ECLI:CZ:US:2013:2.US.2792.12.1
sp. zn. II. ÚS 2792/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. J., zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 175/2012 ze dne 12. 4. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 14/2011 ze dne 30. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Berouně uznal rozsudkem ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 8 T 56/2009 stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu stanovil povinnost nahradit poškozené Vlastě Masarykové škodu ve výši 83 000 Kč.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem uvedené rozhodnutí okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon se podle §39a) odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu obsažený v rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 14 T 139/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dalším napadeným rozhodnutím podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. toto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje ve způsobu, jakým byl zjišťován skutkový stav věci a v následném právním posouzení zjištěných skutečností. Soudům vytýká, že opomenuly provést jím navržené důkazy a rozhodovaly jednostranně ve prospěch obžaloby, aniž by přihlédly ke zvolené obhajobě, přičemž naprosto odhlédly od zásady "in dubio pro reo". Zásah Nejvyššího soudu spatřuje v odmítnutí dovolání bez věcného přezkumu s poukazem na to, že směřuje do skutkových zjištění, i když z něj lze dovodit, že stěžovatel brojil proti nesprávnému právnímu posouzení podmínek trestnosti, právní kvalifikaci skutku a základnímu porušení povinností soudu při zjišťování skutkového stavu. To se týká jak zjištění vztahujících se k subjektivní stránce trestného činu, tak i právního posouzení škody. Stěžovatel tvrdí, že byl postižen za tvrzenou neschopnost dostát svému smluvnímu závazku (část poskytnutého plnění vrátil před zahájením trestního stíhání), přičemž poukazuje na to, že poškozená se mohla domoci svého tvrzeného nároku občanskoprávní cestou. Soudy se nezabývaly tím, jaká konkrétní práva a jaké povinnosti stranám vznikly a zda stěžovatel závazek uzavíral s úmyslem druhou stranu podvést či nikoli, přičemž stěžovatel popírá, že by jednal v podvodném úmyslu. K tomu uvádí konkrétní argumenty, s nimiž se dle jeho názoru soudy řádně nevypořádaly (při hodnocení vypořádání vzájemných závazků byla opomenuta směnka, kterou stěžovatel vystavil ve prospěch poškozené, označení vystavení směnky za podvod bylo učiněno bez opory ve spisu, soudy se nezabývaly tím, jaké dokumenty stěžovatel poškozené předložil, kdo vyhotovil tyto falešné listiny, vadně posoudily i skutečnosti, o nichž měl být slyšen jako svědek právní zástupce stěžovatele, odhlédly od shodného tvrzení, že část půjčky byla splacena, opominuly vzít v úvahu, že další část půjčky byla poškozené vrácena). Upozorňuje též na to, že v jeho neprospěch vypovídala poškozená a její příbuzní, šlo o rozporné výpovědi, které obviňovaly z podvodných jednání i další osoby. Stěžovatel je proto přesvědčen, že se trestného činu pro absenci subjektivní stránky nedopustil. V závěru poukazuje na jinou svou trestní věc, v níž Nejvyšší soud vydal zrušující rozhodnutí s ohledem na nesprávně (neúplně) provedené dokazování.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94; N 34/3 SbNU 257).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci. V této souvislosti je třeba podotknout, že stejné námitky, směřující proti způsobu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, případně v jakém rozsahu provedly dokazování, stěžovatel uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů i v dovolacím řízení, přičemž obecné soudy se s nimi náležitě vypořádaly.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, na základě nichž zjistil skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Věnoval patřičnou pozornost i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Jedná se především o usvědčující výpovědi poškozených a svědka Pavla Masaryka, o jejichž věrohodnosti a pravdivosti soud navzdory námitkám stěžovatele nepochyboval, a to i s ohledem na další provedené důkazy, které jejich výpovědi podporovaly a které soud zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Uvedl také argumenty, pro které neuvěřil obhajobě stěžovatele. Odvolací soud se s jeho skutkovým i právním hodnocením plně ztotožnil, přičemž potvrdil, že není důvod odmítnout a zpochybňovat usvědčující výpovědi svědků, které logicky a bez výraznějších rozporů vysvětlují a podrobně popisují průběh celého skutku a úlohu stěžovatele v něm, včetně předkládání padělaných úředních listin o údajných úkonech ve věci obnovy řízení Pavla Masaryka. Zabýval se i návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, přičemž vysvětlil, proč považuje tyto důkazy za nadbytečné a irelevantní. Na podporu stěžovatelem zvolené obhajoby by mohl mít určitou vypovídající hodnotu výslech advokáta, kterému měl stěžovatel vyplatit oproti stvrzence 15 000 Kč a požádat ho o zastupování odsouzeného Masaryka při obnově řízení a o zpracování právní analýzy. Stěžovatel však provedení tohoto důkazu neumožnil, neboť advokáta nezprostil mlčenlivosti, ani nepředložil údajnou stvrzenku, byť tak slíbil učinit, takže i na základě těchto okolností měly soudy důvodné pochybnosti o pravdivosti stěžovatelovy obhajoby.
Jestliže se tedy oba soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi poškozených a svědka Masaryka (podpořené dalšími důkazy), kterou označily za pravdivou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.
Ze skutkových zjištění, jež jsou obsažena ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a z dalších prokázaných okolností je možno učinit závěr, k němuž dospěly soudy všech stupňů, že stěžovatel skutek, který je mu kladen za vinu, spáchal. Je nepochybné, že stěžovatel tím, že pod záminkou zajištění kvalifikované právní pomoci ve věci obnovy trestního řízení svědka Pavla Masaryka postupně podvodně vylákal od poškozených (manželky a matky svědka Masaryka) 90 000 Kč, aniž by v této věci cokoli podnikl a svou verzi o zajištění údajné právní pomoci pro svědka podporoval lživými tvrzeními, podpořenými padělanými písemnostmi a vystavením finančně nekryté směnky, přičemž od začátku věděl, že obnovu řízení ve prospěch svědka zařizovat nehodlá ani nemůže, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to včetně jeho subjektivní stránky. Otázkou zavinění se ostatně velmi podrobně zabýval i dovolací soud, který, vycházeje z učiněných skutkových zjištění, neměl pochybnosti o podvodném úmyslu stěžovatele ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Dovolací soud, obdobně jako soud odvolací, také vysvětlil, proč bylo v tomto konkrétním případě na místě aplikovat na spáchaný skutek trestní právo. I dle názoru Ústavního soudu byly v daném případě splněny všechny podmínky a předpoklady stanovené hmotným a procesním trestním právem, neboť jednáním stěžovatele, popsaným v rozsudku soudu prvního stupně, byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, takže orgány činné v trestním řízení nemohly rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poškozených poukazem na existenci soukromoprávních prostředků, jejichž prostřednictvím je možno získat zpět finanční prostředky, které na nich byly stěžovatelem podvodně vylákány.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že se dovolací soud odmítl zabývat příkrým rozporem mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Byť podrobně neřešil každou skutkovou námitku, z jeho rozhodnutí jasně vyplývá, že v tomto směru nezjistil existenci extrémního nesouladu, naopak shledal zjevnou logickou návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, přičemž konstatoval, že obě rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., takže jim nelze vyčítat svévoli. V tom se nyní projednávaná věc liší od stěžovatelem poukazované jiné jeho trestní věci, v níž Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozhodnutí s ohledem na zjištěnou extrémnost při zjišťování skutkového stavu.
Lze tedy uzavřít, že postupem obou soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů byla učiněna, a vyvozenými právními závěry ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu