ECLI:CZ:US:2013:2.US.355.13.1
sp. zn. II. ÚS 355/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaromíra Kuciána, zastoupeného JUDr. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 99, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 1 As 154/2012-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť v něm spatřuje neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 1 As 154/2012-22, odmítl stěžovatelem podanou kasační stížnost pro nepřípustnost, neboť směřovala jen proti důvodům napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), č. j. 52 A 41/2012-78, kterým byla žaloba směřující proti stěžovateli odmítnuta. V takovém případě mohl stěžovatel uplatnit pouze kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). To však podle Nejvyššího správního soudu neučinil, neboť jeho stížnostní argumentace směřovala toliko proti výsledku řízení ve věci sp. zn. Konf 25/2012, konkrétně názoru, že autorizovaný inspektor není správním orgánem ve smyslu soudního řádu správního.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v jejímž odůvodnění Nejvyššímu správnímu soudu vytýká nesprávné vypořádání se s jím vznesenými námitkami nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Dle stěžovatele nelze na jeho argumentaci, doplněnou o relevantní ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), nahlížet jako na pouhou polemiku s odůvodněním usnesení krajského soudu, nýbrž jako na jasné zdůvodnění toho, proč je třeba výklad o nepříslušnosti správních soudů ve věcech autorizovaných inspektorů odmítnout a žalobu věcně projednat. Následně stěžovatel obsáhle opakuje své závěry o chybném názoru tzv. zvláštního kompetenčního senátu v řízení sp. zn. Konf 25/2012. V této souvislosti poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu, v níž byl autorizovaný inspektor považován za správní orgán. Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah příslušného spisu krajského soudu, který si za účelem posouzení opodstatněnosti stěžovatelových námitek vyžádal, přičemž došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Kasační stížnost představuje v českém právním řádu opravný prostředek, jímž se účastník řízení, proběhnuvšího před krajským soudem ve věcech správního soudnictví, domáhá zrušení rozhodnutí téhož soudu pro jeho nesoulad s právními předpisy (srov. §§102 a 103 soudního řádu správního). Ze zákona vyplývající podmínkou přípustnosti kasační stížnosti je pak podřaditelnost tvrzeného porušení právních předpisů pod některý z kasačních důvodů vyjmenovaných v ustanovení §103 soudního řádu správního.
Má-li kasační stížnost požívat jako "stanovený postup" ústavně garantované ochrany, musí se stěžovatel podáním takového prostředku "domáhat svého práva" (srov. čl. 36 Listiny a obdobně čl. 90 Ústavy České republiky). Stěžovatel je pak povinen soudu vyššího stupně, rozhodujícímu o jím podaném opravném prostředku, vyložit, v čem byla jeho práva rozhodnutím soudu nižší stolice nerespektována. Důsledné lpění na dodržování této povinnosti musí Ústavní soud vyžadovat zejména v případě účastníků, kteří nebyli v předchozím řízení neúspěšní, a proto u nich zásadně nelze předpokládat, že jejich právní sféra byla postupem soudu nižšího stupně zasažena. Stěžovatel, jakožto úspěšný účastník řízení před krajským soudem, v posuzované kasační stížnosti netvrdil, že by v důsledku konkrétního řízení byl jakýmkoliv způsobem negativně osobně postižen postupem či rozhodnutím krajského soudu. Tento nedostatek stěžovatel nenapravil ani v ústavní stížnosti, neboť i ta představuje toliko pokračující polemiku se závěry řízení sp. zn. Konf 25/2012, což posuzované kasační stížnosti dává charakter actio popularis, která je v českém správním soudnictví zásadně nepřípustná (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2006, č. j. 2 As 31/2006-122, nebo dne 10. února 2010, č. j. 6 As 43/2008-472). Tentýž charakter má pak i projednávaná ústavní stížnost, neboť z čl. 36 Listiny a příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu nevyplývá právo na ochranu před odmítnutím stěžovatelova právního názoru v konkrétním řízení, nebyl-li stěžovatel tímto řízením negativně ve své právní sféře postižen.
Stěžovatelův návrh byl tedy Nejvyšším správním soudem posouzen v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ochrana spravedlivého procesu garantovaná tímto ustanovením nenáleží tomu, jenž "se stanoveným postupem nedomáhá svého práva".
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu