ECLI:CZ:US:2013:2.US.2258.10.1
sp. zn. II. ÚS 2258/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti B. Ď., t.č. ve věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010 ve věci sp. zn. 8 To 47/2010 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2010 ve věci sp. zn. 46 T 1/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným usnesením Městského soudu v Praze byla stěžovateli - jenž byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2009 ve věci sp. zn. 46 T 1/2009 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009 ve věci sp. zn. 8 To 60/2009 shledán vinným trestným činem vraždy dle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců - uložena dle ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu povinnost uhradit poškozeným náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení v celkové výši 1 237 212,- Kč k rukám jejich zmocněnce JUDr. Josefa Lžičaře. Stěžovatelovu stížnost směřující proti usnesení městského soudu Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením dle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů vykazují zjevné prvky svévole, neboť jejich odůvodnění jsou pouze velmi obecná a kusá, a proto jsou dle názoru stěžovatele fakticky nepřezkoumatelná. V souvislosti s přiznanou výší odměny zmocněnce poškozených stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že rozhodování dle ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu by v zásadě mělo odpovídat rozhodování o nákladech řízení v rámci občanskoprávního řízení o náhradě škody dle ustanovení §444 odst. 3 občanského zákoníku. Výše přiznané náhrady nákladů řízení by proto dle stěžovatele měla odpovídat úspěšnosti účastníků v řízení; v této souvislosti stěžovatel připomíná, že poškození nebyli zcela úspěšní ani v řízení před prvoinstančním soudem (s částí nároku byli odkázáni na občanskoprávní řízení), přičemž jejich odvolání ve věci samé bylo vrchním soudem zamítnuto (stejně jako odvolání stěžovatele). Stěžovatel se navíc pozastavuje nad skutečností, že zmocněnec poškozených - byť zastupoval více osob - vyúčtoval dle advokátního tarifu (vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.) za jeden úkon právní služby částku 50 000,- Kč, a to za situace, kdy obhájce stěžovatele měl v tomtéž trestním řízení dle téhož právního předpisu nárok na odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 3 100,- Kč (v obou případech bez DPH). Nadto se stěžovatel domnívá, že některé účtované úkony právní služby není možno považovat za účelné (např. účast zmocněnce poškozených na hlavním líčení, jehož obsah se výslovně netýkal ani základu nároku na náhradu škody, ani jeho výše), a proto za tyto úkony neměla být poškozeným přiznána náhrada nákladů řízení. Pokud tedy byla obecnými soudy poškozeným přiznána výše uvedená částka, nemohou napadená rozhodnutí dle názoru stěžovatele z ústavněprávního hlediska obstát, neboť vzbuzují pochybnosti, zda jsou skutečně spravedlivá.
Ústavní soud požádal o vyjádření k projednávané ústavní stížnosti Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze v postavení hlavních účastníků řízení, a zmocněnce poškozených v postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. Soudy obou instancí a rovněž zmocněnec poškozených se jednoznačně vyjádřili v tom smyslu, že by návrh stěžovatele měl být Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Vyjádření obecných soudů i vyjádření zmocněnce poškozených byla zaslána právnímu zástupci stěžovatele k eventuální replice; stěžovatel tohoto práva nevyužil.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností, dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost není důvodná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že přiznané náklady řízení poškozených není možno považovat za zcela účelně vynaložené, respektive že přiznaná odměna zmocněnce poškozených je nepřiměřeně vysoká a nekoresponduje výsledku řízení, v němž nebyli poškození plně úspěšní.
K povaze adhezního řízení Ústavní soud již v minulosti uvedl, že ačkoliv je toto řízení nesporně součástí trestního řízení a jeho výsledek je závislý na vyslovení viny obžalovaného, vykazuje specifika, jež je od samotného trestního řízení podstatně odlišují. Jeho předmětem je náhrada škody, jakožto soukromoprávní nárok poškozeného, a přestože má poškozený v mnohých případech usnadněné důkazní postavení v otázce vzniku škody, je vždy povinen dokázat výši vzniklé škody. Pakliže nejsou odstraněny pochybnosti o skutečné výši vzniklé škody, soud obžalovanému neuloží povinnost k její náhradě a odkáže poškozeného na uplatnění nároku v občanském soudním řízení. Význam obhájce obžalovaného v trestním řízení je nesporný, nelze jej však poměřovat s významem zmocněnce poškozeného v adhezním řízení, neboť se jejich úloha v řízení podstatně liší, když každý z nich hájí zcela jiný zájem svého mandanta.
Tvrdí-li proto stěžovatel, že některé úkony zmocněnce poškozených není namístě považovat za účelné, je třeba konstatovat, že z ustanovení §50 a násl. trestního řádu jasně vyplývá, že zmocněnec poškozených je oprávněn mj. účastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit poškozený (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1159). Z hlediska principu rovnosti účastníků řízení přitom není udržitelná představa, že by se zmocněnec poškozených - prizmatem kritéria účelnosti nákladů řízení - mohl účastnit pouze některých částí trestního řízení. Stěžovatelově úvaze, že účast na hlavním líčení, popř. podání odvolání, kterému nebylo vyhověno, jsou náklady neúčelně vynaložené, tak prima facie není možno přisvědčit.
Pokud jde o výši přiznané náhrady, je nutno připomenout, že dle ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu má poškozený nárok na náhradu (účelně) vynaložených nákladů řízení, a to za splnění podmínky, že mu byl v trestním řízení alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody. Stěžovatelova námitka, že poškození nebyli se svým nárokem v trestním řízení plně úspěšní, proto není případná.
Namítá-li potom stěžovatel, že výše odměny zmocněnce poškozených za jeden právní úkon je nepřiměřeně vysoká (a v příkrém nepoměru k výši odměny obhájce v tomtéž řízení), Ústavní soud zdůrazňuje, že nastavení výše odměn za právní zastoupení je úkolem normotvůrce, který svou představu o vhodné úpravě jejich výpočtu vtělí do textu právního předpisu. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby normotvůrcem přijaté řešení hodnotil. Pravidlo určení tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení pro účely stanovení náhrady nákladů řízení je transparentně zakotveno v ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu a lze uzavřít, že dané úpravě nelze z hlediska ústavní konformity nic vytknout (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2013 ve věci sp. zn. IV. ÚS 4913/12). Neústavnost aplikovaného ustanovení vyhlášky, respektive aplikovaných ustanovení trestního řádu ostatně stěžovatel ani netvrdí.
Částečně přisvědčit je tak možno stěžovateli pouze potud, že část odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu, konstatující: "výsledné částky jsou správné a pokud má stěžovatel pochybnosti, může si výpočet provést sám", není zcela korektní. Ani tato skutečnost však bez dalšího nezakládá protiústavnost napadeného rozhodnutí. V této souvislosti není navíc možno ztrácet ze zřetele, že stěžovatel ve stížnosti proti rozhodnutí městského soudu ani v ústavní stížnosti správnost výpočtu částky představující odměnu za jeden právní úkon zmocněnce poškozených nezpochybnil, respektive nepředložil žádné argumenty, jež by správnost tohoto výpočtu zpochybňovaly.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že se stěžovateli projednávanou ústavní stížnosti nepodařilo prokázat zásah do svých Listinou garantovaných základních práv, a ani Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů pochybení, jež by mohlo představovat kasační důvod ospravedlňující jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel s napadenými rozhodnutími neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích orgány veřejné moci učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu