ECLI:CZ:US:2013:2.US.3413.12.1
sp. zn. II. ÚS 3413/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Szipiny, zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem 28. října 3117/61, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2012 č. j. 9 Cmo 181/2012-130, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. února 2012 č. j. 54 Cm 43/2011-80 a rozhodčímu nálezu rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 18. května 2010 č. j. La 9027/09-12, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Rozhodce Mgr. Marek Landsmann rozhodčím nálezem ze dne 18. května 2010 č. j. La 9027/09-12 uložil odpůrci (stěžovateli, dále též i "žalobce") zaplatit navrhovateli částku ve výši 44 795 Kč s příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení ve výši 1 600 Kč.
3. Proti tomuto rozhodčímu nálezu podal odpůrce žalobu, v níž se domáhal jeho zrušení zejména z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. února 2012 č. j. 54 Cm 43/2011-80 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení.
4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. srpna 2012 č. j. 9 Cmo 181/2012-130 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů vyšly ze skutečnosti, že smlouva o úvěru, obsahující rozhodčí doložku, je smlouvou spotřebitelskou a její režim se tedy řídí příslušnými ustanoveními hlavy páté, části první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud provedl podrobný právní rozbor problematiky rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, přičemž se zabýval i směrnicí Rady č. 93/13/EHS a příslušnou judikaturou Soudního dvora Evropské unie a dospěl k závěru, že rozhodčí doložka tak, jak byla formulována (v rozhodčí doložce byli uvedeni 3 konkrétní rozhodci, z nichž si žalovaný pro rozhodčí řízení jednoho vybral), je platná, a to bez ohledu na skutečnost, že nebyla sjednána individuálně, nýbrž byla součástí formulářového návrhu smlouvy vypracovaného žalovaným.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Především zpochybňuje, obdobně jako v řízení před obecnými soudy, závěry ohledně platnosti rozhodčí doložky. Opětovně tvrdí, že předmětná doložka je neplatná proto, že mu jako spotřebiteli neumožňuje právo výběru osoby rozhodce. S výkladem znění předmětné doložky, jak jej podaly obecné soudy, nesouhlasí a předkládá svůj náhled na výklad jejího znění. Dovolává se také soudní judikatury, která se týká výkladu právních úkonů, přičemž klade důraz na nutnost posuzování vůle jednajících stran a na rozdíl od posouzení obecných soudů dovozuje nemožnost oddělení problematické části doložky, kterou je nutno podle jeho názoru jako celek posoudit jako neplatnou, neboť byla sjednána ve prospěch žalovaného a byla toliko projevem jeho vůle. Oponuje dále názoru odvolacího soudu, který neshledal, že by sama skutečnost, že se v daném případě jednalo o formulářovou smlouvu, mohla způsobit neplatnost předmětné doložky. V této souvislosti se dovolává směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a poukazuje dále i na novelizaci zákona o rozhodčím řízení, který nyní již vyžaduje, aby rozhodčí doložka byla sjednávána samostatně a samostatně uzavírána. Dovolává se rovněž judikatury Ústavního soudu, z níž cituje (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1648/10 a sp. zn. II. ÚS 2164/10), a uzavírá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí a zároveň i odložení jejich vykonatelnosti.
6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníku řízení k vyjádření.
7. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích se k podstatě ústavní stížnosti nevyjádřil. Vrchní soud v Praze pak zcela odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
8. Vedlejší účastník řízení (PROFI CREDIT Czech, a. s.) ve vyjádření k ústavní stížnosti polemizuje s argumentací stěžovatele a dospívá k závěru, že rozhodčí doložka tak, jak byla sjednána, je platná a k žádnému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Vedlejší účastník se vyjadřuje i k námitce neaplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10.
9. Ústavní soud úvodem konstatuje, že ve vztahu k rozhodčímu nálezu je ústavní stížnost nepřípustná. V této souvislosti, pokud jde o důvody nepřípustnosti, odkazuje na argumentaci svého nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 (bod 16). V této části proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
10. Ústavní soud dále poukazuje na to, že se po skutkové i právní stránce obdobnou problematikou zabýval ve svém usnesení ze dne 11. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 1281/12, v němž zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů nezjistil. Ústavní soud nemá žádný důvod se od závěrů obsažených v citované věci odchylovat. V citované věci, stejně jako v ústavní stížností napadené věci, Ústavní soud akceptuje závěr obecných soudů, že text rozhodčí doložky, který je v podstatě totožný s textem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, podle něhož je rozhodcem s oprávněním rozhodovat spor vzniklý ze smlouvy jeden ze tří jednoznačně (jménem) stanovených rozhodců s tím, že výběr rozhodce je vždy na tom, kdo podává rozhodčí žalobu, není v rozporu s právem na ochranu spotřebitele (§51 a násl. obč. zák. i směrnice Rady č. 93/13/EHS), neboť předmětná rozhodčí doložka není ujednáním, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily, učinily tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, přičemž jejich zdůvodnění, také s přihlédnutím ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla vydána před účinností zákona č. 19/2012 Sb., jímž byl novelizován zákon o rozhodčím řízení, lze akceptovat.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, pokud směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2012 č. j. 9 Cmo 181/2012-130 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. února 2012 č. j. 54 Cm 43/2011-80, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu