ECLI:CZ:US:2013:2.US.2076.10.1
sp. zn. II. ÚS 2076/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti Pharmos a.s., sídlem Ostrava-Radvanice, Těšínská 1349/296, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010 ve věci sp. zn. 1 Afs 58/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2009 ve věci sp. zn. 62 Ca 48/2007, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 12. 11. 2007 č.j. R 002, 005-007/2007/01-20917/2007/310 a proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 14. 12. 2006 č.j. S60/06-22189/06-300, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 9, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 Ústavy.
Shora označeným rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen "Úřad" nebo "ÚOHS") bylo shledáno, že se stěžovatelka spolu s dalšími třemi obchodními společnostmi dopustila zakázaného jednání ve vzájemné shodě (koordinovaným postupem byly od 15. února 2006 ukončeny dodávky plného sortimentu léčiv do Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou v Praze, Fakultní nemocnice Na Bulovce v Praze a do Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, a následně byly uvedeným nemocnicím poskytnuty jen dodávky tzv. vitálních léčiv se zkrácenými lhůtami splatnosti) ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v důsledku čehož mělo dojít k narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu velkoobchodní distribuce léčiv do lékáren. Stěžovatelce proto byla dle ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb. v rozhodném znění uložena pokuta ve výši 18 638 000,- Kč (slovy osmnáct milionů šest set třicet osm tisíc českých korun). K podaným rozkladům účastníků řízení rozhodl předseda ÚOHS rubrikovaným rozhodnutím, kterým částečně změnil prvoinstanční rozhodnutí, výše pokuty uložené stěžovatelce však byla zachována. Stěžovatelka proto společně s dalšími účastníky řízení před ÚOHS podala správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví identifikovaným rozsudkem zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu správnímu soudu a Krajskému soudu v Brně, že se dostatečně nevypořádaly s jejími argumenty, v převážné části svého podání však v prvé řadě obsáhle polemizuje s právními závěry přijatými v napadených rozhodnutích účastníky řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka se totiž domnívá, že inkriminovaný postup účastníků správního řízení není možno hodnotit jako nezákonný; připomíná, že účastníci správního řízení měli za jmenovanými fakultními nemocnicemi pohledávky za více než 400 milionů korun (často již velmi dlouho) po splatnosti. Za této situace účastníci řízení postupovali právem aprobovaným způsobem, jímž může věřitel postupovat vůči svému dlužníkovi (např. sistace dodávek zboží). Takový postup tedy dle mínění stěžovatelky nemůže být porušením hospodářské soutěže, neboť nepůsobí proti účelu soutěžního práva.
Dle názoru stěžovatelky se proto správní soudy vůbec nezabývaly posouzením jednání účastníků správního řízení z hlediska jeho legality prizmatem práva ústavního (stěžovatelka výslovně odkazuje na ustanovení čl. 9, čl. 11 a čl. 26 Listiny), práva občanského a práva obchodního. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že správní soudy nejenže upřednostnily právo dlužníků (nadto za situace, kdy proti nim není možno směřovat insolvenční návrh) před právem jeho věřitele, ale současně daly - v rozporu se závěry vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 15/96 a I. ÚS 367/03 - přednost právní normě týkající se ochrany hospodářské soutěže, přestože taková norma nemá ústavní zakotvení, před ústavně chráněným právem vlastnickým. Nadto stěžovatelka uvádí, že je diskutabilní, zda je možno v dané věci vůbec hovořit o relevantním trhu, pokud na jedné straně vystupuje jako "soutěžitel" de facto stát. Stěžovatelka tak má závěrem za to, že se správní soudy nevypořádaly s otázkou, zda byl v projednávané věci naplněn rovněž materiální znak zakázané dohody dle ustanovení §3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Jak již bylo uvedeno výše, projednávaná ústavní stížnost představuje v prvé řadě pokračující polemiku stěžovatelky se závěry, ke kterým postupně dospěl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, předseda tohoto Úřadu v rámci rozkladového řízení a Krajský soud v Brně, respektive Nejvyšší správní soud v rámci řízení o správní žalobě účastníků správního řízení, přičemž samotná tato polemika bez dalšího neposouvá danou ústavní stížnost do ústavněprávně relevantní roviny.
Současně je třeba zdůraznit, že odůvodnění všech ústavní stížností napadených rozhodnutí jsou velmi podrobná, ve své podstatě vyčerpávající (dílčí pochybení či nejasnosti byly postupně napravovány či upřesňovány pomocí interpretace), nevykazují žádné zjevné znaky svévole a na jejich odůvodnění je možno v zásadě odkázat. Důvodným proto nemůže být stěžovatelčino tvrzení, že v daném řízení bylo porušeno ustanovení §50 odst. 4 správního řádu.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu má z námitek vznesených stěžovatelkou v ústavní stížnosti potenciál nejvyšší relevance námitka, že ve věci rozhodující orgány upřednostnily v dané věci normy soutěžního práva, jež není ústavně zakotveno, před základním právem stěžovatelky garantovaným ustanovením čl. 11 Listiny. V této souvislosti je však třeba připomenout závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 27/09 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 54, s. 489), byť v dané věci související toliko se soukromoprávní větví soutěžního práva: Právo na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod, jež v tomto případě působí jako objektivní hodnota ovlivňující výklad podústavního práva, je navíc nutné vykládat spolu se zásadou materiálního právního státu zakotvenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Takto vyloženo dává uvedené ustanovení obecným soudům povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže. Stěžovatelce proto nelze přisvědčit, pokud se domnívá, že normy soutěžního práva musí být v daném kontextu interpretovány jen a pouze tak, aby nikterak nepoškozovaly vlastnická práva stěžovatelky jakožto věřitelky jmenovaných fakultních nemocnic. Práva garantovaná ustanovením čl. 11 a práva zaručená ustanovením čl. 26 Listiny je naopak třeba vykládat v souladu s ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy, což v dané věci znamená, že věřitel musí v rámci (efektivního) postupu vůči svému dlužníkovi vždy respektovat i imperativy vyplývající rovněž z právních norem soutěžního práva (srov. komentář k ustanovení čl. 26 Listiny od Jana Wintera, in: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 574). Jinými slovy, jakkoli Ústavní soud vnímá obtížnou situaci stěžovatelky (a dalších účastníků správního řízení) vzniklou dlouhodobým neplněním smluvních závazků ze strany fakultních nemocnic, není možno současně přehlížet, že při vymáhání povinností smluvních partnerů je nutno zvolit takový postup, který neporušuje pravidla hospodářské soutěže (viz bod 147 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Se závěry uvedenými v předchozím odstavci dále souvisí jisté nepochopení stěžovatelky, jež patrně vedlo i k podání projednávané ústavní stížnosti. Z argumentace předestřené stěžovatelkou v ústavní stížnosti totiž vyplývá, že přestože na tuto skutečnost Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku opakovaně upozornil (viz zejména body 61, 100 - 102, 112, 122, 133, 135, 147 - 149 odůvodnění), stěžovatelka zřejmě i při podání ústavní stížnosti přehlédla, že právem aprobovaným (a Úřadem tedy udělením pokuty netrestaným) by nebyl inkriminovaný postup stěžovatelky, pokud by jej činila samostatně, tedy bez koordinace se zbývajícími účastníky správního řízení (pokud by šlo o tzv. paralelní jednání). Právem tedy není zapovězen samotný postup stěžovatelky vůči jejím dlužníkům (typicky sistace dodávek zboží), zapovězen je však společný postup více dodavatelům, který má za cíl donutit odběratele (dlužníka) k jednání, k němuž by bez tohoto společného postupu nedošlo (srov. "učebnicové" rozsudky Evropského soudního dvora ve věcech T-1/89 Shell, 40/73 Suiker Unie a C- 48/69 ICI Ltd/Komise). Připomenout je konečně možno i závěry doktríny: "Pojem kartelové dohody nebo dohody omezující soutěž není ani v českém, ani v komunitárním právu definován. Je však chápán jako jakýkoli konsensuální akt několika subjektů, nejméně tedy dvou. Jak komunitární, tak i národní zákonodárce se záměrně vyhnul použití pojmu smlouva, aby tak vyloučil možnost omezujícího dopadu normy toliko na formálněprávní ujednání. Pro dohodu samotnou zákon nepožaduje žádné zvláštní náležitosti. Nemusí to být smlouva ve smyslu občanského nebo obchodního práva, postačí jakékoli ujednání, jestliže z něj vyplývá shoda projevů vůle omezit své vlastní soutěžní rozhodování a svobodu jednání" (Munková, J., Kindl, J.: Zákon o ochraně hospodářské soutěže, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 39).
Na výše uvedeném přitom dle názoru Ústavního soudu nic nemění skutečnost, že na dlužníky účastníků správního řízení není možno podat insolvenční návrh, neboť účelem insolvenčního řízení je toliko maximální možné uspokojení věřitelů osoby, jež je v úpadku; o nic takového ale účastníci správního řízení neusilovali, neboť vedle tlaku na placení splatných dluhů měly postup koordinující osoby zájem na pokračujícím obchodně-dodavatelském vztahu se jmenovanými fakultními nemocnicemi. Nadto je vhodné připomenout, že nedostupnost insolvenčního řízení současně v daném kontextu nevylučuje dostupnost řízení vykonávacího, respektive exekučního; ostatně i majetek státu může být exekvován, přiléhavou proto není ani stěžovatelčina námitka, že na odběratelské straně daného relevantního trhu de facto vystupoval stát. V této souvislosti je přitom možno poukázat na to, že právě prizmatem stěžovatelkou dovolávaného ustanovení čl. 26 Listiny stěžovatelka jistě mohla ukončit podnikání na daném relevantním trhu (tedy v segmentu dodávek léčiv), pokud považovala daný stav pro sebe za natolik nevýhodný, jak popisuje v ústavní stížnosti.
Přisvědčit není stěžovatelce možno ani v tvrzení, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s námitkou absence materiálního znaku zakázané dohody, neboť i této otázce se kasační soud dostatečně věnoval v bodech 176 - 180 odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Pokud potom stěžovatelka akcentuje trestněprávní znaky chování jmenovaných fakultních nemocnic, odkazuje Ústavní soud na bod 150 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, kde kasační soud na tuto námitku přiléhavě reaguje.
Případné konečně není ani tvrzení stěžovatelky, že v rozhodnutí předsedy Úřadu "je v 175. odstavci odkazováno na závěry uvedené v odstavci 90. téhož rozhodnutí", jenž však žádnou relevantní argumentaci neobsahuje. Předseda ÚOHS zde nicméně neodkazuje na bod 90 svého rozhodnutí, nýbrž na bod 90 zde odkazovaného rozsudku Soudu prvního stupně ze dne 13. prosince 2006 ve věci T-217/03 a T-245/03, Fédération nationale de la coopération bétail et viande (FNCBV) proti Komisi, ve kterém se konstatuje: K odůvodnění sporné dohody se žalobkyně rovněž nemohou dovolávat krize, v níž se v rozhodné době nacházelo odvětví hovězího a telecího masa a která se obzvlášť dotkla francouzských chovatelů dospělého skotu. Tato okolnost totiž nemůže sama o sobě vést k závěru, že podmínky pro použití čl. 81 odst. 1 ES nebyly splněny (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 740). Každopádně je třeba poznamenat, že Komise ve svém posouzení neponechala bez povšimnutí krizi, jíž odvětví procházelo, jak vyplývá zejména z bodů 10 až 15 a 130 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Komise k tomu mimoto přihlédla při stanovení částky pokut, když ji snížila o 60 % (viz body 182 až 185 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Pro úplnost je konečně namístě ještě uvést, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu byl již podroben kvazimeritornímu přezkumu ze strany Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2252/10, v níž Ústavní soud - na základě odlišných námitek vznesených jinou účastnicí správního řízení - shledal závěry kasačního soudu za ústavně konformní.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názory vyjádřené účastníky řízení o ústavní stížnosti, v prvé řadě potom závěry přijaté v napadeném rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, nevybočují z mezí zákona a z ústavního hlediska jsou plně akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích orgány veřejné moci učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu