ECLI:CZ:US:2013:2.US.2202.10.1
sp. zn. II. ÚS 2202/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Magdy Fischerové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Boučkem, advokátem se sídlem Krakovská 9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2354/2009-142 ze dne 12. 5. 2010, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 527/2008-112 ze dne 5. 2. 2009 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech č. j. 5 C 42/2008-81 ze dne 7. 8. 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni svým shora uvedeným rozsudkem potvrdil v záhlaví citovaný rozsudek Okresního soudu v Rokycanech, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že pozemek parc. č. X (nyní pozemky parc. č. XY a Y v katastrálním území Rokycany, zapsané u Katastrálního úřadu v Rokycanech na LV č. XXX pro k. ú. Rokycany), byl k datu úmrtí prof. Dr. Ing. J. Storka, DrSc., ve vlastnictví tohoto právního předchůdce stěžovatelky. Stran právního posouzení věci zejména konstatoval, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť svůj nárok měla uplatnit postupem podle restitučních předpisů - konkrétně podle zákona č. 229/1991 Sb., a nikoliv postupem podle obecných předpisů. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, opírajíc se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), v rozhodném znění. Nejvyšší soud je odmítl v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné, když konstatoval, že krajským soudem učiněné právní závěry jsou odrazem závěrů vyslovených ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 ze dne 1. 11. 2005, jakož i závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Namítá, že argumentace soudů o tom, že měla žalovat dle restitučních předpisů, je nesprávná, poněvadž k zásahu do vlastnictví mělo dojít až v roce 1996, nikoli v době nesvobody. V této souvislosti argumentuje výpisem z katastru nemovitostí ze dne 23. 8. 1995, z něhož plyne, že v té době byl jako jediný vlastník pozemku parc. č. X zapsán prof. Stork, a proto neměla dle svých slov důvod vymáhat na státu vrácení nemovitosti dle restitučních předpisů. Stěžovatelka se dále domnívá, že darovací smlouva, kterou prof. Stork převedl předmětný pozemek do vlastnictví státu, je neplatná pro rozpor s tehdy platnými ustanoveními občanského zákoníku, přičemž v tomto směru vyvrací argumentaci soudu prvního stupně. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že klíčovým se v předmětném soudním sporu jeví především posouzení otázky, zda se stěžovatelka měla v projednávané věci domáhat vydání pozemku na základě restituční žaloby dle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., anebo cestou podání žaloby na určení vlastnického práva, přesněji zda na její straně existoval důvod pro takový postup. Ústavní soud však shledal, že obecné soudy nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru o nutnosti žádat o vydání věci restituční cestou.
Ústavní soud ve sjednocujícím stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 [č. 477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493] rozhodl, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání, a že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, a nelze se tudíž účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, pakliže zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V nálezu sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673), na který v ústavní stížnosti odkazuje též stěžovatelka, Ústavní soud poznamenal, že nyní konstantní judikaturu, týkající se nemožnosti obcházet restituční předpisy pomocí předpisů obecných, nelze aplikovat formalisticky striktně bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétní věci. V posuzované věci však okolnosti, které by svědčily pro neaplikovatelnost zmíněného stanoviska na daný případ, tedy pro odchýlení se od této ustálené judikatury, Ústavní soud neshledal.
Stěžovatelka ve všech svých podáních učiněných v řízení před obecnými soudy i v ústavní stížnosti argumentuje, že z výpisu z katastru nemovitostí pořízeného dne 23. 8. 1995 plyne, že výlučným vlastníkem sporného pozemku byl prof. Stork, což mělo stěžovatelku utvrzovat v tom, že pozemek ke dni úmrtí jejího právního předchůdce byl v jeho výlučném vlastnictví. Výpis založený ve spise na č. l. 96, stěžovatelka předložila až v souvislosti s odvoláním proti prvoinstančnímu rozsudku. Tento dokument však nelze považovat za řádný, úplný výpis z katastru nemovitostí, z něhož by bylo možno usuzovat na skutečnosti uváděné stěžovatelkou, tedy že prof. Stork byl zapsán jako jediný vlastník nárokovaného pozemku; vedle formálních náležitostí (uvedení osoby, která výpis pořídila, a její podpis, razítko příslušného katastrálního úřadu atd.) schází i obsahové náležitosti, které by měl řádný a úplný výpis z katastru nemovitostí (dle tehdy platné právní úpravy) obsahovat.
Katastrální zákon (tj. zákon č. 344/1992 Sb.) v původním znění (platném až do 30. 6. 1996) v §22 stanovil, že výpisy, opisy nebo kopie z katastrálního operátu, jakož i identifikace parcel, vyhotovené na žádost katastrálním úřadem, jsou veřejnými listinami. Podrobnější úpravu způsobu i formy poskytování takových informací svěřil zákon prováděcímu předpisu, jímž byla v té době vyhláška Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č. 126/1993 Sb. (platná až do 10. 7. 1996), dle jejíhož §88 opisy, výpisy nebo kopie ze souboru geodetických informací a ze souboru popisných informací, jakož i identifikace parcel, jsou veřejnými listinami jen tehdy, pokud jsou opatřeny datem, otiskem razítka katastrálního úřadu se státním znakem, podpisem pracovníka katastrálního úřadu a dále kolkem nebo doložkou o úhradě správního poplatku jiným způsobem nebo o osvobození od správního poplatku. Vyhláška dále též výslovně stanovila, že tzv. hromadné výstupy (kopie souborů geodetických informací a souborů popisných informací nebo jejich částí poskytované pro potřebu provozovatele informačního systému) nejsou veřejnými listinami (§88 odst. 9). Předložený dokument tedy nepředstavuje věrohodný doklad prokazující utvrzení stěžovatelky v tom, že pozemek byl ke dni úmrtí jejího právního předchůdce výhradně v jeho vlastnictví, a tudíž o něm bude dodatečně v dědickém řízení rozhodnuto, resp. v tom, že nemohly být naplněny důvody žalovat pro vydání pozemku na základě zákona č. 229/1991 Sb.
Ústavní soud nepřehlédl, že zvláště soud prvé stolice se právě námitkou stěžovatelky stran absence povědomí o darovací smlouvě, jakož i o duplicitním zápisu v katastru nemovitostí, zabýval dosti důkladně (srov. str. 3 - 4 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Okresní soud si v této souvislosti od Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj (pracoviště v Rokycanech) vyžádal listiny, s nimiž byla stěžovatelka seznámena a z nichž zjistil, že předmětný pozemek byl jako vlastnictví československého státu zapsán na listu vlastnictví č. YY již na základě položky výkazu změn č. XYY, přičemž zápis zde byl proveden na základě rozhodnutí někdejšího Okresního národního výboru v Rokycanech o přijetí nabídky daru ze dne 5. 1. 1967. K chybnému duplicitnímu zápisu na list vlastnictví č. YYY došlo v době zakládání komplexní evidence (a sice položkou výkazu změn 1491/70), kdy v jeho druhé etapě byly zapisovány vlastnické vztahy k nemovitostem i s využitím bývalých pozemkových knih. Z těchto skutečností okresní soud dovodil, že duplicitní zápis vlastnictví existoval již od roku 1970, a proto stěžovatelka mohla duplicitní vlastnictví zjistit dotazem u příslušného katastrálního úřadu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokládá posledně uvedený závěr za spekulativní a nijak důkazně nepodložený, nicméně pokud stěžovatelka obecným soudům nepředložila úplný a řádný výpis z katastru nemovitostí (kterým není dokument na č. l. 96 datovaný dnem 23. 8. 1995), jímž by osvědčila, že se jí z něj takových údajů či záznamů nedostalo, pak nelze tuto úvahu nalézacího soudu hodnotit jako projev libovůle, resp. svévole.
Ze stanoviska k vyjádření žalovaného (viz č. l. 62), v němž stěžovatelka výslovně uvedla, že součástí dědického řízení po zemřelém prof. Storkovi předmětná parcela nebyla, a sice z důvodu obav ze šikany ze strany státu, soud dovodil, že stěžovatelka o darování musela vědět. Proti této konkrétní úvaze nalézacího soudu stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani ničeho nenamítá. Stěžovatelka pak restituční nárok na pozemek sice "z opatrnosti" uplatnila, ale až v roce 1996 ve zjevné souvislosti s rozhodnutím katastrálního úřadu o opravě chyby v uvedeném zápisu katastru nemovitostí, tedy více jak 3,5 roku po uplynutí lhůty stanovené k uplatnění restitučního nároku dle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. (nárok byl Okresním úřadem v Rokycanech odmítnut pro opožděnost).
Přestože lze chápat stěžovatelku, že může vnímat rozhodnutí obecných soudů jako nespravedlivé, nelze odhlédnout od toho, že v občanskoprávním řízení se plně uplatňuje zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která dopadá i na řízení v restitučních věcech
Závěru obecných soudů, že stěžovatelka, zpochybňujíc platnost darování politickými důvody, musela o okolnostech takového darování vědět, a měla se tedy domáhat vydání pozemku dle zmíněného restitučního předpisu, přičemž odůvodnění tohoto závěru je dostatečně přesvědčivé, tak nelze v projednávané věci z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu