ECLI:CZ:US:2013:2.US.2979.12.1
sp. zn. II. ÚS 2979/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Psychiatrické léčebny, se sídlem Húskova 1123/2, Brno, zastoupené JUDr. Lukášem Prudilem, advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2012, č. j. 15 Co 150/2012-20, a dne 2. července 2012, č. j. 54 Co 601/2012-22, rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 23. května 2012, č. j. 246 EC 267/2010-37, dne 5. června 2012, č. j. 213 EC 107/2011-30, dne 14. června 2012, sp. zn. 249 EC 254/2010, dne 21. června 2012, č. j. 235 EC 272/2011-16 a č. j. 233 EC 131/2010-29, dne 3. července 2012, sp. zn. 249 EC 94/2011, a dne 13. července 2012, č. j. 247 EC 143/2011-20, rozsudkům Okresního soudu v Blanku ze dne 21. června 2012, č. j. 78 EC 3050/2011-24 a č. j. 78 EC 432/2012-24, dne 28. června 2012, č. j. 78 EC 2863/2011-23 a č. j. 78 EC 2953/2011-25, a dne 12. července 2012, č. j. 78 EC 3527/2011-28, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 23. dubna 2012, č. j. 304 EC 268/2011-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podána řádně a včas, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví vyjmenovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřuje neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a právní pomoc ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále pak práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je příspěvkovou organizací státu poskytující zdravotní péči a v postavení žalobkyně se v řízeních před obecnými soudy, jež byla skončena napadenými rozhodnutími, domáhala od jednotlivých osob zaplacení různých částek za poskytnutou zdravotní péči, přičemž se jednalo zejména o úhradu tzv. regulačních poplatků anebo úhradu nákladů spojených s pobytem na záchytné stanici. Obecné soudy ve všech napadených rozhodnutích přiznaly stěžovatelce požadovanou částku, avšak odmítly jí přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Odůvodnění všech rozhodnutí, s výjimkou usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. dubna 2012, č. j. 15 Co 150/2012-20, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13 července 2012, č. j. 247 EC 143/2011-20, obsahují přímý odkaz na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, z nichž dovozují nespravedlnost případného plného přiznání nákladů řízení ve prospěch stěžovatelky, která spory zahajovala tzv. formulářovou žalobou a v řízeních činila jen velmi malé množství právních úkonů. V případě usnesení krajského soudu ze dne 16. dubna 2012, č. j. 15 Co 150/2012-20, nebyla stěžovatelce přiznána dokonce žádná náhrada nákladů řízení, neboť v řízení před krajským soudem byl za úspěšného účastníka řízení označen žalovaný.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatelka ústavní stížností, v jejímž odůvodnění obecným soudům vytýká postup v rozporu s procesními pravidly, interpretaci podústavního práva v rozporu s principem právní jistoty a nedodržení povinnosti chránit její legitimní očekávání. Podle stěžovatelky je současná praxe obecných soudů problematická, neboť není dopředu předvídatelné, dle jakých kritérií budou obecné soudy rozhodovat o náhradě nákladů řízení. Všechna napadená rozhodnutí jsou výsledkem řízení předcházejících účinnosti vyhlášky 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 64/2012 Sb."). Dle stěžovatelky se na jí vedená řízení závěry nálezu I. ÚS 3923/11 nevztahují a to z celé řady důvodů, které obecné soudy nevzaly v potaz. Předně stěžovatelka není podnikatelem, jehož předmětem činnosti by bylo zkupování drobných pohledávek. Stěžovatelka je zdravotnickým zařízením a jí vedená řízení představují účelné bránění jejích práv. V případě tzv. regulačních poplatků má dokonce stěžovatelka pod sankcí správního deliktu zákonnou povinnost zahájit soudní řízení v případě neuhrazení těchto poplatků. V případě vymáhání náhrady nákladů spojených s pobytem na záchytné stanici pak vyplývá podobná povinnost z povinnosti efektivního a hospodárného nakládání s veřejnými prostředky. Z toho důvodu není možné dovozovat, že by účelem těchto řízení bylo stěžovatelčino obohacování prostřednictvím náhrady nákladů řízení. Jen těžko může být stěžovatelce spravedlivě přičítána na újmu skutečnost, že se nechá pro vedení těchto řízení zastoupit advokátem. Usnesení krajského soudu ze dne 16. dubna 2012, č. j. 15 Co 150/2012-20, v tomto ohledu stěžovatelka vyčítá nedostatečné zdůvodnění závěrů o špatné sociální situaci žalovaného a neexistenci stěžovatelčina práva na jakoukoliv náhradu nákladů řízení. Těžko lze rovněž přičítat k tíži stěžovatelky, že spor přeroste až do fáze soudního řízení, neboť stěžovatelka vždy dává dostatečný prostor pro dobrovolné splnění dluhu, např. upomínáním nebo dohodami o splátkovém kalendáři. Navíc je v řízení často nutné učinit více než jen podání tzv. formulářové žaloby. Všechny výše vedené skutečnosti odlišují stěžovatelčinu situaci od případu, který byl posuzován nálezem I. ÚS 3923/11 a to takovým způsobem, že jeho závěry nejsou na řízení vedená stěžovatelkou použitelné, a obecné soudy se tak dopustily ústavněprávně relevantního excesu. Snaží-li se soudy dle závěrů zmíněného nálezu překlenout mezeru v právu, nemohou tak nikdy činit na úkor právní jistoty účastníků řízení.
Spočívá-li nespravedlnost stanovování nákladů řízení v samotném znění podzákonných předpisů upravujících výši odměn pro advokáty, nelze tento nedostatek na straně normotvůrce dle stěžovatelky přičítat k tíži subjektů jednajících v legitimním očekávání vnitřní bezrozpornosti právního řádu. Za rozporný s principem právní jistoty je tak nutné označit postup soudů, který ke kritériím daných právních řádem před účinností vyhlášky č. 64/2012 Sb., ex post bez zákonné opory dotváří kritéria nová. Výklad uplatněný soudy v řízeních vedených stěžovatelkou vede k faktické změně právního řádu, když z výjimečného stavu dělá vlastně obecné pravidlo pro všechny případy tzv. bagatelních částek, aniž by to z předmětných podzákonných předpisů vyplývalo. Bez povšimnutí také nelze nechat skutečnost, že v řadě případů žalovaní snížení náhrady nákladů řízení nepožadovali. Za zásadní pochybení pak stěžovatelka označuje to, že soudy nechaly zcela bez povšimnutí čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb., který stanoví, že v řízeních před účinností této vyhlášky se při výpočtu odměny advokáta postupuje dle dosavadních předpisů. Okresní soud v Benešově navíc naprosto chybně argumentuje zněním nařízení ES č. 861/2007, které se vztahuje pouze na přeshraniční spory, což není stěžovatelčin případ. Tím se tento soud dopustil protiprávní analogie.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému tedy stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Přestože stěžovatelka napadala rozhodnutí jako celek, z její argumentace je zjevné, že brojila pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud dále pokládá za nutné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ústavní soud zastává názor, že rozhodování o nákladech řízení je výhradně doménou obecných soudů. Podrobit přezkumu je oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. února 2006, sp. zn. III. ÚS 607/04 (N 39/40 SbNU 325)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy správně vyložily a aplikovaly závěry nálezu I. ÚS 3923/11, jež na projednávaný případ dopadají. Obecné soudy tak v očích Ústavního soudu nepochybily, když vyhodnotily specifika jednotlivých řízení jako důvody pro přiznání nižší náhrady nákladů řízení, než požadovala stěžovatelka. Stěžovatelka se mýlí v tom, že v předmětných řízeních byla porušena ochrana jejího legitimního očekávání a princip předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť právě v době vedení těchto řízení se velmi palčivá otázka snížené náhrady nákladů řízení řešila, o čemž svědčí i skutečnost, že v této době byl vydán i zmíněný nález I. ÚS 3923/11. Ústavní soud proto nevidí důvod se od závěrů tohoto nálezu v projednávané věci odchýlit, a proto na jeho odůvodnění v podrobnostech odkazuje zejména pro tu část ústavní stížnosti, která de facto představuje polemiku se závěry tohoto nálezu.
Podstatnými společnými znaky jsou předměty sporů spadající do kategorie tzv. bagatelních věcí, návrhy na zahájení řízení představující tzv. formulářové žaloby, nároky z víceméně nerovných právních vztahů, s minimálním prvkem autonomie vůle žalované strany, a skutečnost, že požadované náklady řízení několikanásobně převyšují právním zástupcem reálně vynaložené náklady. Stěžovatelka správně poukazuje, že vzhledem k primárnímu účelu jejího zřízení jí lze jen těžko nařknout ze snahy obohatit se na nespravedlivě nastaveném systému nahrazování nákladů řízení. Aby z takového systému generovala zisk přímo stěžovatelka, však není nezbytnou podmínkou pro aplikaci snížení náhrady nákladů řízení ve smyslu nálezu I. ÚS 3923/11. I v takovém případě musí princip legality ustoupit principu spravedlnosti, které se musí dostat jak ve vztahu k věřitelům, tak i k jejich dlužníkům.
Bylo by zjevně rozporné s principy spravedlnosti, kdyby i státem zřízené organizace, či právě ony, a jejich právní zástupci měli těžit z nespravedlivého systému náhrady nákladů řízení nastaveného týmž státem. Normotvůrce ukládající stěžovatelce nejrůznější povinnosti jí může bezpochyby finančně či personálně natolik vybavit, aby byla schopna reálně dostát svým zákonným povinnostem, aniž by nepřiměřeně zasahovala do majetkových práv svých dlužníků (srov. odst. 101 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12).
Za zcela irelevantní je pak třeba považovat námitku, dle níž obecné soudy měly pochybit svévolným výkladem vyhlášek upravujících výše náhrad nákladů řízení. Ústavní soud v tomto směru opakovaně konstatuje, že soudce není při své rozhodování vázán zněním podzákonných právních předpisů, naopak musí posoudit souladnost jejich znění i konkrétní aplikaci se zákonem a hodnotami ústavního pořádku (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky).
Neodůvodněnou se jeví rovněž tak i stěžovatelčina námitka stran chybné aplikace Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 v rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 23. dubna 2012, č. j. 304 EC 268/2011-42. Sám tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že zněním zmíněného nařízení argumentuje pouze podpůrně a jako právním předpisem zakotvujícím obecné principy úpravy náhrady nákladů řízení.
Za lichou je nutné označit i námitku nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu ze dne 16. dubna 2012, č. j. 15 Co 150/2012-20. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 249 EC 307/2011, který si pro posouzení relevantnosti stěžovatelčiných námitek vyžádal, krajský soud své závěry o špatné sociální situaci žalovaného odvodil z listiny nazvané "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce" (srov. č. l. 249 EC 307/2011-15). Již po zběžném přečtení této listiny je zjevné, že krajský soud neodvodil z tohoto důkazu právní závěry nelogické či zjevně nepřiměřené.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu