ECLI:CZ:US:2013:2.US.2132.10.1
sp. zn. II. ÚS 2132/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společností 1/ Česká spořitelna, a. s., sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62 a 2/ REICO Investment ALFA, s. r. o., sídlem Praha 4, Antala Staška 2027/79, zastoupených JUDr. Tomášem Richterem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2010 pod č. j. KSBR 39 INS 398/2010-B-164 a proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010, jímž bylo stěžovatelkám znemožněno hlasovat na schůzi věřitelů společnosti Oděvního podniku, a. s. o převzetí pravomocí věřitelského výboru schůzí věřitelů dle jejich návrhu ze dne 17. 5. 2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelky projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně a proti jeho postupu - jakožto tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jímž jim bylo znemožněno hlasovat na schůzi věřitelů společnosti Oděvního podniku, a. s. o jejich návrhu ze dne 17. 5. 2010 o převzetí pravomocí věřitelského výboru schůzí věřitelů. Napadeným usnesením a uvedeným postupem měl krajský soud porušit ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Dne 18. 1. 2010 bylo u Krajského soudu v Brně zahájeno insolvenční řízení ohledně společnosti Oděvní podnik, a. s. (dále též "úpadce" a "dlužník"), v němž byly přihlášeny nepodmíněné pohledávky v celkové výši cca 1,581 miliardy korun. Pohledávky, které v insolvenčním řízení úspěšně přihlásila společnost Česká spořitelna, a. s. (dále též "první stěžovatelka"), činí cca 78 % všech přihlášených nepodmíněných pohledávek. Po odečtení pohledávek, připadajících na části syndikovaného úvěru, poskytnuté ostatními bankami, představují úspěšně přihlášené pohledávky první stěžovatelky zhruba 43 % všech přihlášených nepodmíněných pohledávek. Společnost REICO Investment ALFA, s. r. o. (dále též "druhá stěžovatelka") úspěšně přihlásila pohledávku ve výši cca 710 tisíc Kč. Dle znaleckého posudku činí hodnota majetkové podstaty úpadce částku cca 950 milionů korun, z čehož na uspokojení zajištěných pohledávek první stěžovatelky připadá celá tato částka.
Na schůzi věřitelů konané dne 26. 4. 2010 nepotvrdil krajský soud schůzí věřitelů zvolené členy věřitelského výboru (jedním ze tří členů byla zvolena první stěžovatelka) a posléze dne 28. 4. 2010 úředním zápisem převzal krajský soud výkon funkce věřitelského výboru do doby řádného zvolení věřitelského výboru a potvrzení jeho volby soudem. Stěžovatelky proto navrhly, aby krajský soud svolal další schůzi věřitelů, na které by se rozhodlo o převzetí pravomocí věřitelského výboru schůzí věřitelů. Krajský soud svolal schůzi věřitelů na den 25. 5. 2010, na níž přijal ústavní stížností napadené usnesení, dle kterého nejsou stěžovatelky oprávněny hlasovat o jimi navrženém bodu programu schůze ve smyslu ustanovení §53 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Krajský soud totiž dospěl k závěru, že první stěžovatelka disponuje většinou hlasů na schůzi věřitelů, a proto by předmětné hlasování představovalo hlasování ve vlastní věci; druhá stěžovatelka dle krajského soudu tvoří s první stěžovatelkou koncern, pročež je i ona z daného hlasování vyloučena.
V důsledku zbavení možnosti stěžovatelek hlasovat o návrhu na převzetí pravomocí věřitelského výboru schůzí věřitelů nebyl tento návrh schůzí věřitelů přijat (osm věřitelů - představujících celkem zhruba 8 % všech přihlášených nepodmíněných pohledávek - hlasovalo proti návrhu, čtyři hlasovali pro návrh), což dle názoru stěžovatelek zcela paralyzovalo věřitelské orgány, jejichž prostřednictvím mají věřitelé vykonávat svá práva k pohledávkám za úpadcem. V důsledku toho jsou přímo ohrožena (omezena) i majetková práva stěžovatelek, neboť konečný výtěžek dlužníkova majetku je podstatným způsobem (pozitivně či negativně) ovlivněn tím, jakým způsobem jsou realizována rozhodovací práva věřitelů úpadce. Stěžovatelky proto vyjadřují přesvědčení, že napadené rozhodnutí krajského soudu odporuje záměru zákonodárce, jelikož dle důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu měla být tímto právním předpisem posílena právě rozhodovací práva věřitelů.
V souvislosti s realizací rozhodovacích práv věřitelů stěžovatelky připomínají, že dle ustanovení §46 odst. 2 insolvenčního zákona si schůze věřitelů může vyhradit cokoli, co patří do působnosti věřitelských orgánů, přičemž se zásadně hlasuje podle výše přihlášených pohledávek a rozhoduje se prostou většinou přítomných. Platí současně dle stěžovatelek pravidlo, že čím má věřitel vyšší podíl na přihlášených pohledávkách, tím menší je nebezpečí ze zneužití. Pomyslnou "pojistkou" má být mj. ustanovení §53 insolvenčního zákona, toto ustanovení však krajský soud v projednávané věci interpretoval způsobem, který považují stěžovatelky za vadný; navíc zdůrazňují, že Mgr. Kozák interpretoval ustanovení §53 insolvenčního zákona v odůvodnění napadeného usnesení jinak, než jej sám interpretoval na schůzi věřitelů konané dne 26. 4. 2010, kdy dovodil existenci koncernu mezi první stěžovatelkou a úpadcem. Krajským soudem zvolená interpretace rozhodných ustanovení insolvenčního zákona, popírající zákonný princip majoritního rozhodování věřitelů, se dle stěžovatelek odvíjí od ústavněprávně neudržitelné úvahy, že určitý věřitel má příliš velký podíl na majetkové podstatě úpadce, a v důsledku toho i příliš velký podíl na hlasovacích právech. V této souvislosti stěžovatelky v ústavní stížnosti připomínají, že první stěžovatelka jako zajištěný věřitel má mj. možnost vykonávat tzv. pokyny dle ustanovení §230 odst. 2 a §293 insolvenčního zákona, toto právo však není možno na rozdíl od hlasovacího práva vykonávat autonomně, nýbrž pouze na základě dohody všech zajištěných věřitelů.
Ústavní nekonformnost napadeného výkladu se dle stěžovatelek zjevuje optikou konkrétních majetkových poměrů předmětného insolvenčního řízení. Je totiž zřejmé, že již ke dni 24. 1. 2010 připadla veškerá hodnota majetku úpadce s ohledem na výši a pořadí pohledávek první stěžovatelky výhradně na uspokojení jejích zajištěných pohledávek. Pokud za těchto okolností krajský soud svými zásahy opakovaně bránil první stěžovatelce ve výkonu hlasovacích práv, umožnil tím zároveň vykonávat rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení osobám, jejichž podíl na výnosu úpadcova majetku je v ekonomickém smyslu nulový. Zatímco by tedy první stěžovatelka v případě výkonu hlasovacího práva rozhodovala v ekonomickém smyslu slova ze sta procent o "svém majetku", ostatní věřitelé v insolvenčním řízení hlasují při jejím vyloučení o "majetku zcela cizím", neboť první stěžovatelka je jediným věřitelem, který vykazuje v daném insolevenčním řízení právem aprobovaný ekonomický zájem; z toho důvodu se první stěžovatelka nemůže dostat do střetu zájmů ve smyslu ustanovení §53 insolvenčního zákona. V daném kontextu proto nabývá arbitrární vyloučení hlasovacího práva první stěžovatelky potenciálně až rozměrů nekompenzovaného vyvlastnění, a to zejména tehdy, pokud by během insolvenčního řízení na (zajištěné části) majetku úpadce vznikla škoda.
Dle mínění stěžovatelek je zřejmé, že byly vyloučeny z možnosti hlasovat o návrhu, jenž se svým obsahem týkal otázek vedení insolvenčního řízeni, nikoliv otázek souvisejících se vztahem mezi věřitelem a úpadcem. Stěžovatelky jsou proto přesvědčeny, že hlasování o tomto návrhu nemohlo být z pohledu rozhodnutí schůze věřitelů dle ustanovení §46 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona posuzováno jako hlasování "ve vlastní věci", pokud (a dokud) nebude na programu konkrétní schůze věřitelů rozhodnutí konkrétní otázky, ohledně které se daný věřitel ocitne v konkrétním střetu zájmů ve smyslu ustanovení §53 insolvenčního zákona. Pokud by někdy v budoucnu naznačený střet zájmů stěžovatelek právě z důvodu přenesení pravomocní na schůzi věřitelů nastal, mohl by krajský soud dle ustanovení §53 insolvenčního zákona rozhodnout, že konkrétní věřitel (věřitelé) o konkrétní otázce hlasovat nesmí. Namísto toho, aby tedy krajský soud stěžovatelky za použití ustanovení §53 insolvenčního zákona, k němuž dosud neexistuje judikatorní výklad, paušálně diskvalifikoval z hlasování o předmětném návrhu, mohl k ochraně ústavně zaručených práv ostatních věřitelů (bylo-li by jí vůbec z výše uvedených důvodů potřeba) aplikovat toto ustanovení vždy pouze ad hoc nebo případně postupovat dle ustanovení §54 insolvenčního zákona, podle nějž může soud (s výjimkami, jež do souzené věci nedopadají) zrušit každé usnesení schůze věřitelů, které je v rozporu se společným zájmem věřitelů (v takovém případě by navíc měly stěžovatelky k dispozici opravný prostředek v podobě odvolání). Pouze takový postup by byl dle stěžovatelek za daných okolností přiměřený ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny; napadené usnesení je naopak s ohledem na uvedené okolnosti z ústavního hlediska zcela zjevně nepřiměřené.
Pokud jde potom o závěr o koncernu mezi oběma stěžovatelkami, stěžovatelky tvrdí, že krajský soud zcela pominul, že druhá stěžovatelka předložila tvrzení a důkazy (B-162 a B-163), že mezi stěžovatelkami vztah koncernu ve skutečnosti neexistuje. Krajský soud se však s těmito tvrzeními a důkazy v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vůbec nevypořádal a zcela je pominul.
Z všech důvodů uvedených v ústavní stížnosti jsou tedy stěžovatelky přesvědčeny, že napadené usnesení a následný postup krajského soudu představují výkon soudní pravomoci ultra vires, neboť insolvenční soud, respektive samosoudce Mgr. Jan Kozák zcela vybočil ze zákonného rámce výkonu soudní pravomoci, jak ji zákonodárce předepsal v insolvenčním zákoně.
II.
K žádosti Ústavního soudu o vyjádření účastníka řízení Krajský soud v Brně odkázal na svoje vyjádření ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1834/10. Současně krajský soud vyjádřil přesvědčení, že stále trvá vztah koncernu mezi první stěžovatelkou a úpadcem. Pokud jde o indikaci koncernu mezi oběma stěžovatelkami, krajský soud uvedl, že tento vztah ani obě stěžovatelky nezpochybňovaly.
IIa.
Vyjádření krajského soudu bylo zasláno stěžovatelkám k replice, v níž stěžovatelky v prvé řadě zdůrazňují, že k většině jejich námitek v ústavní stížnosti se krajský soud vůbec nevyjádřil. Stěžovatelky připomínají, že vyjádření krajského soudu je ve své podstatě irelevantní, neboť odkazuje na existenci koncernu mezi první stěžovatelkou a úpadcem, přičemž na tomto právním závěru napadené usnesení vůbec nestojí. Stěžovatelky nadto připomínají, že se krajský soud vůbec nevyjádřil k té části ústavní stížnosti, dle které měl svým postupem vykonávat soudní pravomoc ultra vires.
IIb.
Dne 6. 12. 2010 zaslal Mgr. Jan Kozák (nevyžadované) doplnění vyjádření krajského soudu ze dne 26. 10. 2010. V úvodu připomněl roli Ústavního soudu, jenž by se stal u řady rozhodnutí faktickým odvolacím orgánem, a zdůraznil, že tvrzení stěžovatelek o zásahu do vlastnického práva představují pouze spekulaci. Ve vztahu k otázce podjatosti první stěžovatelky, na jehož základě nebyla potvrzena její volba za člena věřitelského výboru, Mgr. Kozák odkázal na rozhodnutí krajského soudu č. j. KSBR 39 INS 398/2010-B-156 a na rozhodnutí Vrchního soudu Olomouci ze dne 1. 9. 2010 č. j. 3 VSOL 229/2010-B-311; dále odkázal taktéž na dokument zveřejněný v insolvenčním rejstříku jako B-164, dle kterého napadené usnesení stojí mj. na závěru, že mezi první stěžovatelku a úpadcem existuje koncern. Návrh na přenesení (části) pravomocí na schůzi věřitelů považuje krajský soud za obcházení zákona, neboť schůze věřitelů má přijímat pouze strategická rozhodnutí. Výkonným orgánem má být naopak především věřitelský výbor, přičemž jeho členem nemůže být osoba podjatá. Mgr. Kozák zdůraznil, že samotný návrh majoritního věřitele na přesunutí pravomocí z jednoho věřitelského orgánu na jiný věřitelský orgán sice ke kvalifikaci takového přesunu jako věci, která "je věřiteli vlastní", nepostačuje, pokud se ovšem k tomu přidává skutečnost, že se tímto postupem konkrétní věřitel snaží zbavit pravomocí věřitelský orgán, jehož členem se nikdy stát nemůže, je již namístě takový postup jako "vlastní věc věřitele" chápat.
Krajský soud ve svém vyjádření dále připomíná, že otázka vlastnického práva má svůj ústavněprávní základ v ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého vlastnictví zavazuje. Koncepce vlastnického práva tak nezahrnuje jen právo vlastníka ale také povinnost nést za výkon svých vlastnických práv i určitou odpovědnost. Uvedený princip má odraz také v insolvenčním právu, konkrétně v ustanovení §53 insolvenčního zákona, jež zakazuje hlasovat věřiteli v případě, že se jedná o věc dlužníka, s nímž tento věřitel tvoří koncern. Při koncipování tohoto ustanovení zákonodárce zjevně vycházel z hospodářské reality, v rámci které se často vytváří velmi složité majetkoprávní vztahy mezi formálně samostatnými subjekty. Pokud jeden z členů koncernu vstoupil do úpadkového stavu, pak je zřejmé, že všichni členové koncernu vykonávali svá vlastnická práva v některých směrech neodpovědně. Logickým následkem musí být možnost, že pohledávky dalších členů koncernu nemusí být následně zcela uspokojeny. Neodpovědný výkon vlastnického práva členů koncernu je dle krajského soudu v souladu s ústavními normami sankcionován zákazem výkonu hlasovacích práv některých členů koncernu při jednání vrcholného orgánu věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Pokud členové koncernu v minulosti při výkonu vlastnického práva selhali, je na místě je v průběhu insolvenčního řízení zbavit některých rozhodovacích pravomocí a jejich vůli nahradit vůlí jiných subjektů, které členové koncernu svým neodpovědným jednáním mohli poškodit. Jiný přístup k této problematice by insolvenční soud považoval za neústavní a nelegitimní.
Mgr. Kozák ve vyjádření rovněž poukazuje na skutečnosti, jež v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo a svědčí závěru, že první stěžovatelka a úpadkyně tvořily jeden koncern. Příkladmo přitom uvádí následující skutečnosti: a) členem představenstva úpadce se stal syn bývalého člena představenstva první stěžovatelky, b) první stěžovatelka určovala úpadci v době jeho úpadku, o němž tento věřitel nemohl nevědět, komu má být přednostně zaplaceno a komu nikoliv, c) první stěžovatelka řídila úpadce způsobem, aby maximálně eliminovala stav, kdy na majetku úpadce budou váznout také jiná zástavní práva, než v její prospěch, d) první stěžovatelka si nechávala od úpadce proplácet náklady na své poradce, e) první stěžovatelka přinutila úpadce v době jeho úpadkové situace zřídit další zástavní práva k jeho majetku, f) těsně před zahájením insolvenčního řízení přinutila první stěžovatelka úpadce uzavřít naprosto nevýhodný derivátní obchod, z něhož vznikly v její prospěch neuhrazené pohledávky, jež jí daly většinu také ve skupině nezajištěných věřitelů úpadce.
Ve vztahu k tvrzenému jednání ultra vires krajský soud připomíná, že ustanovení §53 insolvenčního zákona hovoří naprosto jednoznačně. Jestliže je naplněna hypotéza této právní normy, bez dalšího musí být aplikována její dispozice. Konstrukce ustanovení §53 insolvenčního zákona neumožňuje insolvenčnímu soudu postupovat jiným způsobem, tedy. podle vlastního uvážení. Dle názoru krajského soudu se přitom jedná o prevenci možných průtahů, neboť faktor času je v insolvenčním řízení zcela zásadní.
Pokud jde konečně o vztah koncernu obou stěžovatelek, krajský soud odkazuje na dokument B-127, ze kterého tato skutečnost jednoznačně vyplývá. Přípis druhé stěžovatelky, na nějž se stěžovatelky odvolávají v ústavní stížnosti, neobsahuje dle krajského soudu žádné důkazy, které by tento závěr zpochybňovaly. Krajský soud navíc zdůrazňuje, že z průběhu insolvenčního řízení je zřejmé, že druhá stěžovatelka nehájí zájmy svých podílníků, nýbrž jedná pouze v zájmu první stěžovatelky. Krajský soud závěrem poukazuje na shodné jednání obou stěžovatelek v celém insolvenčním řízení i na jejich propojení prostřednictvím společného právního zástupce, JUDr. Tomáše Richtera, LL.M., Ph.D.
IIc.
Na citované vyjádření krajského soudu reagovaly stěžovatelky replikou doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2011. V replice zdůraznily, že většinu tvrzení obsažených v druhém vyjádření krajského soudu považují za fakticky nesprávná či právně chybná a současně upozornily na fakt, že řada částí vyjádření krajského soudu dokazuje zjevnou podjatost soudce Mgr. Jana Kozáka vůči stěžovatelkám.
Stěžovatelky v replice v prvé řadě zdůraznily, že ústavní stížností tvrzený zásah ze strany krajského soudu nepředstavuje první ani ojedinělý zásah do jejich základních práv. Připomněly v této souvislosti rozhodnutí krajského soudu na schůzi věřitelů konané dne 26. 4. 2010, kterým jim bylo znemožněno hlasovat o odvolání a volbě insolvenčního správce, a rozhodnutí na téže schůzi věřitelů, kterým krajský soud odmítl potvrdit zvolení první stěžovatelky za člena věřitelského výboru. Stěžovatelky dále zdůrazňují, že ani na schůzi věřitelů ze dne 10. 9. 2010 ani ze dne 25. 10. 2010 Mgr. Kozák neumožnil rozhodnout o zvolení chybějícího člena věřitelského výboru, a tak ještě 12 měsíců po zahájení insolvenčního řízení vykonával samosoudce krajského soudu pravomoci věřitelského výboru namísto věřiteli zvoleného věřitelského výboru, jehož ustanovení svým postupem zmařil, a tím znemožnil zákonodárcem předvídaný vliv věřitelů na průběh insolvenčního řízení.
Ve vztahu ke krajským soudem zmíněnému rozhodnutí vrchního soudu ze dne 1. 9. 2010 stěžovatelky připomínají, že se v tomto rozhodnutí odvolací soud výslovně odmítl zabývat otázkou, zda mezi první stěžovatelkou a úpadcem existuje či existoval vztah ovládání či koncernu; vrchní soud potvrdil rozhodnutí krajského soudu nepotvrdit první stěžovatelku za člena věřitelského výboru z jiného důvodu, přičemž proti tomuto důvodu první stěžovatelka brojí ústavní stížností podanou dne 15. 11. 2010. Stěžovatelky se ohrazují proti tvrzení krajského soudu, že ústavní stížností napadené usnesení bylo odůvodněno i jinak než textem uvedeným v ústavní stížnosti, neboť protokol z předmětné schůze věřitelů žádné další odůvodnění neobsahuje. Stěžovatelky považují za nepřípadný argument, že krajský soud nezahrnul do odůvodnění napadeného usnesení úvahy o vztahu ovládání a koncernu mezi první stěžovatelkou a úpadcem proto, že tyto úvahy vyslovil v insolvenčním řízení již dříve, neboť jsou přesvědčeny, že každé rozhodnutí soudu musí z hlediska odůvodnění obstát samo o sobě. Stěžovatelky tak mají za to, že tvrzení krajského soudu o údajné existenci vztahu ovládání a koncernu mezi první stěžovatelkou a úpadcem není pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní především proto, že takovým tvrzením krajský soud napadené usnesení vůbec neodůvodnil.
I kdyby se Ústavní soud s předestřeným náhledem stěžovatelek neztotožňoval, není dle jejich názoru možno přehlížet, že Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1834/10 jednoznačně judikoval, že z rozhodnutí a odůvodnění, která v insolvenčním řízení před předmětnou schůzí věřitelů krajský soud učinil ohledně údajného vztahu koncernu mezi první stěžovatelkou a úpadcem, existence takového vztahu rozhodně nevyplývá, a to ani s přihlédnutím k dodatečnému odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o nepotvrzení členů věřitelského výboru zvolených schůzí věřitelů konanou dne 26. 4. 2010.
Závěrem své druhé repliky stěžovatelky zopakovaly, že považují samosoudcem krajského soudu předkládanou interpretaci ustanovení §53 insolvenčního zákona za nelegitimní, jeho účelu neodůvodněnou a nesprávnou.
Dne 11. 2. 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno nevyžádané vyjádření druhého největšího věřitele v předmětném insolvenčním řízení - společnosti PYRGHOS LEFKOS a.s. (dále jen "společnost PL"), na něž oponentně reagoval právní zástupce stěžovatelek přípisem ze dne 7. 3 2011; na další vyjádření společnosti PL ze dne 2. 6. 2011 právní zástupce stěžovatelek reagoval přípisem ze dne 16. 9. 2011. Shodně s názorem vyjádřeným v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3251/10 se Ústavní soud i v projednávaném případě domnívá, že není třeba na tomto místě reprodukovat názorovou výměnu stěžovatelek a společnosti PL, neboť její obsah je zúčastěným stranám znám a s níže uvedenou výjimkou v ní vznesené argumenty nepřekračují argumentační pole definované stěžovatelkami na straně jedné a krajským soudem na straně druhé. Obdobně nemá Ústavní soud potřebu oficiózně deklarovat, zda společnosti PL postavení vedlejšího účastníka o projednávané ústavní stížnosti náleží, či nikoli, jelikož vyřešení této otázky není v daném kontextu nezbytně nutné. Za rozporné s uvedeným přitom nelze považovat skutečnost, že Ústavní soud v předloženém odůvodnění vychází i z části vyjádření společnosti PL; v této souvislosti pouze připomíná, že obecně může v řízení vycházet i z vyjádření subjektů, jimž postavení účastníka řízení nesvědčí. Takový postup nemůže být stěžovatelkám na újmu, poněvadž námitky vznesené společností PL jim byly známy a využily možnosti se k nim oponentně vyjádřit.
III.
Po zvážení všech v řízení vznesených argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že druhý senát Ústavního soudu od počátku řízení o projednávané ústavní stížnosti považoval za určitou "prerekvizitu" pro následnou indikaci ne/důvodnosti souzené věci výsledek řízení o dalších dvou ústavních stížnostech první stěžovatelky, vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1834/10 a III. ÚS 3251/10. Zatímco stěžovatelky poukazují v doplněních ústavní stížnosti (replikách) na jim vyhovující nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 1834/10, druhý senát musel při zjišťování důvodnosti primárně vycházet ze závěrů odmítacího usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3251/10, neboť právě otázka ústavní konformity rozhodnutí o neschválení první stěžovatelky za člena věřitelského výboru, respektive ústavní konformita nosných důvodů tohoto rozhodnutí, přímo podmiňuje - dalo by se říci téměř akcesoricky - otázku ústavní konformity projednávanou ústavní stížností napadeného usnesení a postupu krajského soudu, jímž bylo stěžovatelkám znemožněno hlasování o návrhu na přenesení jistých pravomocí z věřitelského výboru na schůzi věřitelů.
IIIa.
V tomto odmítacím usnesení Ústavní soud mj. konstatoval: Vrchní soud v Olomouci založil výsledek odvolacího řízení zejména na Dodatku č. 2 ke smlouvě o syndikovaném úvěru, který stěžovatelka (Česká spořitelna a.s.) s dlužníkem uzavřela dne 20. 7. 2009. (...) závazek dlužníka nejpozději do 30. 9. 2009 zajistit výmaz všech zástavních práv zřízených ve prospěch České správy sociálního zabezpečení podle odvolacího soudu nasvědčuje snaze stěžovatelky "připravit si pozice" pro insolvenční řízení, kdy se dlužníku de facto předepisuje, aby "odklidil" další zajištěné věřitele, čímž posílila své postavení zajištěného věřitele. Další závazek, který nasvědčuje insolvenčním souvislostem předmětného dodatku č. 2, směřuje ke zřízení zástavního práva na podniku dlužníka ve prospěch stěžovatelky.
Že stěžovatelka disponovala informační bází poskytující přehled o ekonomické situaci dlužníka, včetně hrozby insolvenčního řízení, odvolací soud dovodil nejen z její pozice úvěrující banky, nýbrž z konkrétních zjištění (...), "na základě kterých se dlužník zavázal do 10. 9. 2008 uzavřít smlouvu s restrukturalizačním poradcem ve formě a obsahu přijatelném pro věřitele ze smlouvy", resp. z prohlášení zástupce dlužníka Ing. Jiřího Tuvory na schůzi věřitelů, podle něhož informace od tohoto poradce "šly nejdříve na banky a současně na management dlužníka, a teprve potom k akcionářům".
Ústavní soud v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3251/10 dále poukázal na poznámku odvolacího soudu o nejasné motivaci dlužníka k vyslovení souhlasu s předmětnými dodatky, zejména s Dodatkem č. 2, přičemž otázku asymetrického vztahu mezi oběma smluvními stranami, který nevysvětluje bez dalšího vnitřní logika pozice dlužníka vůči věřiteli, stěžovatelka blíže neozřejmuje. Není pochyb, že věřitel (stěžovatelka) nemusí mít detailní přehled o rozhodovacích procesech svého dlužníka (a to tím spíše, jde-li - jak tvrdí stěžovatelka - o "suverénní" subjekty), nejsou však k dispozici náznaky existence protiplnění či jiné zdůvodnění sjednání dodatku, zejména co do výmazu dalších zástavních práv; jinak řečeno, dodatky podle odvolacího soudu nepředstavovaly dvoustrannou smlouvu, ale fakticky pokyn týkající se obchodního vedení (v širších souvislostech srov. koncept z evropského koncernového práva "shadow director").
V citovaného usnesení Ústavní soud navíc připomněl závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 1. 2010 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2047/2007 (aprobovaným Ústavním soudem v usnesením ze dne 9. 9. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 1113/10), ve kterém věnoval dovolací soud detailní pozornost otázce ekonomické výhodnosti smluvních ujednání věřitele s pozdější úpadkyní a jejich funkčních vazeb k úsilí - slovy dovolacího soudu - "krachujícího dlužníka" vytvořit si podmínky pro peněžní podporu další činnosti. Ústavní zde poukázal i na závěry doktrinální: Řešení interpretačního sporu (...), zda §59 odst. 2 ins. zák. zařazuje mezi osoby, u kterých je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, též osoby tvořící s dlužníkem koncern, resp. zda jde o kategorie shodné úrovně obecnosti, zůstává situováno zcela do roviny podústavního práva (publikace Zelenka, J. a kol.: Insolvenční zákon. Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, str. 118-119, podává odpověď protichůdnou té, kterou prosazuje stěžovatelka). Oporu pro úsudek, že mezi některými z jednotlivých kategorií identifikovaných v uvedeném ustanovení existuje plynulý (byť "nelineární") přechod lze nalézt rovněž v právní doktríně. Jak se uvádí in Doležil, T.: Koncerny v komunitárním právu. Analýza a náměty pro rekodifikaci. Praha: Auditorium, 2008, str. 33, koncern se nachází někde mezi pouhým obchodním oddělením nebo "profit centrem" na straně jedné a dlouhodobými vztahy ve formě Just-in-Time nebo franchisingem na straně druhé. Přitom nelze mluvit o tom, že by zde škála intenzity zásahů do podniku, resp. podnikatelských aktivit úměrně stoupala od jedné formy k druhé. Spíše se jedná o vztah individuální, přičemž každá z těchto forem spolupráce může mít různou intenzitu zásahu do chodu podnikatelských aktivit, a citovaná monografie (str. 31 a 32) počítá s poměrně širokým spektrem právních vztahů majících povahu quasi ovládacích smluv (v některých případech vedle zmiňovaných kupř. koncept výroby, licenční smlouvy, smlouvy o výhradním zastoupení apod.). V závěru usnesení potom Ústavní soud konstatoval, že z ústavněprávního hlediska není diskvalifikovatelný úsudek odvolacího soudu, že předmětný Dodatek č. 2 byl konkrétním výrazem vlivu věřitele na chování dlužníka, resp. projevem určitého stupně ekonomické koordinace či jednoty mezi oběma subjekty.
Ústavní soud proto v projednávané věci vychází ze závěru, že ve vztahu mezi první stěžovatelkou a úpadcem existoval právní vztah, který znemožňuje první stěžovatelce stát se členem věřitelského výboru z důvodu podjatosti ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 insolvenčního zákona. Ve vztahu k druhé stěžovatelce potom Ústavní soud konstatuje, že dle vyjádření krajského soudu a spolčenosti PL na schůzi věřitelů konané dne 27. 4. 2010 měl zástupce společnosti REICO Investment ALFA, s. r. o. v souvislosti s konstituováním insolvenčních orgánů jednoznačně uvést, že společnost REICO Investment ALFA, s. r. o. je součásti koncernu společnosti Česká spořitelna, a.s. (dokument B-127), čemuž stěžovatelky v příslušné replice (ani později) nikterak neoponovaly. Jejich odkaz na obsah dokumentů B-162 a B-163 přitom nemůže být případný, neboť odkazované dokumenty představují odvolání stěžovatelek, jež nebyla určena krajskému soudu, nýbrž soudu odvolacímu; argument, že se krajský soud se skutečnostmi obsaženými v těchto dokumentech nevypořádal, tak zjevně postrádá jakékoliv opodstatnění. Jelikož k této otázce není třeba v této fázi řízení o ústavní stížnosti vést dokazování, omezí se Ústavní soud na konstatování, že závěr o koncernovém propojení stěžovatelek navzájem není prima facie ústavně nekonformní.
Do úvahy bylo rovněž nutno vzít stěžovatelkami akcentované závěry nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1834/10. Druhý senát Ústavní soud však v projednávané věci vychází ze skutečnosti, že čtvrtý senát Ústavního soudu v nálezové věci vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelek primárně na základě závěru, že jimi napadené usnesení krajského soudu neobsahuje (dostatečné) odůvodnění. Z odůvodnění odkazovaného nálezu je přitom zřejmé, že Ústavní soud v daném řízení nevycházel z výše uvedených skutečností, odůvodňujících závěr o značném vlivu první stěžovatelky na úpadkyni, respektive o koncernovém vztahu první a druhé stěžovatelky navzájem, Ústavní soud proto - s výjimkou obecných závěrů o požadavcích kladených na soudní rozhodnutí (a to navíc pouze v kontextu judikatury, dle které musí být soudní rozhodnutí odůvodněna v rozsahu odpovídajícímu povaze daného rozhodnutí; viz mutatis mutandis např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91 ve věci Hiro Balani proti Španělsku či rozhodnutí ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92 ve věci Higginsová a další proti Francii, srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 758, srov. mutatis mutandis též např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005 ve věci sp. zn. IV. ÚS 201/04) - závěry přijatými v předmětném nálezu čtvrtým senátem nemůže být v projednávané věci striktně vázán.
Je-li proto třeba považovat závěr obecných soudů o vyloučení první stěžovatelky z věřitelského výboru pro podjatost za ústavně konformní, je dle názoru Ústavního soudu možno se ve shodě s vyjádřením krajského soudu domnívat, že návrh stěžovatelek na přenesení (části) pravomocí z věřitelského výboru (ve kterém stěžovatelka zjevně pro svou neúčast nedisponuje rozhodovací většinou) na schůzi věřitelů (v níž naopak stěžovatelce svědčí přehledná většina hlasů) je nutno vnímat jako jednání označované jako in fraudem legis. Rozhodnutí krajského soudu vyloučit stěžovatelky na základě aplikace ustanovení §53 ve spojení s ustanovením §59 odst. 2 insolvenčního zákona se z tohoto úhlu pohledu jeví z ústavněprávních pozic jako udržitelné, na rozdíl od úsudku, jejž je možno vyvodit čistě z odůvodnění napadeného usnesení, jímž krajský soud stěžovatelkám neumožnil hlasovat o vlastním návrhu.
IIIb.
Dle názoru Ústavního soudu je třeba rovněž připomenout klíčové okolnosti a celkový kontext projednávané věci. Zásadní determinantou je přitom skutečnost, že úpadkyně v souzené věci - cum grano salis - disponuje pouze takovým majetkem (aktivy), jenž se stal předmětem zajištění (zástavního práva). K tomuto zajištění nadto došlo z vůle první stěžovatelky, jež v období před začátkem insolvenčního řízení měla zásadní vliv (shadow director) na rozhodování managementu úpadkyně a v důsledku uzavření tzv. úvěrového kovenantu (srov. v usnesení III. ÚS 3251/10 uvedený Dodatek č. 2, srov. Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 103). V této souvislosti je možno si položit otázku, nakolik nezajištění věřitelé mohli zohlednit riziko úpadku svého obchodního partnera a nakolik je tedy jejich postavení možno hodnotit jako postavení konsensuálního věřitele a nakolik již jako postavení věřitele nekonsensuálního (srov. Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 90 a 92). Relevantní nezajištěná aktiva (majetek) již v době zahájení insolvenčního řízení úpadkyně neměla (což je běžná realita úpadců úvěrovaných v předchozím období bankovními institucemi - srov. Sigmund, Adam: Zpeněžení zástavy v insolvenci - více otázek než odpovědí, Bulletin advokacie 6/2012, str. 27). V takovém případě - bude-li se insolvenční soud držet striktně pouze textu norem obsažených v insolvenčním zákoně - lze usuzovat, že v takovém řízení bude jaksi absentovat jinak v daném řízení inherentní problém společně užívaného zdroje (common pool), kvůli kterému je insolvenční řízení převážně vedeno (srov. Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 86).
Klíčovým aspektem (determinantou) projednávané věci se tak jeví otázka, zda je obhajitelná (absolutní) přednost zajištěných věřitelů před věřiteli nezajištěnými. Právní zástupce stěžovatelů v citované monografii uvádí, že téměř třicetiletá teoretická diskuse na toto téma nedospěla k jednoznačnému výsledku. Autor v souvislosti s Jacksonovým modelem hypotetické dohody mezi věřiteli (creditors´ bargain) připouští, že řada věřitelů ve skutečnosti není schopna přizpůsobit podmínky svého úvěru riziku, které pro ně z pravidla o přednosti zajištěných věřitelů vyplývá (srov. Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 106, 173). Je tak otázkou, nakolik se důsledné uplatňování principu přednosti zajištěných věřitelů slučuje s imperativem zakotveným v ustanovení čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny.
Při posouzení důvodnosti projednávané ústavní stížnosti bral Ústavní soud do úvahy rovněž existenci řady ustanovení insolvenčního zákona, jež mají chránit nezajištěné věřitele. Zmínit je v této souvislosti možno např. institut odporovatelnosti založený na nedůvodném zvýhodňování některého věřitele na úkor jiných (preferences) v ustanovení §241 odst. 1, 2 a 3 písm. d) ve spojení s ustanovením §3 odst. 3 a ustanovením §5 písm. a) insolvenčního zákona [srov. Kotoučová, J. a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář, Praha: C. H. Beck 2010, str. 540 - 544], ochranu postavení nezajištěných věřitelů v reorganizaci v ustanovení §349 odst. 2 insolvenčního zákona, vynětí zajištěných věřitelů z hlasování o způsobu oddlužení dle ustanovení §402 odst. 1 insolvenčního zákona [srov. Kotoučová, J. a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář, Praha: C. H. Beck 2010, str. 977] a zejména pro danou věc značně relevantní ustanovení §57 odst. 1 insolvenčního zákona garantující zastoupení nezajištěných věřitelů ve věřitelském výboru.
V kontextu dané věci není možno dále přehlížet situaci popisovanou teorií insolvenčního práva jako hrozba důsledků rizika vytvoření koalice mezi managementem insolventní společnosti a jejím novým věřitelem, jejímž cílem může být expropriovat dřívější věřitele a takto uzurpované bohatství rozdělit mezi původní společníky (management) a tohoto (nového) věřitele (srov. Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 181, srov. též smysl ustanovení §295 insolvenčního zákona). Z hlediska právní komparatistiky stojí za zmínku i skutečnost, že v řadě právních řádů existují pravidla (ustanovení o subordinaci některých pohledávek), jež reflektují premisu, že osobě, která měla v minulosti podstatný vliv na chování posléze insolventní společnosti, by nemělo být dovoleno požadovat uspokojení z majetku společnosti ve stejném pořadí s věřiteli, kteří takový vliv na úpadce neměli (viz Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 185).
Možnost uplatnit ustanovení o subordinaci (přiměřeně aplikovat ustanovení §172 odst. 3 insolvenčního zákona) v tuzemských reáliích přitom právní zástupce stěžovatelů v mnohokrát odkazované publikaci spatřuje de lege lata ve dvou možných interpretačních postupech: Prvním přístupem by bylo podřízení pořadí pohledávek takových osob pohledávkám ostatních věřitelů za použití obecného korektivu §265 ObchZ. Argumentace by musela být vedena tak, že přihlášení a uspokojení pohledávky takové osoby v pořadí stejném, jako je pořadí ostatních věřitelů, by bylo s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti předcházející úpadku společnosti v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Tento přístup by v hrubých rysech odpovídal doktríně označované anglicky jako equitable subordination, tedy subordinace na základě požadavků ekvity (Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 185, 186). Druhý možný přístup spatřuje autor v aplikaci ustanovení §66 odst. 6 obchodního zákoníku, přičemž s odkazem na závěry Dědičova komentáře konstatuje: Není jistě vyloučeno, aby na základě úvěrové smlouvy s finančním věřitelem (...) by byl takový věřitel charakterizován jako stínový manager podle §66 odst. 6 ObchZ. Taková úvěrová smlouva by však musela vykazovat kvalitativně zcela odlišnou úroveň ingerence věřitele do rozhodování společnosti, než jakou nekonkrétním příkladem "souhlasu k určitým majetkovým transakcím" naznačuje (tzv.) Dědičův komentář." (Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 187). Ústavní soud pro pořádek uvádí, že si je současně vědom rezervovaného postoje prof. Jana Dědiče, kterýžto na toto téma v souvislosti s projednávanou věcí vyjádřil v rozhovoru pro přílohu Lidových novin Právo & Justice (4. 4. 2011, str. 26).
Teorie insolvenčního práva nabízí jako možné vyústění důvodů popsaných v předchozích odstavcích vysoce kontroverzní postup označovaný jako tzv. substantivní konsolidace (substantive consolidation), jenž by již musel být považován v kontextu českého insolvenčního práva za neudržitelný (srov. Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 272, 273); naříkaný postup krajského soudu nicméně takové znaky nepochybně nenese.
IV.
Na základě skutečností uvedených v předchozí části se Ústavní soud domnívá, že právní závěry vyjádřené krajským soudem v souvislosti s ústavní stížností napadeným usnesením, detailně rozvedené ve vyjádření účastníka řízení ze dne 6. 12. 2010, není možno považovat za projev svévole rozhodujícího soudu, neboť mají oporu v jisté části doktríny, nejsou v rozporu s žádnou kogentní normou českého insolvenčního práva a současně neodporují ani žádnému existujícímu judikátu (stěžovatelky nic takového ostatně netvrdí). Z hlediska výše uvedených kompetencí Ústavního soudu a limitů ústavněprávního přezkumu napadeného usnesení a postupu krajského soudu proto Ústavní soud musí konstatovat, že odůvodnění naříkaného postupu krajského soudu nepředstavuje interpretační exces, jenž by odůvodňoval (ospravedlňoval) ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
V.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se věcně nezabýval námitkou stěžovatelek artikulovanou v přípisu ze dne 16. 9. 2011, že napadené usnesení (i další rozhodnutí) vydal soudce Krajského soudu v Brně Mgr. Jan Kozák, jemuž byla předmětná věc dle pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 24 ICm 1452/2010 přidělena v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně, neboť tato námitka (odkazující na porušení práva na zákonného soudce dle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny) nebyla v původní ústavní stížnosti - a to ani rámcově - vznesena, pročež je zřejmé, že se tato otázka (tvrzené porušení práva na zákonného soudce) nestala předmětem posuzované ústavní stížnosti v tom smyslu, že by patřila mezi nosné důvody (iniciace) jejího podání. Nadto prizmatem principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno, důsledky odkazovaného rozhodnutí vrchního soudu musí být nejprve řešeny v rámci soustavy obecných soudů, a až poté - v případě, že stěžovatelky budou obecnými soudy přijaté řešení považovat za protiústavní - je případně možno se obrátit (znovu) na Ústavní soud.
Taktéž pro úplnost je namístě konstatovat, že v případě nevyhovění návrhu stěžovatelek na přednostní projednání věci (§39 zákona o Ústavním soudu) není nutný zvláštní (negativní) výrok.
VI.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený Krajským soudem v Brně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, stejně jako na tomto právním názoru založený následný postup tohoto soudu, nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelky s těmito závěry neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Právní závěry, na jejichž základě zvolil Krajský soud v Brně ústavní stížností napadený postup, je výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu