ECLI:CZ:US:2013:2.US.2296.11.1
sp. zn. II. ÚS 2296/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti 1/ Ing. Mojmíra Ličky, 2/ Ing. Milany Ličkové, 3/ Ing. Martina Ličky, zastoupených JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 ve věci sp. zn. 29 Cdo 4244/2009 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2009 ve věci sp. zn. 3 Cmo 19/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušeno tím mělo být zároveň i ustanovení čl. 1 Ústavy.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2007 ve věci sp. zn. 20 Cm 14/2006 bylo vyhověno návrhu stěžovatelů na určení neexistence pohledávky žalovaného (společnosti Cashdirect, s. r. o.) ve výši 55 267,63 Kč proti úpadci společnosti Krůta Ostrava s. r. o.; současně byl zamítnut návrh stěžovatelů na určení neexistence pohledávky vedlejšího účastníka za tímto úpadcem ve výši 11 430 264,53 Kč. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci shora uvedeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu neshledal zásadně právně významným.
Zamítnutí v části týkající se pohledávky ve výši 11 430 264,53 Kč krajský soud odůvodnil závěrem, že předmětná úvěrová smlouva a všechny smlouvy o postoupení pohledávky z této smlouvy jsou platnými a účinnými právními úkony. Krajský soud tak nepřisvědčil stěžovatelům, kteří tvrdili, že předmětná pohledávka nebyla platně převedena, neboť nebyla zapsána v konkursní podstatě úpadce společnosti Union banka, a. s. "v likvidaci", pročež nebyl správce konkursní podstaty oprávněn předmětnou pohledávku zpeněžit. Krajský soud přitom odmítl provést důkaz konkursním spisem, jelikož dospěl k závěru, že je takový důkaz nadbytečný, protože případné nezapsání předmětné pohledávky do konkursní podstaty úpadce bylo konvalidováno souhlasem konkursního soudu k jejímu zpeněžení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, neboť dospěl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 268/2003 k závěru, že předmětná pohledávka byla jednoznačně v majetku úpadce, a proto bylo možné, aby s tímto majetkem nakládal správce konkursní podstaty bez jeho zápisu do podstaty. Samotné nezapsání této pohledávky do podstaty proto dle vrchního soudu nezakládá absolutní neplatnost takového právního úkonu, neboť nepředstavuje zásah do práv třetích osob.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení mj. s odkazem na závěry rozsudku velkého senátu občanského a obchodního kolegia uveřejněného pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konstatoval, že nemá-li při postoupení pohledávky dlužník k dispozici námitku neplatnosti smlouvy, nemůže taková obrana svědčit věřitelům úpadce (dlužníka) ve sporu o popření pravosti vykonatelné pohledávky.
Stěžovatelé vyjadřují v ústavní stížnosti nesouhlas s právními závěry, jež obecné soudy v projednávané věci přijaly. Nejvyšší soud dle jejich názoru svým výkladem bez dalšího rozšířil nemožnost napadnout platnost smlouvy o postoupení pohledávky i na konkursní věřitele, čímž nepřípustně zasáhl do práva stěžovatelů popřít přihlášené pohledávky ve smyslu ustanovení §23 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Za nepřiléhavý potom považují stěžovatelé odkaz Nejvyššího soudu na rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, neboť toto rozhodnutí dle jejich názoru nesvědčí závěru, že by správce konkursní podstaty byl oprávněn zpeněžovat majetek do podstaty nezapsaný dle ustanovení §14 odst. l zákona o konkursu a vyrovnání. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud naopak výslovně uvádí: Soupis konkursní podstaty deklaruje úpadcovým věřitelům rozsah majetku, z nějž mohou být uspokojeny jejich nároky, a dokládá oprávnění správce konkursní podstaty sepsaný majetek zpeněžit. Absence soupisu příslušného úpadcova majetku do konkursní podstaty může za určitých okolností vést k závěru, že jde o majetek vědomě ponechaný k dispozici úpadce. Tato absence rozhodně sama o sobě nebrání v užívání takového majetku. Stěžovatelé tak mají za to, že z odkazovaného rozhodnutí v žádném případě neplyne, že by správce konkursní podstaty byl oprávněn pohledávku, která není zapsána v konkursní podstatě, postupovat dále, tedy ji zpeněžovat.
Pokud jde o vrchním soudem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 268/2003, stěžovatelé zdůrazňují, že ani z něj nevyplývá závěr, že by právní úkon správce konkursní podstaty, kterým naložil s majetkem ve vlastnictví úpadce, jenž však nebyl zapsán v soupisu konkursní podstaty, byl a priori platným právním úkonem. V tomto rozhodnutí je naopak odkazováno na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. Cpjn 19/98, ze kterého plyne, že soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty a že zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, přičemž soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce dokládá (např. v řízení o vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí), že je oprávněn se sepsaným majetkem, při jeho zpeněžení, nakládat. Není-li takového titulu, nemá správce právo majetek zpeněžit.
V kontextu dané věci se tak stěžovatelé domnívají, že právní úkon, kterým správkyně konkursní podstaty úpadce společnosti Union banka a.s. v likvidaci zpeněžila majetek, jenž nebyl v konkursní podstatě sepsán, je absolutně neplatný dle ustanovení §39 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením §18 odst. 1 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání, v důsledku čehož se žalovaný nikdy nestal vlastníkem předmětné pohledávky, neboť ji získal od nevlastníka.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Projednávanou ústavní stížností nicméně stěžovatelé v zásadě pouze polemizují s právními závěry obecných soudů, kterým oponují v rovině práva podústavního. Již z toho je zřejmé, že jejich věc ústavněprávní rozměr nemá, a nelze ji proto hodnotit jinak než jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, ke kterým obecné soudy dospěly. Podstatou dané věci však není nesoulad mezi skutkovými a právními závěry, nýbrž interpretace rozhodných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, se kterou se stěžovatelé neztotožňují.
Za této situace by byl dán prostor pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu pouze v případě, pokud by v posuzované věci zvolily obecné soudy takový výklad relevantních zákonných ustanovení, jenž by byl projevem zjevné interpretační svévole, respektive výklad, který by byl v příkrém rozporu s dosavadní interpretační praxí.
Byť je možno stěžovatelům přisvědčit potud, že z odkazovaných judikátů Nejvyššího soudu opravdu přímo nevyplývá oprávnění správce konkursní podstaty zpeněžovat rovněž majetek úpadce, který nebyl do konkursní podstaty zapsán, je současně třeba zdůraznit, že z těchto rozhodnutí - a žádných jiných rozhodnutí - v žádném případě nevyplývá, že by v daném kontextu (věc, právo ve vlastnictví úpadce, souhlas konkursního soudu s postoupením pohledávky) byl takový převod a priori absolutně neplatný. Je totiž zjevné, že napadená rozhodnutí odlišuje od stěžovateli odkazových judikátů (sp. zn. Cpjn 19/98, 29 Odo 268/2003) skutečnost, že v dané věci byla předmětem zpeněžení pohledávka, jež byla bezpochyby v majetku úpadce, nikoliv třetích osob; tato relevantní odlišnost je přitom vyjádřena právě v Nejvyšším soudem odkazovaném rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 1786/2009. Traktuje-li potom dovolací soud v ústavní stížností napadeném usnesení, že konkursním věřitelům ve vztahu k možnosti tvrdit neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nemůže svědčit námitka, která nepřísluší dlužníkovi (úpadci), jedná se o závěr, který není třeba z ústavněprávních pozic jakkoli rozporovat. Případnou tak nemůže být ani námitka, že žalovaný nabyl předmětnou pohledávku od nevlastníka, neboť právě tuto námitku nejsou stěžovatelé ve světle odkazovaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu oprávněni vznést. Navíc ani řešení otázky nabývání od nevlastníka by nemuselo být v dané věci zcela jednoznačné (viz diskuse na stránkách odborných časopisů: Petr, Bohusla: Zásada "nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet" a problematika nabývání od nevlastníka, in: Právní rozhledy 20/2012, s. 695; Bílková, Jana: Ochrana vlastnického práva se zřetelem k institutu dobré víry. Duplicita vlastnictví, in: Právní rozhledy 15-16/2012, s. 528; Vrcha, Pavel: K nabytí nemovitosti od nevlastníka, in: Právní rozhledy 21/2012, s. 758).
Pro úplnost je namístě ještě zdůraznit, že výše uvedené není v rozporu se závěry, jež Ústavní soud vyjádřil v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 14/10, kterým zrušil ustanovení §192 odst. 1 věta první včetně věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 3. 2011.
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Právní závěry, které Nejvyšší soud a Vrchní soud v Olomouci v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti. K porušení stěžovateli dovolávaného práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny tak v dané věci zjevně dojít nemohlo. Porušení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je potom v dané věci pojmově vyloučeno, jelikož dispozice tohoto ustanovení zjevně dopadá pouze do trestního řízení.
Závěrem Ústavní soud dodává, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelů dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu