ECLI:CZ:US:2013:2.US.223.13.1
sp. zn. II. ÚS 223/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Jindřicha Peloucha, advokáta, zastoupeného JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Národní 43, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č.j. 28 Co 540/2012-438, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Berouně č.j. 9 C 128/2004-419 tak, že se odměna a náhrada hotových výdajů stěžovatele (advokáta žalobkyně) určuje částkou 25 367 Kč.
Stěžovatel uvádí, že byl ustanoven zástupcem žalobkyně ve věci žaloby, kterou se dle části páté občanského soudního řádu domáhala nového projednání věci rozhodnuté rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Beroun, jímž nebylo vyhověno jejímu restitučnímu nároku na vydání nemovitostí.
Při vyúčtování odměny advokát vycházel z hodnoty předmětu sporu, neboť je dle jeho názoru nepochybné, že předmět sporu je penězi ocenitelný, a nelze proto aplikovat ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu č. 177/1996 Sb., jak to ve stížností napadeném usnesení učinil odvolací soud. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. I. ÚS 712/2001, sp. zn. ÚS 538/10, která mají korespondovat s jeho názorem.
Skutečnost, že předmět řízení byl v minulosti předmětem správního řízení, dle stěžovatele nic nemění na skutečnosti, že v průběhu soudního řízení se jednalo o spor ohledně vydání nemovitostí, které jsou bez větších potíží penězi ocenitelné. Stěžovatel dále uvádí výhrady proti závěrům krajského soudu, který některé právní úkony nepovažoval za účelný úkon právní služby.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odměnu nelze určit podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve kterém je uvedeno, že částka 25 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu mimo jiné ve věcech, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné, neboť se nejednalo se o klasickou určovací žalobu podle §80 písm. e) o.s.ř. V dané věci je proto na místě při stanovení výše odměny postupovat podle ustanovení §9 odst. 1 citované vyhlášky, který stanoví tarifní hodnotu, pokud nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistil s nepoměrnými obtížemi.
V odůvodnění soud rozvedl, že žalobu podle části páté občanského soudního řádu, byť se jí žalobkyně domáhala obnovy vlastnického práva k nemovitostem, nelze považovat za obdobu žaloby o určení práva či právního vztahu k nemovitosti, nebo žaloby o vracení daru či jiné žaloby, jejíž předmět je ocenitelný. Jde o žalobu o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, kdy předmětem řízení bylo nové projednání restitučního nároku, rozhodnutého pozemkovým úřadem rozhodnutím, které žalobkyně žalobou napadla, přičemž tato věc, dříve projednaná správním orgánem, je věcí neocenitelnou penězi. (Odvolací soud mj. uvedl, že pokud by žalobkyně byla zastoupena advokátem na základě plné moci, posuzovala by se odměna dle ustanovení §11 vyhl. 484/2000 Sb., upravujícího sazbu odměny ve věcech žalob podle části páté občanského soudního řádu.)
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
V projednávaném případě je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s náhledem odvolacího soudu na posouzení předmětu sporu z hlediska vyúčtování nákladů advokáta na zastupování žalobkyně. Dle odvolacího soudu byl předmětem sporu přezkum rozhodnutí správního orgánu (o nevydání nemovitosti dle restitučního předpisu) soudem dle části páté občanského soudního řádu, jedná se tedy o předmět sporu penězi neocenitelný, zatímco stěžovatel má za to, že vzhledem k tomu, že se rozhodnutí správního orgánu i soudu týkalo nemovitosti, je nutné vycházet při stanovení nákladů řízení z hodnoty nemovitosti.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že mu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních podzákonných předpisů (o nákladech občanskoprávního řízení). Je především věcí podústavního práva a jeho výkladu, zda může soud žalobu o přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu dle části páté občanského soudního řádu považovat za takovou žalobu, jejímž předmětem je (primárně) penězi neocenitelné plnění, či nikoli.
Odvolací soud své závěry dostatečně srozumitelně objasnil a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval. V dané věci Ústavní soud neshledal z ústavního hlediska důvod jeho závěry přehodnocovat (srov. rovněž závěry Ústavního soudu uvedené pod sp. zn. III. ÚS 497/04 A sp. zn. III. ÚS 2108/07).
Odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu není případný. V projednávaných věcech bylo předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nikoliv rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté občanského soudního řádu.
Pokud jde o výhrady stěžovatele k tomu, že odvolací soud neuznal některé právní úkony za účelně vynaložené, jedná se o námitky nemající ústavní rozměr, přičemž jak je zřejmé se shora uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby za situace, kdy odvolací soud své závěry patřičně zdůvodnil, přezkoumával účelnost vynaložených úkonů a závěry soudu přehodnocoval.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu