ECLI:CZ:US:2013:2.US.2804.12.1
sp. zn. II. ÚS 2804/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Jesenice, se sídlem Plzeňská 65, Jesenice u Rakovníka, zastoupené Mgr. Janem Klailem, advokátem sídlem Nám. Republiky 35, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 6. 2009 č. j. 7 C 409/2005-234, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, č. j. 27 Co 450/2009-277 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009 č. j. 27 Co 450/2009-281 a opravným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010 č. j. 27 Co 450/2009-286 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 25 Cdo 1735/2010-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v její civilní věci, jimiž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku zakotvené v článku 11 odst. 1 Listiny a článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 7 C 409/2005 Ústavní soud zjistil, že tento soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2009 č. j. 7 C 409/2005-234 uložil žalovaným Radovanovi a Anně Šuranovým zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku ve výši 207 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) z titulu náhrady škody na farní budově pronajaté stěžovatelkou žalovaným vzniklé v důsledku neudržování staré elektroinstalace, jež způsobila požár budovy. Žalobu zamítl co do částky ve výši 207 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), neboť stěžovatelka je za škodu částečně odpovědná, protože žalovaným předala do nájmu budovu v dezolátním stavu, aniž si nechala elektroinstalaci prověřit nebo tuto povinnost uložila žalovaným v nájemní smlouvě.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j. 27 Co 450/2009-277 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Vysvětlil, že příčina požáru nebyla jednoznačně zjištěna, když se odborníci vyjadřovali pouze v rovině pravděpodobnosti vzniku požáru buď závadou na olejovém radiátoru umístěném v podkroví, nebo zastaralou elektroinstalací, a proto nebylo možno ani s jistotou usuzovat na to, kdo z účastníků a v jakém rozsahu se podílel na vzniku škody porušením konkrétní právní povinnosti. Usnesením ze dne 7. 12. 2009 č. j. 27 Co 450/2009-281 ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. 1. 2010 č. j. 27 Co 450/2009-286 krajský soud na základě ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. uložil stěžovatelce zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím v celkové výši 113 130 Kč a dále zaplatit náhradu nákladů řízení České republice ve výši 944 Kč.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, č. j. 25 Cdo 1735/2010-329 dovolání stěžovatelky v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu pro nedůvodnost zamítl a ve zbytku dovolání odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že skutkový závěr odvolacího soudu o nezjištění jednoznačné příčiny požáru vyplývá z provedeného dokazování, pročež nebyl prokázán vznik škody v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných. Doplnil, že ve vztahu k výroku II. odvolacího soudu se přípustnost dovolání řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak stěžovatelka nevznesla žádnou otázku zásadního právního významu; nesprávnost právního posouzení nelze odvozovat od právního posouzení založeného na jiném skutkovém stavu plynoucím z odlišného hodnocení důkazů.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že olejový radiátor nebyl v provozu v době nepřítomnosti žalovaných ve farní budově a že se v podkroví nenacházela elektroinstalace, a soudu vytýká, že dostatečně nevysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil výpovědi svědků Falbra a Kubíka, ale naopak přisvědčil tvrzením žalovaných a výpovědím svědků z řad jejich rodinných příslušníků vedeným snahou vyhnout se odpovědnosti za škodu. Stěžovatelka je přesvědčena, že i v případě příčiny požáru spočívající ve vadné elektroinstalaci jsou za škodu plně odpovědni žalovaní, neboť se v nájemní smlouvě zavázali na oplátku za snížené nájemné provést řadu stavebních úprav a udržovat farní budovu v dobrém stavu jako řádný hospodář. Z výpovědí žalovaných, jejich syna, faktur předložených žalovanými stěžovatelce i závěrů znalce Ing. Jana Bukovského, CSc. je totiž dle stěžovatelky patrno, že žalovaní zasáhli do elektroinstalace bez příslušné revize a přetížili rozvody používanými spotřebiči. Stěžovatelka nepovažuje závěr soudu prvního stupně o svém spoluzavinění za přiléhavý, neboť žádný právní předpis jí neukládá povinnost revize elektrické instalace před dáním nemovitosti do nájmu, a dodává, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu nelze dovodit, z jakého důvodu soud dospěl k závěru o její odpovědnosti za škodu ve výši 50 %. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že restriktivním a formalistickým výkladem pojmu pravděpodobnosti příčiny požáru dospěl ke zjednodušujícímu závěru o absentujícím zavinění žalovaných. Stěžovatelka má za to, že soudy měly shledat odpovědnost žalovaných za škodu, ať už z důvodu ponechání radiátoru v provozu či z důvodu závadné elektroinstalace.
Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení stěžovatelka pokládá překvapivé, neboť jí nebyl dán prostor se k této otázce vyjádřit a z rozhodnutí není patrno, zda se odvolací soud zabýval otázkou možnosti využití moderačního práva dle ustanovení §150 o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že důvody pro jeho aplikaci byly dány s ohledem na chování žalovaných a také proto, že v době podání žaloby odpovědnost žalovaných vyplývala jednoznačně z dokumentace hasičského záchranného sboru. Kromě toho neunesení důkazního břemene negativně ovlivňují faktory, za které není stěžovatelka odpovědná, zejména absence fotodokumentace hasičského záchranného sboru a neprovedení expertizy radiátoru. Konečně stěžovatelka namítá, že uložení povinnosti nahradit České republice náklady řízení, postrádá právní základ, protože stěžovatelka byla osvobozena od soudních poplatků.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování upravených v ustanovení §120 a násl. o. s. ř. Jedná se zejména o případ opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z něj není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) a nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 184/54 SbNU 287)]. S ohledem na výše vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [srov. usnesení usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Pokud jde o přezkum hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Odvolací i dovolací soud svůj závěr o tom, že nebyla spolehlivě zjištěna příčina požáru a tedy ani porušení konkrétní právní povinnosti a míra zavinění účastníků, řádně odůvodnil, přičemž Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí - maje je za ústavně souladná - odkazuje. S ohledem na nedostatek důkazů způsobený jak samotným požárem, tak plynutím doby a nezajištěním důkazů bezprostředně po požáru se experti k jednotlivým příčinám požáru vyjadřovali pouze v rovině určité míry pravděpodobnosti. Existence dvou pravděpodobných příčin vedle sebe či vyloučení jedné z příčin však neznamená, že se tak jedna z nich automaticky stává příčinou na jisto postavenou a že v jejím důsledku nesou žalovaní plnou odpovědnost za způsobenou škodu.
Pokud stěžovatelka namítá, že byly dány podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., je třeba uvést, že posouzení podmínek využití moderačního práva soudu v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2565/08 ze dne 28. 1. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Není však povinností soudů, nezjistí-li žádné důvody, pro které by měly zcela či zčásti náhradu nákladů řízení nepřiznat ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., aby zevrubně vysvětlovaly, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupily (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 397/05 ze dne 18. 7. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., pak není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 167/05 ze dne 27. 10. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). O unesení důkazního břemene účastníkem řízení rozhoduje soud, přičemž žalobcův mylný předpoklad, že disponuje dostatkem důkazů způsobilých podložit jeho žalobní tvrzení, není dostatečným důvodem pro uplatnění moderačního práva. Konečně je třeba upozornit, že osvobození od soudních poplatků neúspěšného účastníka řízení není možno bez dalšího považovat za okolnost zvláštního zřetele hodnou dle §150 občanského soudního řádu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005 (N 136/38 SbNU 3)]. Jinými slovy, soud, pokud osvobozuje účastníka řízení od soudních poplatků, nezbavuje ho tím současně odpovědnosti za výsledek sporu, projevující se v případné povinnosti hradit jako procesně neúspěšný účastník úspěšným účastníkům řízení jejich náklady (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2935/07 ze dne 18. 9. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z výše vyložených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu