat jinak, než jako pro ochranu společnosti (§1 odst. 1 tr.
ř.) - nezbytné omezení ústavně zaručeného práva, které však
z takto zákonem stanovených hranic nesmí vykročit, a to ani
rozšiřujícím výkladem.
Zákonem stanovený znak, že věc nesnese odkladu a že výslech
nelze provést okamžitě, jako kumulativní podmínky stanoveného
postupu, musí být podložen skutkovými okolnostmi a nikoli
operativně taktickými úvahami orgánu veřejné moci (jak
v posuzované věci se podává z výslechu sv. Ing. P. - č. l. 234
spisu obecného soudu), které se již svou povahou dotýkají hranic
libovůle ve stanoveném postupu; řečeno jinými slovy, jen tehdy,
jestliže sdělení obvinění, nařízení domovní prohlídky a jejímu
provedení, včetně předchozího výslechu, byť jako procesním úkonům
předsevzatým v úzké časové (a také místní) návaznosti brání takové
překážky, které by ohrozily průběh vyšetřování a tedy i samotný
účel trestního stíhání (§1 odst. 1 tr. ř. - k tomu srov. např.
nález ve věci III. ÚS 287/96 in Ústavní soud České republiky:
Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., č. 62, Praha 1998), má věc
povahu věci neodkladné, u níž případně lze od předchozího výslechu
upustit; takovéto výjimky podmíněné skutkovým zjištěním musí být
také v odůvodnění předsevzatých procesních úkonů přiměřeným
způsobem zdůvodněny, přičemž pouhý odkaz na zákonné ustanovení
nebo jen přepis zákonného textu (jeho citace) jsou očividně
nedostatečné.
Těmto zásadám zákonem stanoveného postupu (zásadám ústavně
souladného procesu) postup vyšetřovatele ve stěžovatelčině trestní
věci neodpovídal, jak na to ostatně usoudil již odvolací soud ve
svém předchozím (později Nejvyšším soudem ČR zrušeném) rozhodnutí,
v jehož odůvodnění na protiprávnost postupu vyšetřovatele poukázal
a své závěry z něj vyvozené způsobem zákonu odpovídajícím
odůvodnil (§125 tr. ř.).
Pro důvody takto vyložené shledal Ústavní soud ústavní
stížnost stěžovatelky důvodnou, aniž by přitom přehlédl, že jí
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je důsledkem plynoucím
z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, v němž, v protikladu se zásadami
zde vyloženými, Nejvyšší soud ČR jinak zjištěné a zřejmé procesní
vady související s provedenou domovní prohlídkou posoudil jen jako
pochybení formální. Tento závěr Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud
nesdílí a z důvodů již vyložených jej pokládá za ústavně
nesouladný.
Veden těmito úvahami a přihlédnuv k tomu, že rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2000 (5 Tz 35/2000), není
rozhodnutím, jímž by věc pravomocně skončila, v intencích zákona
o Ústavním soudu [§75 odst. 2 písm. a) per analog., když lhůta
tímto ustanovením stanovená je zachována a když důvody v tomto
nálezu vyložené pro svou povahu přesahují vlastní zájmy
stěžovatelky], zrušil Ústavní soud nejen tento rozsudek, ale také
jemu předcházející rozhodnutí obecného soudu I. a II. stupně [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona], jak ve znělce výroku tohoto
nálezu jsou označena, neboť obě jsou postižena týmiž procesními
vadami, které Ústavní soud shledal jako vady protiústavní.
Jestliže kasační výrok nálezu se dotkl též usnesení odvolacího
soudu ze dne 18. srpna 1999, stalo se tak jen z důvodu procesní
obezřetnosti, totiž, aby nemohly vzniknout pochybnosti, do jakého
procesního stádia se trestní věc stěžovatelky v řízení před
obecnými soudy vrací. Na obecných soudech proto bude, aby
v následném řízení, v intencích rozhodovacích důvodů tohoto
nálezu, od výsledků protiústavně provedené domovní prohlídky
v obydlí stěžovatelky dne 6. února 1997 a důkazů z ní odvozených
odhlédly a řízení doplnily dalšími důkazy, pokud budou
k dispozici nebo budou-li navrženy.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 7. února 2002