ECLI:CZ:US:2013:2.US.402.12.2
sp. zn. II. ÚS 402/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Výrobního zemědělského družstva Hlučín, se sídlem Hlučínská 1275/49, Ludgeřovice, zastoupeného JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem se sídlem Masařská 3, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 546/2011-220 ze dne 8. 12. 2011, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 263/2010-189 ze dne 7. 9. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 17 C 201/2006-136 ze dne 27. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil citovaný rozsudek Okresního soudu v Opavě v odvoláním napadených výrocích pod body IV, V a VI, jimiž bylo určeno, že vedlejší účastník, v původním řízení žalobce, spravuje v rozhodnutích soudů blíže označené nemovitosti v katastrálních územích Markvartovice a Bohuslavice u Hlučína a současně jím bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo vyklidit tyto nemovitosti do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě schváleného privatizačního projektu byl majetek státu, s nímž dříve hospodařil Státní statek Hlučín, převeden do správy žalobce. Ten pak jako prodávající uzavřel dne 29. 8. 1996 se stěžovatelem (kupujícím) smlouvu o prodeji tohoto podniku (pod č. 1106/96), k němuž patřily i předmětné pozemky. Za kupujícího byla smlouva, uzavřená v písemné formě, podepsána toliko předsedou družstva. Odvolací soud dovodil, že smlouva o prodeji podniku je z důvodu porušení ustanovení §243 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též "obchodní zákoník") absolutně neplatná a nedošlo podle ní k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
O podaném dovolání stěžovatele proti rozsudku soudu druhého stupně rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením tak, že je odmítl pro nepřípustnost, když v dovolacích argumentech stěžovatele neshledal existenci otázky zásadně právně významné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Jádro stížnosti představuje námitka, že obecné soudy dospěly po 14 letech k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy jen z toho důvodu, že za stěžovatele jednal pouze předseda, ač stěžovatel sám platnost této smlouvy nikdy nezpochybnil. Aplikací nesprávného právního předpisu, v daném případě obchodního zákoníku, jeho §476 a nerespektování podmínek vyplývajících ze speciálního zákona č. 92/91 Sb., pro převody majetku státu, nebyla obecnými soudy zajištěna ochrana vlastnického práva k dotčeným nemovitostem u navrhovatele jako práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když vlastnické právo se nepromlčuje.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je polemikou s argumentací obecných soudů v otázce posuzování platnosti předmětného druhu smluv, kterou již stěžovatel předestřel v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 16/12. Jak poukázal Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení, právní otázky nastolené stěžovatelem v dovolacím řízení jsou shodné s těmi, k nimž dovolací soud zaujal, a to právě ve vztahu ke stěžovateli, svůj výkladový postoj v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1543/2010 ze dne 12. 10. 2011. Tento rozsudek stěžovatel napadl ústavní stížností, nicméně Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 16/12 ze dne 23. 4. 2012 závěry Nejvyššího soudu jako ústavně konformní aproboval. Ústavní soud nemá důvod se od svého postoje odchýlit ani v nyní posuzovaném případě, neboť jde o identický problém, který již byl obecnými soudy ústavně konformním způsobem vyřešen.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu