ECLI:CZ:US:2013:2.US.2247.13.1
sp. zn. II. ÚS 2247/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Josefa Kapušňáka, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně č. j. ZT 155/2013-25 ze dne 3. června 2013, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. července 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu č. j. KRPB -250577-45/TČ-2012-060671 ze dne 30. dubna 2013, kterým bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že v místě své advokátní kanceláře měl požadovat po policistovi Stanislavu Švábenském, aby ovlivnil Radima Čagánka tak, aby ten přestal jeho klientovi Josefu Kolaříkovi posílat výhružné SMS zprávy a stáhnul své trestní oznámení s tím, že jinak na Stanislava Švábenského podá na Inspekci Ministra vnitra nebo na Národní bezpečnostní úřad důkazy podpořené oznámení o podezřelém nákupu vozidla. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práv zákon poskytuje. Napadenému usnesení vytýká, že se podezření opírá toliko o audiozáznam z předmětné schůzky, pořízený policistou Stanislavem Švábenským a nevypořádalo se řádně s jeho námitkami uplatněnými ve stížnosti. Považuje za vnitřní rozpor, když na jedné straně označuje pořízení audiozáznamu za soukromou aktivitu, a na druhé straně akcentuje těžkou újmu poškozeného, jako elitního policisty. Zároveň stěžovatel žádá o vyslovení názoru ohledně pořizování nahrávek bez souhlasu nahrávané osoby s tím, že jsou takto pořizované nahrávky používány jako usvědčující důkazy, což je i v předmětné věci sporné, stejně jako otázka postavení poškozeného v okamžiku pořizování nahrávky.
3. Ústavní soud v minulosti vyložil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. To je dáno především tím, že důvodnost obvinění vyřčeného v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud se cítí být oprávněn, reflektujíc zásadu zdrženlivosti zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a princip subsidiarity ústavní stížnosti, přezkoumávat pouze rozhodnutí vydaná ke stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání. Svůj kasační zásah však i tehdy shledává důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícího výrazu v naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem. (sp. zn. III. ÚS 554/03, U 4/32 SbNU 467; aj.) O nic takového v posuzovaném případě nejde.
4. Z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že se státní zástupce námitkami stěžovatele obsaženými v jeho stížnosti jednotlivě a podrobně zabýval. Tak konkrétně uvedl, že Stanislav Švábenský na předmětné schůzce se stěžovatelem nevystupoval jako policista a při pořizování předmětného audiozáznamu a jeho následného přepisu, resp. sepisu záznamu o průběhu schůzky, proto nepostupoval podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dále z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že podezření rozhodně nebylo založeno pouze na předmětném soukromém audiozáznamu, ale rovněž na výpovědích poškozeného, Josefa Kolaříka, Františka Vodičky a Radima Čagánka. Argument o postavení poškozeného byl pak státním zástupcem použit v té souvislosti, že pohrůžka oznámením, jež mohlo v konečném důsledku vést i ke ztrátě zaměstnání poškozeného, splňuje kvalifikační moment pohrůžky jiné těžké újmy. Konečně, pokud jde o použitelnost soukromého audiozáznamu, tak ve vztahu k ní státní zástupce správně poukázal na ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, jež není v rozporu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu. Přitom jak již bylo výše uvedeno, důvodnost zahájeného trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Proto o tom, zda je předmětný soukromý audiozáznam v daném konkrétním případě procesně použitelný jako důkaz, zda je spolu s ním či bez něj prokázán skutek, který je stěžovateli kladen za vinu, a konečně zda je v daném skutku naplněna skutková podstata trestného činu, budou rozhodovat orgány činné v trestním řízení v procesu, v němž má stěžovatel stále zachována práva na svoji ochranu.
5. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
6. Ústavní soud přitom ani nevyzýval stěžovatele k odstranění vady spočívající v absenci advokátního zastoupení, protože ani její odstranění by nemohlo vést k jinému závěru.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu