ECLI:CZ:US:2013:2.US.3848.12.1
sp. zn. II. ÚS 3848/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti R. N., právně zastoupené JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem Resslova 9, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 59 Co 166/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 27 Nc 138/2009 ze dne 28. 11. 2010 byl její nezletilý syn F., v době, kdy pobývala pracovně v cizině, svěřen do výchovy otce. Stěžovatelka po návratu z ciziny podala návrh na změnu výchovy nezletilého s tím, že otec nadměrně požívá alkohol, nedohlíží řádně na synovu přípravu do školy, nezletilý má ve škole špatné výsledky a přeje si být u matky.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. P 339/2010 ze dne 21. 2. 2012 byl návrh matky zamítnut a matce bylo zvýšeno výživné. Okresní soud provedl důkaz výpověďmi rodičů, zprávou Úřadu práce pracoviště Valašské Klobouky a zprávou opatrovníka OSPOD Městského úřadu Valašské Klobouky. Ač stěžovatelka uvedla, že nezletilý si přeje být u ní, otce se bojí (což nezletilý sdělil i opatrovníkovi) a otec nemá potřebné výchovné předpoklady, soud tato tvrzení blíže nezkoumal. Okresní soud se podle stěžovatelky nevypořádal ani se skutkovými tvrzeními rozhodnými pro rozhodnutí soudu o zvýšení výživného.
K odvolání stěžovatelky rozsudkem napadeným ústavní stížností odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedl, že v době posledního rozhodování soudu bylo "určující, že matka pobývala v cizině" a "nezletilý chce sice být u matky, ale výchovu dítěte u otce nelze zatím vyhodnotit jako rozpornou se zájmy dítěte". Odvolací soud dále shledal, že je nutno výchovu dítěte sledovat a vyhodnocovat, neboť z řízení " vyplynul poznatek o občasných návštěvách otce v pohostinstvích " a vyslovil nad výchovou nezletilého F. dohled.
Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů rozhodovaly, aniž v souladu s ústavním pořádkem vyložily ustanovení §28 zákona o rodině, podle něhož změní -li se poměry, může soud změnit rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich práv a povinností k dítěti. V posuzovaném případě odvolací soud správně konstatoval, že při předchozím rozhodování o svěření nezletilého do výchovy otce bylo určující, že matka byla dlouhodobě v cizině. Tento důvod odpadl, neboť matka je od dubna 2011 zpět v České republice. Tato změna poměrů by měla mít za následek změnu výchovného prostředí, byť na druhé straně bylo povinností soudu zabývat se stávajícím prostředím u otce z hlediska případného zájmu dítěte na stabilitě výchovného prostředí. Odvolací soud se důsledně nezabýval otázkou, v čem se konkrétně poměry změnily a zda se jedná o změnu, kterou má na mysli ustanovení §28 zákona o rodině. Soudy obou stupňů se omezily na konstatování, že otec zatím výchovu dítěte zvládá, ač odvolací soud s ohledem na jistá zjištění o požívání alkoholu otcem nařídil nad výchovou nezletilého dohled. Přáním nezletilého F., který opakovaně sdělil opatrovníku, že chce být s matkou, a má strach z otcovy reakce, se odvolací soud nezabýval. Odvolací soud skutkově nevyhodnotil ani obsah zprávy PhDr. Alexandry Švecové, která vypovídá o neschopnosti či neochotě otce spolupracovat při výchově dítěte, přičemž schopnost spolupráce s druhým rodičem při výchově dítěte je jeden ze základních výchovných předpokladů rodiče.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Ústavní stížnost směřuje především proti tomu, že soudy nevyhověly stěžovatelčině návrhu na změnu výchovného prostředí. Ústavní soud poukazuje zejména na obsah spisu, který si vyžádal, a na odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů, z nichž vyplývá, že soudy uvedenou otázku řešily, nahlíženo pohledem ústavněprávním, způsobem akceptovatelným. Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení, avšak takové porušení základních práv stěžovatelky v projednávané věci neshledal.
Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou plně akceptovatelné. Své právní závěry obecné soudy založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze nic vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly.
Soud I. stupně dospěl k závěru, že během posledních dvou let nedošlo k žádné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovného prostředí nezletilého, otec se celou dobu o něj řádně stará, přičemž vycházel jak ze zprávy opatrovníka, tak z výslechu obou rodičů. Soud konstatoval, že ze zprávy opatrovníka bylo zjištěno, že nezletilý byl svěřen do výchovy otce, poté, co matka odjela se svým přítelem do Anglie (kde měla původně strávit 14 dnů, ale nakonec v Anglii uzavřela pracovní poměr a zůstala zde dva roky). Po návratu do České republiky se matka s nezletilým F. stýká, otec jí v kontaktech nijak nebrání a k péči otce v místě bydliště připomínky nebyly.
Odvolací soud věnoval náležitou pozornost námitkám matky a za účelem jejich prověření požádal opatrovníka o provedení aktuálního, neohlášeného šetření poměrů otce a nezletilého, prošetření požívání alkoholických nápojů otcem, jakož i zabezpečování potřeb nezletilého F. a péči otce o jeho zdravotní stav. Ze zprávy opatrovníka soud dovodil, že k žádné podstatné změně poměrů, jež by měla mít za následek změnu výchovného prostředí, v dané věci nedošlo. Odvolací soud se zabýval rovněž aktuálním přáním nezletilého žít u matky, přičemž přihlédl k tomu, že dlouhodobě nezletilý vyjadřoval spokojenost u otce a nechtěl se ke změně výchovného prostředí vyjadřovat, což podle soudu nesvědčí o zcela pevném a neměnném přesvědčení žít s matkou.
Konečné hodnocení zájmů nezletilého dítěte přísluší opatrovnickému soudu, který také musí korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli. K názoru nezletilého soud přihlíží úměrně jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, přičemž ani z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, byl pro soud zavazující. V opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo zjistit názor nezletilého a z něho vycházet (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07 či sp. zn. III. ÚS 2150/07, dostupné nahttp://nalus.usoud.cz). K závěru soudu je však třeba dodat, že bude-li nezletilý F., který v letošním roce dovrší věku 13 let, svůj názor žít u matky zastávat dlouhodobě, není možné se k němu stavět takto rezervovaně stále, neboť i toto jeho přání může být případným důvodem pro změnu výchovného prostředí.
Vzhledem k tomu, že jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím soudu bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu