ECLI:CZ:US:2013:2.US.275.13.1
sp. zn. II. ÚS 275/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., se sídlem Křižíkova 68a, Brno, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 943/9, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 180/2012-505 ze dne 24. 10. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Cm 114/2008-409 ze dne 31. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 1. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka upozorňuje na to, že proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala dovolání, jelikož však připuštění tohoto dovolání závisí na uvážení Nejvyššího soudu, podává z procesní opatrnosti rovněž ústavní stížnost.
Ústavní soud ověřil dotazem na Městský soud v Praze, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dovolání, které bylo městskému soudu doručeno dne 27. 12. 2012. Z obsahu tohoto podání, jehož stejnopis si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka opřela přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. a), c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Z obsahu vyžádaného dovolání vyplývá, že jeho argumenty jsou po věcné stránce obdobné jako námitky uplatněné v ústavní stížnosti.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není ještě v okamžiku jeho případného podání zřejmé, zda je, či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná, resp. jednalo o (poslední) procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, netrval na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé bylo možné takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhodoval, jej odmítl z důvodů závisejících na jeho uvážení, stěžovatel měl (nadále má) otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Dlužno dodat, že podle nyní platné právní úpravy je "vyčerpání" daného mimořádného opravného prostředku nezbytné.
Podala-li stěžovatelka v posuzované věci ústavní stížnost souběžně s mimořádným prostředkem dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domoci ochrany práv, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, a není ani důvod, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, obsahově obdobné s ústavní stížností, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Jelikož rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, je podání ústavní stížnosti předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nijak nepoškozuje, neboť pokud by jí podané dovolání neuspělo, tj. bylo odmítnuto pro nepřípustnost, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (v novelizovaném znění od 1. 1. 2013), dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to včetně nákladových výroků. Nelze totiž pominout, že za stávající procesní situace není možno ani rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorického nákladového výroku (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4847/12 ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 4862/12 ze dne 14. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2013
Stanislav Balík
soudce zpravodaj