ECLI:CZ:US:2013:2.US.2659.13.1
sp. zn. II. ÚS 2659/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Davida Honka, zastoupeného Mgr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem Kalvodova 88/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2013 sp. zn. 17 Co 649/2012 ve výroku III. a IV., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu.
Stěžovatel uvedl, že odvolací soud napadeným rozhodnutím i svým procesním postupem v průběhu řízení porušil, a to zcela zásadním způsobem, právo stěžovatele na spravedlivý proces a principy v něm obsažené. Odvolací soud porušil zákaz svévole tím, že při rozhodování překročil diskreční pravomoci a právo interpretoval v zásadním rozporu s účelem zákona. V řízení vydal rozhodnutí, které bylo pro stěžovatele překvapivé, aniž by vytvořil stěžovateli prostor pro vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel napadá výrok III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně (17 Co 649/2012-214), kterým byl k odvolání povinného otce, Mgr. Martina Honka změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2012 (108 C 335/2009-162). Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že výrok I. potvrdil ohledně běžného výživného, výrok II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli na dlužném výživném za období od 2. 12. 2009 do 31. 5. 2013 částku 77 936 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku a dle výroku III. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, dle výroku IV. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech řízení přihlédnout k objektivním okolnostem sporu, a to k tomu, že otec po celou dobu soudního řízení popíral vyživovací povinnost ke stěžovateli. Stěžovatel měl mít k dispozici výživné i po dobu studia na vysoké škole jen ve výši 2 000 Kč, vyživovací povinnost byla upravena dne 15. 3. 2001.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že překvapivě aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., a své rozhodnutí nepřesvědčivě odůvodnil tím, že oba účastníci řízení byli částečně úspěšní. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč odvolací soud použil ustanovení §150 o. s. ř., tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel poukázal na to, že pokračuje v denním studiu na vysoké škole. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, aby si vynaložené náklady řízení nesl ze svého, když není výdělečně činný a řádně studuje. Žalovaný je advokát a v řízení se nechal zastupovat, proto ani stěžovatel nemohl vystupovat sám bez advokáta.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení ve výroku III. a IV. zrušil.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává - de facto pouze porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Současně změnil výrok III. nalézacího soudu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a shodně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výroku IV.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že vyživovací povinnost žalovaného vůči stěžovateli trvá (§85 odst. 1 zákona o rodině), neboť stěžovatel se soustavným studiem připravuje na budoucí povolání, a není tak schopen sám se živit. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že stěžovatel z důvodu nevhodně zvoleného studijního oboru ukončil po prvním semestru své studium na vysoké škole. Ke studiu byl přijat v novém akademickém roce, asi po půl roce pokračoval v řádném denním studiu, přičemž v tomto studiu pokračuje dosud. Odvolací soud považuje námitky žalovaného za nepřiléhavé, neboť dokazováním bylo zjištěno, že prodloužená doba bakalářského studia na vysoké škole na čtyři roky byla dílem zapříčiněna tím, že stěžovatel si v částečném pracovním úvazku přivydělával na úhradu svých potřeb. Odvolací soud dospěl k závěru, že tyto okolnosti nelze klást k jeho tíži a stěžovatel by měl mít možnost dosáhnout vysokoškolského studia. Odvolací soud přisvědčil také názoru soudu prvního stupně, že přiznání výživného stěžovateli není v rozporu s dobrými mravy, neboť nebyly zjištěny takové okolnosti, které by zakládaly důvody právo na výživné odepřít.
Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že stanovené výživné je zcela přiměřené a odpovídá odůvodněným potřebám stěžovatele, který je studentem vysoké školy a majetkovým poměrům žalovaného, který má příjmy z advokátní činnosti i přesto, že má další vyživovací povinnost k nezl. dceři Monice. Výživné bylo stěžovateli přiznáno od data podání žaloby 2. 12. 2009 do 31. 5. 2013, tj. vydání rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně i co do doby, kterou žalovanému určil na úhradu dlužného výživného 77 936 Kč, a lhůtu prodloužil do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí.
K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o diskreční oprávnění obecného soudu, do něhož se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 77/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Odvolací soud rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení obou stupňů a vzal v úvahu charakter řízení, neboť jde o řízení o výživné s výrazně sociálním charakterem, v němž proti sobě stojí účastníci ve velmi blízkém příbuzenském vztahu, syn a otec. Odvolací soud využil ustanovení §150 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Odvolacímu soudu se jevilo jako spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl vynaložené náklady řízení ze svého.
Ústavní soud dodává, že lze přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že se jedná o poměrně vysokou částku, a proto žalovanému poskytl lhůtu k tomu, aby uspořádal svoje poměry tak, aby byl schopen řádně uhradit dlužné výživné i běžné výživné ke stěžovateli a dceři Monice. S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu se zákonem, kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a řádně a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí odůvodnil (§157 o. s. ř.), a ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze napadenému usnesení odvolacího soudu nic vytknout. Právo na spravedlivý proces je v zásadě garance spravedlivého soudního řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní (o což zde, vzhledem k výše řečenému, nejde), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Oproti očekáváním stěžovatele však interpretační závěry odvolacího soudu, jež byly v odůvodnění napadeného usnesení uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze, neboť jsou v kontextu projednávané věci racionální a srozumitelné (v tom smyslu, že je lze v obecné rovině zastávat). Požadavek na řádné a vyčerpávající zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních podmínek ústavně konformního rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. srpna 2001 (N 127/23 SbNU 227, nález sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. dubna 2011)].
Nelze dovodit výkladový exces (objektivní) nepředvídatelnosti vydaného rozhodnutí, případně absenci řádného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu odvolacím soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo. Z tohoto pohledu je potom třeba vnímat ústavní stížnost v části týkající se samotných nákladů jen jako polemiku s nepřiznáním nákladů řízení a aplikací §150 o. s. ř.
Za této situace nelze napadené rozhodnutí považovat za protizákonné, natožpak rozporné s ústavními předpisy a ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že zamítnutím návrhu na přiznání nákladů právního zastoupení bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu není případný, neboť na věc stěžovatele nedopadá a vychází ze zcela rozdílné procesní situace.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2013
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu