ECLI:CZ:US:2013:2.US.2417.12.1
sp. zn. II. ÚS 2417/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Jany Chalupské, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č. j. 36 Co 416/2011-87 ze dne 30. 11. 2011 a usnesení soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala, Exekutorský úřad Praha - východ, se sídlem Michelská 1326/62, č. j. 081 EX 11467/08-064 Lpa ze dne 19. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2012, se stěžovatelka domáhá s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z podané ústavní stížnosti a přiložených listin bylo zjištěno, že napadeným usnesením soudního exekutora byla v rámci exekuce nařízené podle vykonatelného rozhodčího nálezu Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., č. j. K/2008/02211 ze dne 9. 6. 2008 ve věci oprávněného Komerční Banky proti povinné - stěžovatelce pro jistinu 36 592,83 Kč s příslušenstvím, vydána dražební vyhláška, jíž bylo nařízeno opakované dražební jednání, jehož předmětem byly nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, označené ve výroku II. uvedeného usnesení. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, dalším napadeným usnesením podle §218 o. s. ř. odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Konstatoval, že odvolání se stalo bezpředmětným, neboť jeho důvod odpadl. Odvolacímu soudu totiž bylo předloženo až měsíc po uplynutí termínu, na který bylo nařízeno dražební jednání. Zmínil však, že s ohledem na výši vymáhané pohledávky je exekuce prodejem nemovitostí způsobem, který je nevhodný, což měl exekutor zvažovat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že proti usnesení soudního exekutora o vydání dražební vyhlášky podala řádně a včas odvolání, proto nebylo namístě jeho odmítnutí jako bezpředmětného. Jinak by poučení o možnosti podat odvolání nemělo žádný smysl. Soud totiž nerozhodl o odvolání, i když pro toto rozhodnutí měl všechny podmínky, přičemž sám potvrdil, že nebyla zachována zásada přiměřenosti a proporcionality při vydání usnesení o dražební vyhlášce.
Ústavní soud se primárně zabýval posouzením otázky, zda je ústavní stížnost přípustná.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto je povinen své zásahy do činnosti uvedených orgánů minimalizovat. Zasáhnout může jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele, a to pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před samotnými těmito orgány, byť i v jiném než dosud vedeném řízení.
V projednávané věci stěžovatelka označila za rozhodnutí o posledním procesním prostředku na ochranu svých práv pravomocné usnesení odvolacího soudu, jímž bylo dle ustanovení §218 o. s. ř. odmítnuto odvolání stěžovatelky. Takové rozhodnutí je možné ve smyslu ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení žalobou pro zmatečnost. Tento mimořádný opravný prostředek, zavedený do našeho právního řádu od 1. 1. 2001, má totiž sloužit k možnému zrušení pravomocných rozhodnutí soudů, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Tvrdí-li tedy stěžovatelka, že ze strany odvolacího soudu došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost posoudit v této fázi jako nepřípustnou (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2883/07, III. ÚS 1786/07, II. ÚS 1381/07, I. ÚS 393/08, týkající se obdobné problematiky).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, když neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj