ECLI:CZ:US:2013:2.US.217.13.1
sp. zn. II. ÚS 217/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Petrem Pokorným, advokátem se sídlem Radniční 133/1, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1901/2012-261 ze dne 13. 11. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 200/2011-225 ze dne 12. 10. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 25 C 49/2009-201 ze dne 15. 11. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené ustanovením §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 2 199 500 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci, resp. jeho nezákonným postupem. Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem vyšel ze zjištění, že dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Českém Krumlově byla stěžovateli doměřena daň z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 1995 ve výši 531 245 Kč a silniční daň za stejné zdaňovací období ve výši 20 850 Kč, přičemž obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 7. 12. 1998 a nebyla později změněna ani zrušena a důvodnými nebyla shledána ani žalobcova žádost o povolení přezkumu obou platebních výměrů podle §55 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, ani žaloba podaná u soudu podle části páté občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2002), když řízení o ni bylo pro žalobcem neodstraněné vady zastaveno (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 306/2001-41 ze dne 20. února 2002).
Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel dovoláním dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v tehdy platném znění, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud vyřešil právní otázku sporu v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou obecných soudů v dané právní problematice.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že obecné soudy "podsouvají vymáhání nároku vůči žalovanému ustanovením §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., což je nepřípustné, protože stěžovatel se od samého počátku domáhá vymožení v souladu s ustanovením §13 téhož zákona, což je zásadní a nezaměnitelný rozdíl". Výklad ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. prý podává dostatečný prostor pro soulad postupu žalovaného právě s tímto ustanovením, pokud žalovaný nevydával žádné rozhodnutí, ale prováděl výkon rozhodnutí na umoření přeplatku na dani z přidané hodnoty vydáním platebního výměru k zaplacení "chimérické částky, což nemělo oporu v zákoně č. 337/1992 Sb. a ani v žádné jiné právní normě". Tuto svoji úvahu stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Obecné soudy nepochybily, pakliže v napadeném usnesení dospěly k závěru, že stěžovatelem žalovaný a tvrzený chybný postup správního orgánu nemůže být kvalifikován jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž že odpovědnost za škodu by v daném případě bylo lze vyvodit jen pro nezákonné rozhodnutí, k čemuž však nebyl splněn především první předpoklad této odpovědnosti, a sice požadavek na zrušení či změnu takového rozhodnutí. Veškeré stěžovatelem tvrzené skutečnosti, v nichž spatřoval nesprávný úřední postup, totiž vskutku byly úkony, jimiž finanční úřad shromažďoval podklady pro rozhodnutí, resp. na výsledku těchto svých úkonů založil své pozdější rozhodnutí (v posuzované věci vydání dvou dodatečných platebních výměrů). Ostatně judikaturu obecných soudů, podle které je třeba za nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci pokládat toliko tu jeho činnost, jejímž vyústěním není rozhodnutí (ať už jakkoli formálně označené), Ústavní soud aproboval v celé řadě svých rozhodnutí, na která odkazuje i dovolací soud v nyní rozporovaném usnesení (srov. str. 3 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Ústavní soud nemohl dát stěžovateli za pravdu mimo jiné i proto, že jednak stěžovatel sám v průběhu soudního řízení trval na revizi závěrů, k nimž dospěl předmětný finanční úřad v dodatečných platebních výměrech, což přirozeně obecné soudy nebyly oprávněny v daném řízení učinit, jednak Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel původně sice podal žalobu dle části páté občanského soudního řádu, avšak ta byla z důvodu neodstraněných vad Krajským soudem v Českých Budějovicích odmítnuta. Z toho je totiž patrné, že sám stěžovatel újmu spatřoval v samotných rozhodnutích správního orgánu jako takových, a nikoli v dílčích úkonech tohoto orgánu, které vydání dodatečných platebních výměrů předcházely. Protože stěžovatel zrušení či změny těchto rozhodnutí pro jejich nezákonnost nedosáhl, nemohly obecné soudy žalobě vyhovět, a proto v jejich rozhodnutí není možné spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatele. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu