ECLI:CZ:US:2013:2.US.2467.12.1
sp. zn. II. ÚS 2467/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti P. L., zastoupeného Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem B. Němcové 400, Hostinné, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2012, č. j. 20 Co 50/2012-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla dle příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť v něm spatřuje protiústavní zásah do svého ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 Listiny.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 20 Co 50/2012-303, jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 26. října 2011, č. j. 12 P 216/2006-221, kterým byl stěžovateli svěřen do výchovy jeho nezletilý syn R. L. Krajský soud vyhověl odvolání matky nezletilého a svěřil dítě do její výchovy, upravil styk stěžovatele s dítětem a stanovil stěžovateli vyživovací povinnost a povinnost nahradit státu náklady řízení. Krajský soud poukázal na rozpory mezi jednotlivými důkazy provedenými před okresním soudem, zejména na rozpory mezi většinou důkazů a závěry znaleckého posudku z oblasti klinické psychologie dětí a dospělých, v nichž okresní soud našel "nosné důvody" svého rozhodnutí. Zmíněný znalecký posudek byl navíc následně rozporován zprávou pedagogicko-psychologické poradny v Semilech. Krajský soud se proto rozhodl doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem, z jehož závěrů vyplynulo, že k výchově nezletilého jsou způsobilí oba rodiče a byl-li vztah mezi dítětem a matkou v minulosti narušen, jak tvrdil předchozí znalecký posudek, stalo se tak i v důsledku jednání stěžovatele, popř. osob v jeho okolí. Revizní znalecký posudek zároveň vzhledem k psychickému stavu dítěte nedoporučil střídavou péči a krajský soud proto přistoupil ke zvážení, který z rodičů je pro výchovu nezletilého vhodnější osobou dle kritérií uvedených v ustanovení §26 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Vzhledem k minulosti vztahů mezi matkou a dítětem, její nezpochybnitelné schopnosti o dítě pečovat i příbuzenským a vrstevnickým společenským vazbám, které dítě má v místě bydliště matky došel krajský soud k závěru o nutnosti svěřit dítě do výchovy matce, která navíc nikdy nezletilému neupírala právo na otce a styk s ním. Podle krajského soudu to byl naopak stěžovatel, kdo nedodržoval dohody mezi rodiči, podporoval nezletilého v negativním postoji vůči matce, což vyústilo až v situaci obdobnou existenci tzv. syndromu zavržené matky. Nelze ani opomenout, že rodičovská aktivita se na straně stěžovatele začala projevovat až po jeho rozchodu s matkou dítěte. Ve svěření dítěte do výchovy matky tak krajský soud spatřuje minimalizaci konfliktů mezi rodiči, které dítě negativně poznamenávají.
Proti výše popsanému rozsudku brojí stěžovatel ústavní stížností, v jejímž odůvodnění vytýká krajskému soudu vybočení z mantinelů spravedlivého procesu, a to zejména ignorováním, opomenutím a chybným hodnocením důkazů hovořících ve prospěch stěžovatele, jako např. znaleckých posudků, lékařské zprávy nebo stanoviska opatrovníka nezletilého. S odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu stěžovatel poukazuje na dílčí vady hodnocení důkazů provedeného krajským soudem, který se nevypořádal s rozsáhlým dokazováním a z něj vyplývající argumentací soudu I. stupně a selektivně ve svém rozhodnutí využil pouze důkazy navržené matkou dítěte. Důkazní řízení provedené odvolacím soudem tak představuje hrubé vybočení z rámce nezávislého a nestranného rozhodování. Přestože krajský soud sáhl ke změně rozhodnutí okresního soudu, nevypořádal se s několika pro tuto novou situaci významnými skutečnostmi, jako např. vztahem nového druha matky k dítěti, schopnostem matky starat se o nezletilého a další nově narozené dítě, což je významné zejména v situaci přítomnosti lehké mozkové dysfunkce u nezletilého. Tím se rozhodnutí krajského soudu stává rovněž fakticky nepřezkoumatelným. Tím vším krajský soud stěžovateli odepřel jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Kromě toho rozhodnutí krajského soudu podle stěžovatele představuje neústavní zásah do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, neboť odvolací soud stěžovateli stanovil vyživovací povinnost, aniž se podrobněji zabýval otázkou schopností stěžovatele tuto vyživovací povinnost plnit. Toto své rozhodnutí krajský soud odůvodnil odkazem na jedinou větu ze spisu, dle které má stěžovatel příjem mezi 25 000 Kč až 35 000 Kč měsíčně. Tato skutečnost však nebyla před soudem prvního stupně zjišťována za účelem ověření vyživovacích možností stěžovatele a navíc představuje údaj starý 15 měsíců a zmíněná částka představovala už tehdy pouze hrubý příjem. Do ústavního práva ochrany majetku pak krajský soud zasáhl rovněž výrokem o stanovení povinnosti uhradit státu náklady řízení, když zcela opomenul skutečnost, že stěžovatel soudní spor neinicioval a odvolání proti rozsudku okresního soudu nepodával. V takové situaci je nutno stanovení povinnosti náhrady nákladů řízení toliko s odkazem na stěžovatelův neúspěch ve věci považovat za hrubě nespravedlivé.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Krajský soud vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které tudíž nelze označit za svévolné či zakládající extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými okolnostmi a z nich vyvozenými právními závěry, což je při hodnocení důkazního řízení základní podmínka kasačního zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, stejně tak nemůže být arbitrem toho, který ze dvou obecných soudů vyvodil z provedených důkazů závěry šetrnější k právům dvou a více stran předmětného řízení. Z napadeného rozhodnutí je patrná existence důkazů svědčících v různé závěry a bylo právě úkolem obecných soudů tento rozpor co nejšetrněji vyřešit s ohledem na práva obou rodičů a především s ohledem na zájem nezletilého dítěte. V tomto ohledu nelze rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Krajský soud především zcela logicky popsal, v čem spatřoval nedostatečnost odůvodnění rozsudku okresního soudu, a v jakém směru tedy jeho rozhodnutí doplnil a nahradil. Ústavní soud především nemůže dát stěžovateli za pravdu, že doplnění důkazního řízení bylo vedeno pouze ve prospěch matky a změny z jeho doplnění vycházely výhradně z výslechů matky a jejích rodinných příslušníků. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí (str. 4 - 5), bral při svém rozhodování celou řadu jiných okolností, jako např. zprávy ošetřující lékařky či navštěvované mateřské školky. Odkazy na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je tedy třeba v tomto ohledu považovat za nepřípadné, neboť krajský soud se s argumentací soudu prvního stupně dostatečně vypořádal při její kritice.
Za stejně lichou je třeba považovat i námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu z důvodu nevypořádání se se všemi pro péči o dítě významnými skutečnostmi, jako např. vztah druha matky k dítěti či její další těhotenství. Obecné soudy nemusí, ba ani nemohou, v odůvodnění svých rozhodnutí upravujících péči o nezletilé děti popisovat každý aspekt života rodiče, do jehož péče dítě svěří. Ukážou-li se v budoucnu některé tyto aspekty důležitými a negativně postihujícími život dítěte, nic nebrání stěžovateli pokusit se využít bohaté palety procesních prostředků ve věci sociálněprávní ochrany dětí, kterou český právní řád nabízí ve snaze naplnit čl. 32 Listiny.
Rozhodnutí soudu o úpravě péče o dítě není tak v žádném případě konečné, jak dovozuje stěžovatel. Úloha státu spočívá často ve věcech právní ochrany dětí často ve snaze pokusit se dočasnými opatřeními nutnými k zajištění základních potřeb dítěte dopomoci samotnému dítěti, rodičům, ale i dalším sociálně důležitým subjektům nalézt ideální cestu pro rozvoj nezletilého dítěte. Obecným soudům, a tím méně Ústavnímu soudu, nepřísluší autoritativně určit dítěti i rodičům tak esenciální prvky jejich soukromého života, jakými jsou dlouhodobý styk a vytváření vztahů mezi dítětem a oběma rodiči. Rozhodnutí soudu v této oblasti představuje v podstatě jakýsi prostředek poslední nápravy, jehož vydání obvykle ukazuje na neschopnost nejméně dvou dospělých lidí dát nejlepší zájem dítěte nad své neshody. Přesně v tomto duchu je dle názoru Ústavního soudu sepsáno odůvodnění napadeného rozhodnutí, z nějž jasně vyplývá možná dočasnost takto upravených vztahů a snaha eliminovat negativní následky konfliktů mezi rodiči. Minimalizace takových konfliktů a respekt k právu druhého rodiče jsou explicitně vyjmenované důvody, pro něž soud svěřil nezletilé dítě do péče matky. V tomto ohledu Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že se se závěry krajského soudu ztotožňuje.
Vznesenou námitkou nedostatku nestrannosti a nezávislosti na straně krajského soudu se Ústavní soud nemůže zabývat, neboť stěžovatel v tomto směru neuplatnil procesní prostředky, které mu právní řád poskytuje (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V tomto bodě je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
V otázce zásahu ústavně zaručeného práva na ochranu majetku stanovením výživného Ústavní soud konstatuje, že soudem stanovená částka nedosahuje intenzity neoprávněného zásahu do základních a práv a svobod stěžovatele. Jelikož krajský soud nestanovil výši výživného svévolně, je stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu nepřípadný, neboť v případě projednávaném pod sp. zn. II. ÚS 3113/10 obecné soudy postupovaly značně svévolně. Jelikož právní řád dává stěžovateli i v tomto směru účinné nástroje ochrany jeho oprávněných zájmů, nemůže napadený výrok krajského soudu dostatečně intenzivním způsobem porušit stěžovatelovo ústavně zaručené právo na ochranu jeho majetku (srov. ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině). Vzhledem k tomu nemůže být tedy mírně formalistický postup krajského soudu v otázce zjišťování příjmů stěžovatele důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudy k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v projednávaném případě výše uvedená premisa naplněna. Vzhledem k tomu, že hlavním zdrojem úspěchu matky nezletilého v řízení před odvolacím soudem byla její schopnost lépe předcházet budoucím konfliktům mezi všemi účastníky vztahu, nelze rozhodnutí o nákladech řízení označit za svévolné, iracionální a stojící v rozporu s principy spravedlnosti.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu