ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1786.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1786/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Mgr. P. K. , jako správce konkursní podstaty úpadkyně TESLAMP Holešovice a. s., identifikační číslo osoby 00009784, zastoupeného Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Za Poříčskou bránou 390/18, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. M. N. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně TES PRAHA a. s., identifikační číslo osoby 64949133, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o zaplacení částky 6.205.190,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 38/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 2008, č. j. 21 Co 284/2008-231, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 2008, č. j. 21 Co 284/2008-231, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. ledna 2008, č. j. 7 C 38/2005-176, Okresní soud v Hradci Králové uložil žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně TES PRAHA a. s. /dále též jen „druhá úpadkyně“/) zaplatit žalobci (správci konkursní podstaty úpadkyně TESLAMP Holešovice a. s. /dále též jen „první úpadkyně“/) částku 6.205.190,- Kč s příslušenstvím tvořeným 3 % úrokem z prodlení za dobu od 11. prosince 2004 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, když jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 23. ledna 2006, č. j. 7 C 38/2005-81, zrušil Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. srpna 2006, č. j. 21 Co 226/2006-109.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Budovy označené jako A1 až A6, nacházející se na pozemcích parcelních čísel 966, 970, 972 a 973, pozemek parcelní číslo 966 a budova označená jako M3, nacházející se na pozemku parcelní číslo 965/2, všechno nemovitosti nacházející se v katastrálním území Holešovice, obec Praha (dále též jen „sporné nemovitosti“) byly v době od 1. dubna 2002 do 30. června 2004 ve vlastnictví první úpadkyně.
2/ Konkurs na majetek první úpadkyně byl prohlášen 6. března 2002.
3/ Až na budovu M3 nebyly sporné nemovitosti nikdy zapsány v konkursní podstatě druhé úpadkyně.
4/ Budovu M3 vyloučil žalovaný ze soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně na základě usnesení jeho konkursního soudu z 13. července 2004.
5/ Žalovaný pronajal sporné nemovitosti za sjednanou úplatu společnosti FIRST MADR s. r. o. (dále též jen „společnost F“) smlouvami z 1. února 2002, ve znění dodatků z 15. října 2002 (dále též jen „nájemní smlouvy“). Od těchto smluv pak žalovaný odstoupil podáním datovaným 31. května 2004 pro neplacení sjednané úplaty.
6/ V době od 1. února 2002 do 30. června 2004 užívali sporné nemovitosti podnájemci společnosti F.
7/ Podle znaleckého posudku znalce Ing. Jana Doležala ze dne 2. září 2007, ve znění doplnění ze dne 21. října 2007, výše obvyklého nájemného za všechny sporné nemovitosti v rozhodném období činila celkem 7.568.317,- Kč.
Na tomto základě soud - cituje ustanovení §451, §454 a §456 až §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - uzavřel, že:
1/ Žalovaný se bezdůvodně obohatil na úkor žalobce tím, že v době od 1. dubna 2002 do 30. června 2004 vystupoval jako vlastník či detentor sporných nemovitostí a z práva s nemovitostmi nakládat vyloučil žalobce tím, že 1. února 2002 podepsal nájemní smlouvy, podle kterých byly nemovitosti dány do užívání společnosti F. (jež je přenechala k faktickému užívání dalším subjektům).
2/ Tímto nakládáním se spornými nemovitostmi získal žalovaný neoprávněný majetkový prospěch tím, že „ačkoliv svým jednáním vystupoval jako oprávněný držitel nemovitostí, vystupoval tak na úkor vlastníka bez právního důvodu“. Tím se tedy majetkový stav žalovaného nezmenšil, jak by se jinak stalo za běžných okolností, kdyby musel vynakládat prostředky v souvislosti s právním vztahem, na jehož základě by mu skutečně vzniklo právo nemovitosti držet, užívat a nakládat s nimi.
3/ Žalovaný tedy nakládal se spornými nemovitostmi, aniž by za toto „faktické uchopení“ platil jejich vlastníku odpovídající úhradu. Je tudíž dána jeho pasivní věcná legitimace z titulu odpovědnosti za vzniklé bezdůvodné obohacení dle §451 a násl. obč. zák.
4/ Žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován, jelikož první úpadkyně byla v rozhodném období jedinou vlastnicí sporných nemovitostí s právy dle §123 obč. zák. Po prohlášení konkursu na majetek první úpadkyně (6. března 2002) tedy dle §6 a §14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve spojení s §17 až 19 ZKV vzniklo právě a jen žalobci jako správci konkursní podstaty první úpadkyně právo nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty první úpadkyně. Takto mu vzniklo i právo nakládat se spornými nemovitostmi, neboť šlo o majetek patřící první úpadkyni v den prohlášení konkursu na její majetek.
5/ Výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení ve smyslu §458 obč. zák. je podle soudu dána výší obvyklého nájemného určeného znaleckým posudkem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, k nimž doplnil, že:
1/ Námitka nedostatku pasivní legitimace žalovaného není opodstatněná se zřetelem k závěrům, jež v této věci přijal ve zrušujícím usnesení ze dne 7. srpna 2006, vzhledem k tam zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu a nově např. vzhledem k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005 ( stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001, je toto rozhodnutí veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
2/ Nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného nelze dovodit z toho, že budovy označené jako A1 až A6 nebyly v rozhodné době pojaty do soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně, a to s přihlédnutím k ustanovení §14a odst. 1 a §6 odst. 1 a 2 ZKV. Nadto žalobce pojal do soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně pohledávku vůči žalovanému ve výši 6.205.190,- Kč, z titulu bezdůvodného obohacení.
3/ Ohledně námitek týkajících se budovy M3, sepsané v konkursní podstatě druhé úpadkyně, platí, že tím, že vlastník zmešká lhůtu k podání vylučovací žaloby, nastává toliko účinek popsaný v §19 odst. 2 ZKV (jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005 uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007, pod číslem 106). Neznamená to však, že vlastníku nevzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení způsobeného neoprávněným nakládáním s tímto majetkem. Tento závěr lze podle odvolacího soudu opřít o ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., neboť jde o majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl, ve spojení s §458 odst. 1 obč. zák.
4/ Na námitku týkající se výše bezdůvodného obohacení nebral odvolací soud zřetel s poukazem na ustanovení §205a odst. 1 písm. e/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení aktivní věcné legitimace žalobce v situaci, kdy sporné nemovitosti nebyly sepsány v konkursní podstatě první úpadkyně, jakož i v nesprávném právním posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného za situace, kdy v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání nemovitost sepsal do konkursní podstaty, ze které ji následně vyloučil, ačkoli žalobce jako správce konkursní podstaty vlastníka nemovitosti vzal zpět žalobu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty spravované žalovaným. Tyto výhrady konkretizuje následovně:
1/ K aktivní věcné legitimaci žalobce.
Dovolatel uvádí (s tím, že tutéž argumentaci uplatnil již v předchozích fázích řízení), že žádná ze sporných nemovitostí nebyla v rozhodné době zahrnuta do soupisu konkursní podstaty první úpadkyně a žalobce je sepsal až 30. července 2004, ačkoli mu v soupisu nebránila žádná překážka. Jako člen věřitelského výboru druhé úpadkyně přitom žalobce věděl, že se sporné nemovitosti staly předmětem smlouvy uzavřené mezi žalovaným a třetí osobou; přesto proti tomuto postupu nevznesl žádné připomínky a neučinil žádné kroky k tomu, aby výnos získal do konkursní podstaty první úpadkyně.
Soudům nižších stupňů dovolatel v této souvislosti vytýká, že nesprávně rozlišují mezi postavením úpadce jako vlastníka věci a postavením správce konkursní podstaty, který je při splněním určitých podmínek oprávněn nakládat s majetkem úpadce. V daném případě je dle dovolatele nesporné, že první úpadkyni svědčilo ke sporným nemovitostem vlastnické právo. Dovolatel však vzhledem k ustanovení §18 odst. 3 ZKV usuzuje, že právo nakládat s majetkem úpadce vzniká správci konkursní podstaty až od okamžiku, kdy majetek sepíše do konkursní podstaty. Nedojde-li k soupisu, není k takovému nakládání oprávněn.
Jelikož v daném případě správce konkursní podstaty (žalobce) nemovitosti v rozhodném období nezahrnul do konkursní podstaty první úpadkyně (budova M3 byla dokonce sepsána v konkursní podstatě druhé úpadkyně), nemohl jimi ani nakládat (tedy je sám užívat nebo je poskytnout do užívání třetí osobě). Žalobce tak nemohl dosáhnout žádného užitku z nemovitostí a není tak dána ani jeho aktivní věcná legitimace, neboť žalovaný se nemohl obohatit na jeho úkor. I kdyby žalovaný neuzavřel smlouvu se třetí osobou (společností F), nemohl by žalobce čerpat žádný prospěch z nemovitostí.
2/ K pasivní věcné legitimaci žalovaného.
Dovolatel poukazuje na to, že žalobce se domáhá náhrady za užívání budovy M3 za dobu, po kterou byla zahrnuta v soupisu konkursní podstaty druhé úpadkyně. Přitom nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že se ve smyslu §451 a násl. obč. zák. obohatil „na základě důvodu, který následně odpadl“. Míní, že ustanovení občanského zákoníku na daný stav vůbec nedopadá a naopak je nutno aplikovat ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, coby zvláštního právního předpisu. Potud dovolatel zdůrazňuje, že správce konkursní podstaty je oprávněn a rovněž povinen sepsat do konkursní podstaty i věci, které zajišťují pohledávky vedené za úpadcem (§27 odst. 5 ZKV), jakož i věci, jejichž zahrnutí do konkursní podstaty je sporné (§19 odst. 1 ZKV). Od okamžiku zápisu do podstaty je to přitom právě a jen správce konkursní podstaty, kdo je oprávněn s věcí nakládat (§18 odst. 3 ZKV).
Dovolatel dále uvádí, že v daném případě důkladně zvažoval, jaký majetek zahrne do soupisu konkursní podstaty, přičemž postupoval s ohledem na věřitelovu přihlášku a tvrzení o existenci zástavního práva zajišťujícího pohledávky vůči úpadci. Vzhledem k tomu, že vlastník nemovitosti po výzvě učiněné v souladu s ustanovením §27 odst. 5 ZKV nesložil cenu zastavených nemovitostí ani hodnotu zajištěné pohledávky, zapsal nemovitosti do konkursní podstaty a v důsledku této skutečnosti byl jedinou osobou oprávněnou s nimi nakládat.
Jelikož zástavní smlouva a samotný zápis v katastru nemovitostí byly formulovány nejednoznačně (ve smyslu, zda zástavní právo zatěžuje pouze pozemky nebo i budovy na nich stojící), dospěl žalovaný po složitých úvahách k závěru, že zástavní právo nebylo zřízeno k budově M3. Proto s přivolením soudu a dle kladného vyjádření věřitelského výboru žalovaný vyloučil tuto budovu z konkursní podstaty sám, považuje za nedůvodné, aby zůstala součástí konkursní podstaty.
Dovolatel má za podstatné, že v období dotčeném žalobou byla budova sepsána pouze v konkursní podstatě druhé úpadkyně, že žalobce k ní neuplatňoval žádná práva a že dokonce vzal zpět žalobu o vyloučení budovy z konkursní podstaty. Za této situace nemohl žalobce v rozhodném období dosáhnout soupisu budovy a proto s ní ani nemohl nakládat ve smyslu §18 odst. 3 ZKV; žalovaný se tak nemohl obohatit na úkor žalobce.
K oprávnění správce konkursní podstaty nakládat s majetkem zahrnutým do konkursní podstaty odkazuje dovolatel na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (jde o rozsudek ze dne 30. května 2002, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 27/2003“), 29 Odo 850/2001 (jde o rozsudek ze dne 21. srpna 2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2003, pod číslem 209), 29 Odo 1005/2004 (jde o rozsudek ze dne 27. dubna 2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2005, pod číslem 113) a 29 Odo 1478/2005 (jde o rozsudek ze dne 27. září 2007, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 43/2008“). Z R 43/2008 pak vyjímá argumentaci, podle níž:
„Sepíše-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka do soupisu majetku věc ve vlastnictví třetí osoby, kterou je zajištěna pohledávka vůči úpadci, je nájemce takto sepsané věci nadále povinen platit nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy správci konkursní podstaty a nikoli vlastníku věci“.
Za zásadní pro posouzení dané problematiky pokládá dovolatel též závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 659/04 (jde o usnesení z 19. června 2007), podle nějž:
„Tímto ustanovením (rozuměj §18 odst. 3 ZKV) je po dobu trvání konkursního řízení omezeno vlastnické právo osoby, která je tvrdí nebo uplatňuje, a to bez dalšího. Oprávnění správce konkursní podstaty nakládat s věcí zapsanou do konkursní podstaty trvá do doby, než je věc z podstaty vyloučena nebo než dojde k jejímu zpeněžení v rámci konkursního řízení. Toto oprávnění trvá i tehdy, je-li vůči věci uplatněno právo třetích osob, například jejího vlastníka“.
Dovolatel namítá, že tato rozhodnutí, na něž poukázal, odvolací soud při rozhodování nezohlednil. Za nesprávnou a odporující smyslu úpravy zákona o konkursu a vyrovnání pokládá úvahu odvolacího soudu, podle níž tato judikatura na daný případ nedopadá, neboť se prosadí jen ve vztahu mezi správcem konkursní podstaty a nájemcem tohoto majetku, nikoli mezi správcem konkursní podstaty a vlastníkem. Za situace, kdy je správce povinen zahrnout majetek do soupisu konkursní podstaty i ve sporných případech, a kdy se soupisem stává jedinou osobou oprávněnou s takovým majetkem nakládat, by bylo absurdní takový postup sankcionovat, míní dovolatel. Právě k tomu by došlo, kdyby po vyloučení majetku z konkursní podstaty byl povinen vydat majetkový prospěch spočívající v tom, že byl detentorem sepsaného majetku. Takovým výkladem by ustanovení §18 odst. 3 ZKV zcela pozbylo smyslu. Ostatně, i Ústavní soud řešil v citovaném usnesení vztah správce konkursní podstaty a vlastníka nikoli (jak nesprávně konstatuje odvolací soud) vztah správce konkursní podstaty a nájemce.
V souvislosti s výše uvedeným je podle dovolatele nepřípadné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 12/2005, na něž odkazuje odvolací soud. Z tohoto rozhodnutí sice plyne možnost správce konkursní podstaty vyloučit majetek z konkursní podstaty, i když vlastník věci nepodal vylučovací žalobu nebo ji podal opožděně, nárokem vlastníka na vydání bezdůvodného obohacení se však nezabývá; jde o rozhodnutí, které nedopadá na řešenou problematiku, uzavírá dovolatel.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání v této věci je přípustné dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §131 obč. zák. neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla. Může si odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci (odstavec 1). Neoprávněný držitel si může od věci oddělit to, čím ji svým nákladem zhodnotil, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci (odstavec 2).
Dle ustanovení §451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Ustanovení §458 obč. zák. pak určuje, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (odstavec 1). S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře (odstavec 2). Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil (odstavec 3).
V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení občanského zákoníku v době uzavření nájemních smluv (k 1. únoru 2002, tedy naposledy ve znění zákona č. 317/2001 Sb.) a později nedoznala změn.
Z ustanovení §14 odst. 1 písm. a/ věty první ZKV se pak podává, že prohlášení konkursu má i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce.
Dle §18 ZKV soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).
Podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.
V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době prohlášení konkursu na majetek druhé úpadkyně (15. srpna 2001, tedy naposledy ve znění zákona č. 120/2001 Sb.) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), nedoznala změn.
K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud v daném právním rámci následující:
1/ K aktivní věcné legitimaci žalobce.
Dovoláním nejsou nikterak zpochybněny skutkové závěry soudů nižších stupňů spočívající v tom, že pozdější druhá úpadkyně nebyla vlastnicí budov A1 až A6 (že tyto budovy vlastnila pozdější první úpadkyně) a že v rozhodném období dovolatel budovy ani nesepsal (neměl sepsány) do konkursní podstaty druhé úpadkyně, lhostejno zda postupem dle §27 odst. 5 ZKV nebo z jiných příčin.
Za této situace byla konkursní podstata druhé úpadkyně, reprezentovaná dovolatelem, v rozhodném období neoprávněným držitelem (detentorem) těchto budov, neboť při nesporném závěru o absenci soupisu zde nebyl ani jiný právní důvod, na jehož základě by si konkursní podstata druhé úpadkyně mohla usurpovat držbu budov a brát z této držby plody a užitky.
Již v rozsudku ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněném pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že v případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc (srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 951/2003, uveřejněné pod číslem 37/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu (není-li určen právním předpisem) je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Na tento závěr dále navazuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 17, podle kterého plnění, které je povinen vydat ten, kdo se obohatil užíváním nebytových prostor k bydlení bez právního důvodu, vychází z hodnoty nájemného k bytu.
I z těchto rozhodnutí se podává, že neoprávněný držitel (detentor) věci se jejím užíváním (byť i v té formě, že z ní bere užitky prostřednictvím dalších smluvních ujednání se třetími osobami /zde společností F/) obohacuje na úkor toho, jemuž by tyto užitky jinak příslušely.
Osobou, na jejíž úkor se konkursní podstata druhé úpadkyně neoprávněnou držbou budov A1 až A6 obohacovala, byla první úpadkyně (coby vlastnice budov). V situaci, kdy zde podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů nebyl jiný subjekt, jenž by měl k budovám A1 až A6 silnější právo než jejich vlastnice (první úpadkyně), nemá žádný význam dovolatelův argument, že v době, kdy se na úkor první úpadkyně bezdůvodně obohacovala konkursní podstata druhé úpadkyně, nebyly budovy sepsány v konkursní podstatě první úpadkyně.
Argument, že první úpadkyně by v důsledku absence soupisu budov ve své konkursní podstatě nebyla oprávněna z nich mít jakýkoli užitek, za který by mohla požadovat peněžitou náhradu, je nepřiléhavý.
Soupis majetku konkursní podstaty plní jinou funkci. Tak především ve vztahu ke třetím osobám, které vůči tomuto majetku uplatňují konkurenční nároky, prokazuje oprávnění správce konkursní podstaty nakládat se sepsaným majetkem a ty úkony (nakládání), které ohledně sepsaných věcí učiní třetí osoby bez souhlasu správce konkursní podstaty, činí neplatnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 5230/2008). Oproti tomu úpadce je osobou, jejíž úkony ani ohledně sepsaného majetku nepodléhají sankci neplatnosti (ve smyslu §14 odst. 1 písm. a/ ZKV jsou pouze neúčinné, přičemž ve světle závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněném pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nich konkursní podstata dokonce může mít i prospěch).
Dále soupis deklaruje úpadcovým věřitelům (ať již jde o věřitele konkursní nebo věřitele s pohledávkami za podstatou) rozsah majetku, z nějž mohou být uspokojeny jejich nároky vůči úpadci a dokládá oprávnění správce konkursní podstaty sepsaný majetek zpeněžit.
Absence soupisu příslušného úpadcova majetku do konkursní podstaty může za určitých okolností vést i k závěru, že jde o majetek vědomě ponechaný v dispozici úpadce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009), rozhodně však sama o sobě nebrání (nejde-li o nakládání vyžadující průkaz oprávnění /soupisu/ tak činit vůči třetím osobám) v užívání takového majetku a braní plodů a užitků z něj ve prospěch konkursní podstaty z titulu nezpochybněného vlastnictví úpadce (srov. k tomu opět i §14 odst. 1 písm. a/ větu první ZKV). V tomto směru jde o situaci, jež se podstatně liší od té, kdy konkursní podstata získává (až) soupisem právo držet a užívat majetek (a brát z něj plody a užitky), jenž úpadci vlastnicky nenáleží (typicky postupem dle §27 odst. 5 ZKV). Řečené přitom platí i pro tu částku úpadcova majetku, která je tvořena pohledávkami úpadce vůči jeho dlužníkům. U úpadcových pohledávek za jeho dlužníky tak jen z toho, že nebyl doložen jejich soupis v konkursní podstatě úpadce, bez dalšího neplyne, že by správce konkursní podstaty nebyl již na základě účinků obsažených v §14 odst. 1 písm. a/ ZKV oprávněn s nimi nakládat tak, že jejich úhradu do konkursní podstaty bude soudně či jinak vymáhat vůči úpadcovým dlužníkům. Ostatně, ve vztahu k pohledávce vymáhané žalobou v této věci, platí skutkový závěr odvolacího soudu, že v konkursní podstatě druhé úpadkyně sepsána je.
Přitom úprava obsažená v §131 obč. zák. je ve vazbě na úpravu obsaženou v §458 odst. 2 obč. zák. určující (u neoprávněného držitele má přednost) pro závěr, že plody a užitky vzešlé konkursní podstatě druhé žalované z užívání budov A1 až A6 musí být vydány v plném rozsahu.
2/ K pasivní věcné legitimaci žalovaného.
Dovolatel má pravdu namítá-li, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 12/2005 nejsou uplatnitelné pro úvahu o významu soupisu budovy M3 ve vazbě na požadované bezdůvodné obohacení (že rozhodnutí tuto problematiku neřeší). Na druhé straně dovolání přeceňuje závěry obsažené v R 43/2008 a ve výše označeném usnesení Ústavního soudu. K výhradě, podle níž nelze při úvaze o bezdůvodném obohacení vůbec postupovat podle ustanovení občanského zákoníku, nýbrž (jen) podle zákona o konkursu a vyrovnání, poukazuje Nejvyšší soud např. na svůj rozsudek ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2010, pod číslem 71, obsahující závěry, které tuto výhradu činí neopodstatněnou.
Pro věc podstatné ovšem je, že v rozhodném období již správce konkursní podstaty první žalované nemohl vynutit vyloučení budovy M3 ze soupisu majetku konkursní podstaty druhé žalované, jelikož v důsledku zpětvzetí vylučovací žaloby nastala nevyvratitelná domněnka předjímaná ustanovením §19 odst. 2 věty druhé ZKV (podle níž se nadále mělo za to, že budova M3 je do soupisu majetku konkursní podstaty druhé žalované pojata oprávněně).
Dovolatel (konkursní podstata druhé žalované, reprezentovaná dovolatelem) byl v rozhodném období oprávněným držitelem budovy M3, přičemž v intencích závěrů obsažených v R 27/2003 již na základě soupisu měl právo s budovu M3 nakládat, tedy držet ji, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), s omezením daným (co do zpeněžení budovy M3) úpravou obsaženou v §19 odst. 3 ZKV. Nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu budovy M3 (jež platila pro celé rozhodné období) pak činila ze správce konkursní podstaty druhé úpadkyně bez dalšího též osobu, která z budovy M3 brala (ku prospěchu konkursní podstaty druhé úpadkyně) plody a užitky v dobré víře (§458 odst. 2 obč. zák.). K tomu, že mezi termínem užitky (přírůstky) obsaženým v §458 odst. 2 a termíny plody na užitky, jak se vyskytují na jiných místech občanského zákoníku (srov. §123, §130) není věcného rozdílu, srov. v literatuře např. dílo Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1999.
Jinak řečeno, jestliže ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 věty druhé ZKV nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu určitého majetku do konkursní podstaty úpadce, pak platí, že plody a užitky nabyté z takového majetku po dobu trvání soupisu do konkursní podstaty úpadce jsou nabyty v dobré víře (§458 odst. 2 obč. zák.) bez zřetele k tomu, zda správce konkursní podstaty posléze příslušný majetek i tak vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
S požadavkem na zaplacení peněžité náhrady za užívání budovy M3 v době, kdy nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu této budovy do konkursní podstaty druhé úpadkyně, tedy správce konkursní podstaty první žalobkyně nemůže (ve vztahu ke konkursní podstatě druhé žalované) uspět ani poté, co byla budova M3 vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v tomto rozsahu správné není.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů nedovolují Nejvyššímu soudu určit, jaký díl požadované částky tvoří peněžitou náhradu za užívání budov A1 až A6 (v rozhodnutích nejsou obsaženy údaje potřebné pro výpočet peněžité náhrady za budovu M3, jež by měla být od celkové částky odečtena, tak jak je bylo možné zjistit ze znaleckého posudku).
Jakkoli tedy napadené rozhodnutí obstálo co do závěrů týkajících se budov A1 až A6, vzhledem k nemožnosti provést příslušný propočet byl Nejvyšší soud nucen v důsledku závěru o neprávnosti napadeného rozhodnutí v části týkající se budovy M3 zrušit napadené rozhodnutí jako celek, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu