ECLI:CZ:US:2013:2.US.2801.12.1
sp. zn. II. ÚS 2801/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Mladá fronta, a. s., se sídlem Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 - Modřany, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem jr., Ph.D., LL. M., advokátem, se sídlem Elišky Peškové 15/735, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2012, č. j. 23 Cdo 3155/2010-511, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno zejména právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, a právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Podanou žalobou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala ochrany práv vlastníka ochranných známek, ochrany před zásahem do práva k obchodní firmě a ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání, přičemž požadovala, aby žalované (společnost MAFRA, a. s.) byla uložena povinnost zdržet se užívání označení "MLADÁ FRONTA" k označování jí vydávaného deníku. Podle žalobního tvrzení žalobkyně měla žalovaná zasahovat do práv žalobkyně tím, že bez souhlasu žalobkyně užívá označení "MLADÁ FRONTA" k označování jí vydávaného deníku, čímž porušuje práva žalobkyně k obchodní firmě a naplňuje i znaky nekalosoutěžního jednání podle generální klauzule i speciálních skutkových podstat nekalé soutěže (vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti - §47 a §48 obchodního zákoníku).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2009, č. j. 32 Cm 101/2005-375, shora uvedenou žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání označení "MLADÁ FRONTA" k označování jí vydávaného deníku, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2010, č. j. 3 Cmo 132/2009-469, rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. února 2012, č. j. 23 Cdo 3155/2010-511, dovolání žalobkyně odmítl, neboť v dané věci neshledal, že by byly splněny podmínky přípustnosti (v rozhodnutí odvolacího soudu se neřešila otázka zásadního právního významu). Dovolací soud dovodil, že soudy nižších instancí nepochybily ve svých rozhodnutích, že v daném případě nejsou dány důvody k poskytnutí ochrany práv žalobkyně ze tří titulů - proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované, proti tvrzenému zásahu žalované do práva žalobkyně k obchodní firmě či do žalobkyniných práv z ochranných známek, a nelze proto žalobkyni přiznat uplatněný nárok, tj. konkrétně nelze uložit povinnost žalované zdržet se užívání označení "MLADÁ FRONTA" k označování jí vydávaného deníku. Dovolací soud ve svém rozhodnutí vyšel z prokázaných skutečností, že žalobkyně podala žalobu na ochranu svých práv proti tvrzeným zásahům žalované až v roce 2005, přičemž do té doby (tj. od doby svého vzniku v r. 1993 do r. 2005) neučinila žádná nápravná opatření k ochraně své firmy a svého soutěžního postavení na trhu. Předmětem podnikání žalobkyně je nakladatelská a vydavatelská činnost, žalobkyně provozuje nakladatelství Mladá fronta, vydávající neperiodické i periodické publikace (nevydává však deník s označením "MLADÁ FRONTA"). Ze všech prokázaných skutečností, zejména z toho, že deník s označením "Mladá fronta", vydávaný v minulosti po dobu více než 40 let (od 9. května 1945 do srpna 1990) právním předchůdcem žalobkyně, žalobkyně již nikdy nevydávala ani v současné době nevydává, dovolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soudy nižších stupňů, že žalovaná svým jednáním nezasáhla do práv žalobkyně, a to ani z titulu ochrany práv vlastníka ochranných známek, ani z titulu ochrany proti zásahům do práv k obchodní firmě, ani z titulu ochrany proti nekalé soutěži. Ohledně námitky žalobkyně, že se odvolací soud nezabýval přerušením řízení a předložením předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropských společenství, Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud v situaci, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně, jež nebylo postaveno na výkladu komunitárního práva, považoval za správné, nepochybil, neboť ani z jeho závěrů nevyplynulo, že by zamýšlel požádat Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce. Dovolací soud k tomu dále dodal, že v daném případě je nutno vyložit §12 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, jedině tak, že žalobkyně (vlastník starší ochranné známky) není oprávněna požadovat prohlášení pozdější shodné nebo podobné ochranné známky za neplatnou, popřípadě bránit jejímu dalšímu užívání, pokud strpěla užívání ochranné známky "MLADÁ FRONTA DNES" žalovanou po dobu pěti let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděla, neboť přihláška této pozdější ochranné známky žalované byla podána v dobré víře (nedostatek dobré víry žalované, resp. právní předchůdkyně žalované nebyl v řízení před soudy prokázán).
II.
5. Stěžovatelka v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, které mají souvislost zejména s právem na spravedlivý proces.
6. Stěžovatelka nejprve podrobně rekapituluje předchozí řízení a obsah rozhodnutí obecných soudů. Poukazuje na to, že se v mezidobí změnily skutkové okolnosti věci, neboť ochranné známky žalované ve znění "MLADÁ FRONTA DNES" byly Úřadem průmyslového vlastnictví prohlášeny za neplatné s účinky ex tunc.
7. V další části se stěžovatelka věnuje porušení jednotlivých ústavně zaručených práv, které spatřuje zejména v následujících skutečnostech:
a) Nepředložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropských společenství.
b) Absence odůvodnění ohledně některých bodů žaloby.
c) Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a některými závěry Nejvyššího soudu.
d) Svévolný postup při interpretaci právních pojmů.
8. Ad a) Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala návrhem předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropských společenství ve smyslu čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, neboť ustanovení, o něž opírala svůj žalobní nárok (§12 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách), implementovalo ustanovení komunitárních předpisů (konkrétně čl. 9 směrnice č. 89/104/EHS, resp. č. 2008/95/ES), přičemž výklad pojmu "dobrá víra" v kontextu známkového práva byl rozhodující pro posouzení oprávněnosti žalobních nároků stěžovatelky. V daném případě nepovažoval Městský soud v Praze předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství za přípustné, neboť skutkové okolnosti rozhodné pro daný případ předcházely přistoupení České republiky k Evropské unii, přičemž Soudní dvůr Evropských společenství má pravomoc k vykládání aktů Společenství, pokud jde o jejich použití, pouze ode dne přistoupení nového členského státu k Evropské unii. Tento závěr považuje stěžovatelka za nesprávný. Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud se pak otázkou nutnosti předložení předběžných otázek nezabývaly vůbec. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 1009/08, I. ÚS 74/06, III. ÚS 521/05), podle níž nepředložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, resp. neodůvodnění nepoložení takové otázky nebo řádné nevysvětlení, proč zvolené řešení konvenuje účelu normy komunitárního práva, představuje porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, popř. porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ad b) V tomto bodě stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly interpretací pojmu "dobrá víra" ve vztahu k porušování ochranných známek stěžovatelky, dále v rozhodnutích chybělo vlastní posouzení otázky zaměnitelnosti ochranných známek stěžovatelky s ochrannou známkou žalovaného "MLADÁ FRONTA DNES". V rozhodnutích rovněž absentuje zhodnocení, zda a z jakých důvodů dochází užíváním označení "MLADÁ FRONTA DNES" k porušení práv k registrované obchodní firmě stěžovatelky a rovněž absentuje posouzení věci ve vztahu k nekalé soutěži. Tato opomenutí ve svém důsledku znamenají porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Povinnost řádného odůvodnění rozsudku vyplývá z Listiny i Úmluvy, jakož i z konstantní judikatury Ústavního soudu (stěžovatelka poukázala např. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 703/06).
10. Ad c) Stěžovatelka namítá extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zejména v otázce posouzení zaměnitelnosti označení "Mladá fronta" a "MLADÁ FRONTA DNES" z pohledu spotřebitelů. Přestože byly v řízení provedeny důkazy, z nichž jednoznačně závěr o zaměnitelnosti označení vyplynul, soudy k těmto zjištěním nepřihlédly, a ani se k nim nevyjádřily a nevyvodily z nich žádné závěry, resp. dospěly k závěrům zcela opačným (tzn., že k záměně označení nedochází). Tím, že soudy opomenuly přihlédnout k provedeným důkazům, resp. že z nich vyvodily závěry, které jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, mělo opět dojít k porušení práva na spravedlivý proces.
11. Ad d) Další stěžovatelčiny námitky se týkají svévolného výkladu klíčových právních pojmů. Jedná se zejména o interpretaci pojmů pravděpodobnost záměny, dobrá víry při podání přihlášky ochranné známky, porušení práv k obchodní firmě, resp. názvu právnické osoby a nekalé soutěže. Stěžovatelka jednotlivé pojmy a právní názory na jejich interpretaci jak z pohledu národního práva, tak i z pohledu judikatury a práva evropského velmi podrobně rozebírá a nabízí vlastní řešení a výklad uvedených pojmů. Nesouhlasí se závěry, k nimž obecné soudy dospěly, a v jejich interpretaci uvedených pojmů spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Rovněž namítá, že se soudy (zejména pak Nejvyšší soud) vůbec nevyjádřil ke konkrétním stěžovatelkou uplatněným námitkám např. ve vztahu k zaměnitelnosti označení žalovaného s obchodní firmou stěžovatelky. Nejvyšší soud opomenul zohlednit vlastní judikaturu týkající se posuzování porušení práv k obchodní firmě. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje svévolný postup obecných soudů při výkladu neurčitých právních pojmů a zejména nedostatečné vypořádání se se všemi námitkami a tvrzeními stěžovatelky.
12. V závěrečné části ústavní stížnosti poukazuje na to, že u některých nastolených otázek zcela absentuje jejich odůvodnění. Jedná se např. o otázku dobrého jména ochranné známky "Mladá fronta", či o existenci práv k nezapsanému staršímu označení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nevypořádaly.
III.
13. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
14. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že argumentace stěžovatelky, třebaže je velmi obsáhlá, je v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Výše uvedené platí především pro námitky, které se týkají výkladu jednotlivých právních pojmů a institutů, jak je provedly obecné soudy. Stěžovatelka vychází z mylného předpokladu, že Ústavní soud je oprávněn k přezkumu právních závěrů obecných soudů ve vztahu ke stěžovatelkou nastoleným otázkám, jako je např. pravděpodobnost záměny, posouzení dobré víry při podání přihlášky ochranné známky, porušení práv k obchodní firmě, resp. k názvu právnické osoby atd. Tak tomu samozřejmě není. Navíc není úkolem Ústavního soudu, aby se zabýval každou dílčí a mnohdy i marginální námitkou, kterou stěžovatelka v oblasti právního hodnocení věci vznese, třebaže ji sama o sobě vnímá jako zásadní a podstatnou.
15. Ústavní soud rovněž připomíná, že obdobnou právní problematikou ve vztahu k právům k ochranným známkám a nekalé soutěži se ve sporu mezi týmiž účastníky řízení zabýval ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3387/12, v němž v rozhodování obecných soudů a v posouzení věci neshledal porušení ústavně zaručených práv. Proto nemá důvod se od tohoto svého postoje odchylovat ani ve stávající věci. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, proč ze strany žalované nedochází k zásahům do práv, jejichž ochranu stěžovatelka požaduje.
16. Namítá-li stěžovatelka extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, Ústavní soud tyto výtky nesdílí. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nikterak nevyplývá, že by vyvozené závěry nekorespondovaly s provedenými důkazy. Částečně je možné přitakat stěžovatelce pouze v tom, že rozsáhlosti dokazování tak, jak bylo provedeno před soudem prvního stupně, by slušelo obsažnější zhodnocení celé věci, nicméně z odůvodnění napadených rozhodnutí i z obsahu soudního spisu je zřejmé, že soudy rozhodující ve věci se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a z jakého důvodu žalobu stěžovatelky zamítly.
17. Jediná námitka, které by bylo lze za jistých okolností přiznat ústavněprávní relevanci, je námitka na porušení práva na zákonného soudce spočívající v nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08, o porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Ze spojení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny vyplývá, že státní moc je nutno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a to za současného šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod. Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Za projev svévole považuje Ústavní soud i takový postup soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, jenž zcela opomene uvážit, zda by měla být vznesena předběžná otázku k Soudnímu dvoru a její nepoložení řádně neodůvodní, včetně posouzení možných výjimek z této povinnosti. Mezi jednu z výše uvedených výjimek z povinnosti předložit předběžnou otázku, vyplývajících z rozhodnutí Evropského soudního dvora v případu 283/8 CILFIT (1982), patří i ta skutečnost, že otázka komunitárního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu. Ústavní soud se ale ani v této otázce nemá důvod odchylovat od závěrů vyjádřených ve výše citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3387/12. Položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství řešil soud prvního stupně v rámci návrhu stěžovatelky na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že položení předběžné otázky je nepřípustné, neboť skutkové okolnosti případu předcházely přistoupení České republiky k Evropské unii a navíc výklad nebo přezkum pravidel komunitárního práva nemá souvislost s hlavním předmětem sporu (žaloba na ochranu proti nekalé soutěži). Obdobným názorem, byť nikoliv tak explicitně vyjádřeným, byl veden i Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že pokud otázky komunitárního práva navrhované stěžovatelkou nebyly pro řešení daného případu relevantní, nemohlo být jejich nepředložením zasaženo do stěžovatelčina práva na zákonného soudce.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu