ECLI:CZ:US:2013:2.US.361.13.1
sp. zn. II. ÚS 361/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti TELECONSULT-INTERNATIONAL, s. r. o., se sídlem Jánský vršek 6, Praha 1, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem advokátní kanceláře se sídlem Botičská 4, Praha, za účasti Městského soudu v Praze a České republiky, jejímž jménem jedná Český telekomunikační úřad, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011 č. j. 18 Co 128/2011-161 v rozsahu, ve kterém potvrzuje výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 9. 2010 č. j. 38 C 276/2006-133, o nákladech řízení, a výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011 č. j. 18 Co 128/2011-161 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadaných výroků rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků, kterými byl zavázán k úhradě nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi (Česká republika, jejímž jménem jedná Český telekomunikační úřad) náhrady škody ve výši 18 745 967 Kč s příslušenstvím, způsobené mu při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, který spočíval v nezahájení řízení podle §40 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, v platném znění, na návrh stěžovatele vůči společnosti SPT Telecom, a. s.
Vedlejší účastník se v řízení před soudem nechal zastupovat advokátkou JUDr. Marií Oswaldovou, a to navzdory tomu, že předmětem sporu byla právní problematika, která se přímo týká oblasti spravované žalovaným jakožto organizační složkou státu a že vedlejší účastník disponuje vlastním právním odborem poskytujícím odborná stanoviska k telekomunikační problematice.
Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu rozsudkem ze dne 15. září 2010 čj. 38 C 276/2006 - 133, v plném rozsahu zamítl a vedlejšímu účastníku přiznal náhradu nákladů řízení (včetně nákladů na zastupování advokátem) ve výši 302 664 Kč, ačkoliv bylo zjevné, že byl k hájení svých zájmů dostatečně vybavenou organizační složkou, finančně i personálně zabezpečenou ze státního rozpočtu. Městský soud k odvolání stěžovatele rozsudek soudu I. stupně potvrdil rozsudkem ze dne 15. září 2010 č. j. 38 C 276/2006- 133, a přiznal vedlejšímu účastníku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 301 224 Kč, taktéž včetně nákladů na zastupování advokátem.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3888/2011-175 dne 13. listopadu 2012 odmítnuto. (Jelikož podle platného práva se dovoláním nelze domáhat přezkoumání výroku o nákladech řízení, souběžně s dovoláním podal stěžovatel dne 7. září 2011 ústavní stížnost, a to pro případ, že by nebylo dovolání vyhověno. Ústavní stížnost však byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2675/11 ze dne 13. března 2012 pro předčasnost odmítnuta.) Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá.
Stěžovatel uvádí, že Ústavní soud se již dříve opakovaně zabýval problematikou porušení práva na spravedlivý proces uložením náhrady nákladů státu na zastoupení advokátem v řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem. Jeho případ vykazuje stejné skutkové okolnosti, rozhodné pro (ne) přiznání náhrady nákladů řízení, jako věcech projednávaných Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 3246/09; sp. zn. IV. ÚS 1087/09, sp. zn. III. ÚS 1180/10 a sp. zn. I. ÚS 1877/10. Účastník řízení měl v jeho případě o nákladech řízení rozhodovat v intencích judikatury Ústavního soudu. Pokud soud rozhodl o náhradě nákladů řízení pouze pro zásadu úspěchu, přičemž otázkou, zda náklady státu na zastoupení advokátem byly účelně vynaloženy, se nezabýval, dopustil se porušení práva na spravedlivý proces.
Konkrétně stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3246/09, srovnatelné s nyní projednávanou věcí, kde jménem státu vystupovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Český telekomunikační úřad navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že právní zastoupení státu advokátem ve výše uvedených soudních řízeních vzniklo na základě smlouvy o poskytování právní pomoci uzavřené již dne 17. září 2003 mezi advokátkou JUDr. Marií Oswaldovou a Českou republikou - Ministerstvem informatiky, tedy v době, kdy Český telekomunikační úřad ještě nebyl ústředním orgánem státní správy. Po zrušení Ministerstva informatiky bylo převzato právní zastoupení Úřadu ve věci žaloby stěžovatele výše uvedenou advokátkou. Ve věci, která je předmětem této ústavní stížnosti, se nejednalo pouze o otázky práva vztahujícího se k oblasti telekomunikací, ale rovněž práva občanského, resp. soukromého.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako ve svém rozhodnutí. Dodal, že soud přihlédl i k tomu, že stěžovatele obhajoval profesor JUDr. Aleš Gerloch, CSc., tedy jedna z nejvyšších právních autorit v této zemi, a státu proto nelze přičítat k tíži, že v takovém sporu, a to v zájmu zachování "rovnosti zbraní" ke své obraně zvolil zastoupení advokátem.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy nevyhověly žalobě stěžovatele, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož není doloženo, že mezi stěžovatelem tvrzeným nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu a vylíčenými skutečnostmi o vzniku majetkové újmy je vztah příčiny a následku.
K otázce nákladů řízení Městský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že si je judikatury Ústavního soudu vědom, na straně druhé ovšem platí, že zastupování státu advokátem není právními předpisy zakázáno a stát jako účastník řízení může, jako každý jiný účastník soudního řízení, svého práva nechat se zastupovat využít. V souzené věci bylo vzato v úvahu, že vzhledem k předmětu sporu se jedná o věc v praxi správního úřadu nikoli běžnou. Právní otázky, nastolené v tomto řízení, nesouvisejí bezprostředně s činností správních orgánů státu v oblasti telekomunikací, pro niž je stát příslušným způsobem personálně vybaven. Výjimečnost je dána jak právní problematikou odpovědnosti za škodu, řešenou právními předpisy, které nesouvisejí s oblastí telekomunikací, tak i obtížností danou obsahem žalobních tvrzení a v neposlední řadě i výší žalované částky. Spor započal již v roce 2003, kdy stanovisko Ústavního soudu k otázce zastupování státu advokáty nebylo ještě jednoznačné, resp. nebylo vysloveno tak striktním způsobem, jak je tomu v současné době, kdy je pohled na tuto problematiku značně restriktivní. Postup orgánu státní správy, který zvolil pro své zastupování advokáta, je v daném případě adekvátní a vynaložení nákladů na specializované právní zastoupení odpovídá zásadě rovnosti stran soudního sporu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Důvody pro takový postup však v dané věci neshledal.
Ústavní soud se ve své judikatuře vyjádřil i k problematice týkající se možnosti zastoupení státu vybaveného příslušnými odbornými organizačními složkami advokátem. Ve svých rozhodnutích přitom nevyloučil právo státu nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem s ohledem na specifičnost problematiky předmětu řízení, s tím, že na náklady takto vzniklé nelze bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelné, ale v každém jednotlivém případě je třeba zvažovat, zda jde či nejde o náklady nezbytné, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř. (např. sp. zn. III. ÚS 3100/08, sp. zn. III. ÚS 4692/12)
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci se krajský soud, jak je shora nastíněno, dostatečně zabýval účelností vynaložených nákladů řízení ze strany žalovaného, přičemž své závěry patřičně zdůvodnil. Při hodnocení účelnosti vynaložených nákladů vzal v úvahu kritéria nastolená ohledně dané problematiky judikaturou Ústavního soudu a uvedl, proč v dané věci nelze přistoupit na argumentaci stěžovatele dovozovanou z jím citovaných nálezů Ústavního soudu.
Řádně odůvodněné závěry obecných soudů, které jsou výrazem nezávislosti soudní moci a z hlediska ústavnost jim není co vytknout, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, a to, ani kdyby s nimi nesouhlasil.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyhověl ani návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu