ECLI:CZ:US:2013:2.US.237.13.1
sp. zn. II. ÚS 237/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy se sídlem Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2012, č. j. 28 Cdo 308/2012-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2011, č. j. 68 Co 142/2001-116, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2010, č. j. 21 C 87/2006-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 Listiny, porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, jakož i k porušení práva na zákonného soudce a práva na veřejné projednání věci bez zbytečného odkladu podle čl. 38 Listiny. Dále obecným soudům vytýká porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2010, č. j. 21 C 87/2006-69, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že je vlastníkem pozemků specifikovaných ve výroku uvedeného rozhodnutí, která směřovala proti žalovanému Robertu Bubníkovi ("dále jen "první žalovaný"), a žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu v Řepích (dále jen "druhý žalovaný"). Pro posouzení podstaty problému, který je nastolen podanou ústavní stížností je nutné uvést, že vedle sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 87/2006, probíhal u téhož soudu další spor vedený pod sp. zn. 21 C 93/2002, ve kterém byla řešena žaloba prvého žalovaného, který v postavení žalobce proti stěžovateli, který v tomto druhém řízení vystupoval jako žalovaný, se domáhal určení, že je vlastníkem týchž pozemků (byť jinak označených), které byly předmětem řízení v této věci. V tomto druhém řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, č. j. 21 C 93/2002-113, tak, že žalobě prvého žalovaného vyhověl a toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem a stalo se pravomocným. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Ještě před tím, než rozhodl dovolací soud, uzavřel první žalovaný s druhým žalovaným kupní smlouvu, podle níž předmětné pozemky prodal druhému žalovanému. Poté rozhodl dovolací soud v tomto druhém souběžném řízení rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 28 Cdo 675/2008-190, tak, že zrušil předcházející rozhodnutí nižších soudů. Pro posouzení oprávněnosti žaloby v této souzené věci se stala klíčovou otázkou platnost kupní smlouvy ze dne 14. května 2008. Tuto otázku posoudil soud prvního stupně v ústavní stížností napadeném rozsudku tak, že kupní smlouva je platná. Vypořádal se i s dalšími námitkami stěžovatele, které se týkaly nesprávného označení předmětných pozemků prvým žalovaným ve věci vedené pod sp. zn. 21 C 93/2002, kde žalovaný vystupoval jako žalobce.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2010, č. j. 21 C 87/2006-69, podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud rozsudkem ze dne 9. května 2011, č. j. 68 Co 142/2001-116, tak, že v meritu věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to v podstatě ze stejných důvodů, jako soud prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. října 2012, č. j. 28 Cdo 308/2012-153, tak, že dovolání zamítl. Dovolací soud připustil dovolání, když otázku zásadního právního významu shledal v posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 14. května 2008. Dovodil, že první žalovaný se v době prodeje předmětných pozemků oprávněně považoval za jejich vlastníka, a to jednak s ohledem na stav zápisu v katastru nemovitostí, jednak s ohledem na pravomocná rozhodnutí soudů, kterým bylo jeho vlastnictví potvrzeno. Tento závěr nemohl být podle názoru dovolacího soudu zvrácen ani rozhodnutím dovolacího soudu v souběžném řízení, ve kterém rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 28 Cdo 675/2008-190, byly rozsudky obou nižších soudů zrušeny a věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 93/2002 byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
4. Proti všem shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, ve které namítá porušení ústavně garantovaných práv v rozsahu, jak je to uvedeno v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ústavní stížnost zdůvodňuje stejnou argumentací, kterou uplatňoval před obecnými soudy. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 93/2002 a tvrdí, že závěry přijaté v této věci, jsou v rozporu se závěry přijatými v nyní posuzované věci. V postupu prvého žalovaného vidí obcházení restitučních předpisů, neboť své nároky na předmětné pozemky měl uplatnit v režimu restitučním a nikoliv podle obecných předpisů. Zpochybňuje závěry obecných soudů, které dovodily, že závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 C 93/2002 nejsou pro druhého žalovaného závazné, protože nebyl účastníkem tohoto řízení. Namítá, že tímto názorem soudy popírají smysl mimořádným opravných prostředků. Kromě toho se podle jeho názoru soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že předmětem rozhodnutí v souběžném řízení byly pozemky označené dle stavu v pozemkové knize a nikoliv pozemky parc. č. 802, 803 a 804, které byly předmětem tohoto řízení. Z toho dovozuje neplatnost kupní smlouvy ze dne 14. května 2008, která byla podle jeho názoru navíc uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Dále zpochybňuje tu část odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ve které je konstatováno, že převod uskutečněný na základě uvedené kupní smlouvy "splnil svůj účel, neboť druhý žalovaný je nyní vlastníkem jak bytových domů, tak i pozemků, na nichž se tyto domy nachází, což je v souladu s principy právní jistoty a se zásadou superficies solo cedit, která se do české civilistiky vrací", a to v tom smyslu, že této poznámce nerozumí. V závěru stěžovatel navrhl zrušit všechna napadená rozhodnutí.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí celou řadu ústavně zaručených práv, která měla být v jeho případě porušena, obsah a důvody ústavní stížnosti, o něž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv opírá, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti jí napadených rozhodnutí obecných soudů. Přehlíží tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
8. Nadto argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, postrádá ústavněprávní rovinu. Argumentuje na prvém místě porušením občanského zákoníku a občanského soudního řádu, aniž konkretizuje, jaká ústavně chráněná práva měla být tímto údajným porušení zákonů naplněna. Řízení před Ústavním soudem není ovládáno zásadou vyhledávací, a proto není jeho úkolem, na základě pouhého podnětu stěžovatele, vyhledávat, v čem konkrétně došlo k porušení ústavních práv. Je věcí stěžovatele, aby tvrdil jejich porušení a konkretizoval, jakým postupem státního orgánu k zásahu do základních práv došlo. Ústavní stížnost není prostředkem ke zpochybnění skutkových závěrů vyvozených z konkrétních důkazů nebo z jejich souhrnu; přistoupil-li Ústavní soud k přehodnocení důkazu nebo důkazů provedených obecnými soudy, učinil tak výjimečně tehdy, pokud jejich hodnocení obecnými soudy bylo zcela extrémně vybočující z pravidel, která sám stanovil, a jež jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu. Za takové vybočení je zpravidla pokládána deformace provedeného důkazu, důkazy neprávem opominuté a nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených. To však není tento případ.
9. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které opakovaně předkládá stěžovatel, není sama o sobě porušením jeho základních práv. Soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti, a proto postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Poznámku dovolacího soudu týkající se zásady superficies solo cedit považuje Ústavní soud naopak za přiléhavou a zcela srozumitelnou. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces založit nemůže a z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu