ECLI:CZ:US:2013:2.US.2664.12.1
sp. zn. II. ÚS 2664/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti D. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 715/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 4 Tdo 379/2012-22, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011 č. j. 13 To 270/2011-392 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. června 2011 č. j. 2 T 79/2011-366, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soud Praha - západ, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. července 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále též "nalézací soud") ze dne 7. června 2011 č. j. 2 T 79/2011-366 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), e) trestního zákoníku, kterého se měl podle skutkové věty výroku o vině dopustit ve stručnosti tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od 14. srpna 2010 do 10. února 2011 úmyslně opakovaně v nepravidelných intervalech nejméně v padesáti případech obtěžoval a pronásledoval poškozenou, když ji z různých míst prostřednictvím mobilního telefonu s různými SIM kartami či prostřednictvím e-mailu kontaktoval v místě jejího bydliště a v zaměstnání, a to zejména vyvoláním zvonění telefonu poškozené, zasíláním krátkých textových zpráv a e-mailů s vulgární a urážlivou erotickou tématikou obsahující mimo jiné vyhrůžky znásilnění poškozené a fyzického napadení v případě opuštění jejího bydliště. Kromě toho založil na základě osobních údajů poškozené na síti internet nejméně dvě seznamovací stránky, na základě kterých ji kontaktovali zájemci o seznámení s její osobou, a krátké textové zprávy a e-maily s vulgární a urážlivou tématikou týkající se poškozené zasílal taktéž jejím spolupracovníkům a jejímu bývalému manželovi. Toto jednání ve svém celku vzbudilo u poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví.
3. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí podrobně specifikovaných ve výroku daného rozsudku a ochranné opatření spočívající v ochranném léčení sexuologickém ambulantní formou.
4. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 30. srpna 2011 č. j. 13 To 270/2011-392 zamítnuto. Jeho následně podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 4 Tdo 379/2012-22.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ve své ústavní stížnosti, která směřuje vůči všem uvedeným rozhodnutím obecných soudů, stěžovatel namítá v první řadě porušení §2 odst. 5 trestního řádu ze strany nalézacího soudu. Ten totiž v rámci hodnocení důkazů nejenže v rozporu s §314 trestního řádu přihlédl i k jeho doznání učiněnému toliko ve vztahu k případnému podmíněnému zastavení trestního stíhání podle §307 trestního řádu nebo narovnání podle §309 trestního řadu, ale zároveň na něm založil svůj skutkový závěr, že stěžovatel byl autorem předmětných krátkých textových zpráv a e-mailů, které obdržela poškozená. Tato skutečnost přitom nebyla v trestním řízení nijak jinak doložena. Pochybení se měl ale nalézací soud dopustit i tím, že podle protokolu o hlavním líčení bylo v rámci výpovědi poškozené v rozporu se zákonem odkázáno na její vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu (resp. §158 odst. 5 trestního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2011), které však nemělo povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu.
6. Závěr o tom, že stěžovatel je autorem předmětných zpráv, je o to závažnější, že znalecký posudek ze dne 17. března 2011, vypracovaný prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., a MUDr. Miroslavem Boreckým, je založen především (ne-li pouze) na jejich obsahu. Jinými slovy, jeho výpovědní hodnota se odvíjí právě od tohoto skutkového závěru. K obsahu znaleckého posudku stěžovatel podotýká, že obsahuje především rekapitulaci vyšetřovacího spisu a odpovědi stěžovatele na znalcem položené otázky. Znalecký závěr je pak tvořen pouze nijak neodůvodněným, a tedy i neověřitelným tvrzením znalců, což je s ohledem na jeho závažnost minimálně zarážející. Znalecký posudek by totiž měl splňovat alespoň minimální nároky, mezi které je třeba řadit především srozumitelnost a odůvodněnost a z ní vyplývající ověřitelnost údajných zjištění. Jestliže se znalec v posudku fakticky omezuje jen na tvrzení, ale zcela opomíjí uvést, z jakých důvodů a jakými postupy ke znaleckému závěru dospěl, pak jej nelze akceptovat jako použitelný v tak zásadní životní situaci, jakou je bezesporu trestní řízení. Rozhodnutí, které se o takto vadný posudek opírá, je zcela nepochybně postiženo vadou.
7. Stěžovatel dále vytýká nalézacímu soudu i způsob, jakým provedl důkaz znaleckým posudkem v hlavním líčení. Podle jeho názoru není postačující, aby na tento posudek znalec pouze odkázal a stvrdil jej. Správně mělo naopak dojít k jeho přednesení, nebo pokud by to nebylo možné, tak alespoň k jeho přečtení. Nalézací soud měl zároveň provést výslech znalce prof. Weisse, neboť druhý znalec MUDr. Borecký v průběhu hlavního líčení uvedl, že se z důvodu neznalosti problematiky nemůže vyjádřit ke konkrétní části znaleckého posudku (k metodě FDT - Figure Drawing Test) a sám navrhl výslech svého kolegy. Stěžovatel je přesvědčen, že jestliže §108 odst. 2 trestního řádu stanoví povinnost soudu vyslechnout každého z přibraných znalců zvlášť, různí-li se jejich závěry, tím spíše tak musí učinit v případě, že se znalec nemůže vyjádřit ke konkrétní části znaleckého posudku z důvodu neznalosti druhým znalcem posuzované problematiky. V takovém případě se jejich závěry nemohou ani odlišovat, ani být shodné. Vzhledem k tomu, že v důsledku nevyslechnutí tohoto znalce soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, nebyly splněny ani zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření podle §99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. K jeho uložení totiž může dojít pouze tehdy, pokud pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
8. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil pochybnosti nad postupem policie, která poté, co přijala oznámení od poškozené, tuto vyzvala, aby mu nic neoznamovala a ponechala ho tak jednat tak dlouho, dokud nebude naplněn znak dlouhodobosti. Teprve poté ho předvolala k podání vysvětlení, a to pouze proto, aby mu mohla předat usnesení o zahájení trestního stíhání. V době, kdy se tak stalo, již přitom stěžovatel dobrovolně zanechal svého jednání, které nikdy nepopíral a jehož se dopustil, aniž by věděl o jeho trestnosti. Jednání policie by mělo bránit páchání trestné činnost, nikoliv si vytvářet do budoucna snadné cíle k vykázání v policejních statistikách. Kdyby byl přitom upozorněn na protiprávnost svého jednání, zcela nepochybně by v něm nepokračoval.
III.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozhodnutí a spisu vedeného u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 79/2011, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takovýto případ se však v dané věci nejedná.
11. Nelze souhlasit již s první námitkou, že rozhodnutí nalézacího soudu je prakticky založeno pouze na jeho doznání, neboť v dané věci prokazují jeho vinu především listinné důkazy, zahrnující i detaily o telekomunikačním provozu. Z úředního záznamu o vyhodnocení uživatelských účtů (č. l. 262-263 spisu) jasně vyplývá, která konkrétní čísla a e-mailové adresy lze prokazatelně a bez důvodných pochybností spojit s osobou stěžovatele. Při jeho vyhotovení totiž vyšetřovatel odfiltroval náhodná čísla patřící lidem, kteří poškozenou kontaktovali pouze v reakci na podvržené provokativní zprávy od stěžovatele. Lze jen dodat, že z hlediska závěru o vině ani nebylo nutné, aby všechny zprávy, které poškozená předložila policii, pocházely od něho.
12. Uvedené listinné důkazy byly v hlavním líčení řádně provedeny, a to podle §213 odst. 1 trestního řádu, když byly stranám předloženy k nahlédnutí (č. l. 363 spisu). Vzhledem ke komplexitě a množství tohoto důkazního materiálu by jiné provedení ani nebylo účelné. Pokud jde o výpověď poškozené, i když je v protokolu o hlavním líčení (č. l. 361 spisu) uvedeno, že "v ostatním vypovídá jako na č. l. 21-40", neznamená to, že pouze odkázala na úřední záznamy o jí podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu. Poškozená jako svědkyně při hlavním líčení naopak aktivně vypovídala a předestřela svůj subjektivní dojem z činnosti stěžovatele, jenž měl zásadní význam pro trestněprávní kvalifikaci skutku. Obecným soudům nic nebránilo, aby k její výpovědi přihlédly.
13. Druhým zásadním argumentačním celkem jsou námitky vůči znaleckému posudku, na základě kterého bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení sexuologické. Předně je třeba poznamenat, že předmětný posudek nepostrádá potřebné náležitosti. Je z něho zřejmé, k jakým závěrům znalci došli i jaké metody použili. Stěžovatelem nastíněnou interpretaci §108 odst. 1 trestního řádu, podle níž musí být vždy přečten znalecký posudek, považuje Ústavní soud za striktně formalistickou a jdoucí zcela proti znění tohoto ustanovení, které naopak možnost, aby se znalec na svůj písemně vypracovaný posudek při výslechu odvolal a stvrdil jej, výslovně připouští. Právě požadavek písemné formy umožňuje stranám seznámit se dostatečným způsobem s jeho obsahem. Přisvědčit ale nebylo možné ani námitce nesprávného postupu podle §108 odst. 2 trestního řádu, který měl spočívat v tom, že ze dvou znalců byl vyslechnut pouze MUDr. Borecký. Předmětný posudek, jak nakonec podle protokolu potvrdil i tento znalec, byl vypracován v jejich shodě. Z tohoto důvodu nebylo povinností nalézacího nebo odvolacího soudu, aby automaticky provedl výslech druhého z nich. Pokud přitom stěžovatel v odvolání navrhl jeho výslech, a odvolací soud ve svém rozhodnutí vysvětlil důvody, pro které jeho provedení nepovažoval za nezbytné, pak nelze jeho postupu nic vytknout.
14. Uvedenými námitkami, resp. návrhy, se zabývaly již obecné soudy, které se s nimi ve svých rozhodnutích, na jejichž závěry lze v podrobnostech odkázat, řádně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Z těchto důvodů neshledal Ústavní soud, že by jimi byla porušena základní práva stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Stejným způsobem rozhodl i o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, ve znění usnesení odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu