ECLI:CZ:US:2013:2.US.4035.12.1
sp. zn. II. ÚS 4035/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Viglaského, advokáta, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 4. 2012 č. j. 9 C 54/2005-379, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012 č. j. 19 Co 320/2012-488, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušit v záhlaví citovaná usnesení obecných soudů pro porušení svých základních práv a svobod (především svého práva na ochranu majetku, resp. legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces). V konkrétnostech namítá, že výklad okresního soudu pro nepoužití §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ale pro použití §9 odst. 1 advokátního tarifu, je "ad absurdum extenzivní", hrubým zásahem do právních jistot, v rozporu s dobrými mravy. "Soud bez odkazu na konkrétní zákonné ustanovení absolutně subjektivně posuzuje očividní přemrštěnost žalobcem uplatněných nároků.". Předpoklad úspěšnosti žaloby nemá a nemůže mít žádný vliv na výši mimosmluvní odměny ustanoveného zástupce. Ustanovení §9 odst. 1 AT se použije pouze, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. V případě, že se postupuje v souladu s ustanoveními o mimosmluvní odměně a hodnota věci či práva je penězi ocenitelná, určí se tarifní hodnota dle §8 AT. Podle §442 odst. 2 občanského zákoníku škoda se hradí v penězích, z čehož plyne, že předmět řízení penězi vyjádřit lze. Nároky žalobce byly v průběhu řízení vyjádřeny konkrétními peněžitými částkami, takže je ze samotné povahy věci vyloučeno, že by se určení jejich výše mohlo pojit s nepoměrnými obtížemi. Podle §7 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 112.922.804.250,- Kč činí 45.213.460Í-Kč.
Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Okresní soud v Mělníku napadeným usnesením přiznal stěžovateli jako soudem ustanovenému zástupci žalobce za vykonanou službu právní pomoci (podle obsahu spisu) odměnu celkem 23. 400,- Kč (za 13 úkonů právní služby po 1.500,-Kč a 13x paušální náhradu po 300,-Kč v souladu s §9, §7 a §13 advokátního tarifu).
V odůvodnění uvedl, že sice žalobce - kterého stěžovatel zastupoval - svůj nárok na náhradu škody na zdraví vyčíslil, a to částkou 100.000.000.000,-Kč za bolestné, 10.250.000.000,-Kč za ztížení společenského uplatnění, 23.287.500 EUR a 11.905.000,-Kč za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě a náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, Nicméně soud k takto oceňovanému předmětu řízení nepřihlédl, neboť žalobce tyto částky nijak reálně neupřesnil ani neprovedl důvěryhodný výpočet žalované částky a pouze ji hrubě odhadl. Bylo věcí náhody či přání žalobce a nikoli spolehlivých výpočtů, k jaké výši předmětu řízení dospěl. Proto soud vyšel z tarifní hodnoty ve výši 5.000,-Kč podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, která platí pro případy, kdy hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Soud rovněž poukázal na to, že ač opakovaně vyzýval písemně ustanoveného zástupce k vyúčtování odměny, na tyto výzvy nebylo reagováno.
Krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že se stěžovateli přiznává odměna ve výši 38.250,-Kč, paušální náhrada 5.100,-Kč, náhrada za ztrátu na čase 8.000,- Kč, stravné 800,- Kč, náhrada cestovních výdajů 17.216,70 Kč a 20% DPH ve výši 13.873,20 Kč, tedy celkem 83.240,-Kč.
V odůvodnění se krajský soud přiklonil k argumentaci soudu prvního stupně, že v daném případě nelze vyjít z výše peněžitého plnění jednotlivých dílčích nároků uplatněných žalobcem, byť byla tato výše v žalobě vymezena. Částky, které žalobce v řízení uplatňoval na nárocích na bolestném a ztížení společenského uplatnění, neměly svůj reálný základ, a tedy nepředstavovaly násobky základního nároku, jak to předpokládá advokátní tarif. Žalobce rovněž neučinil ani žádný propočet uplatněné výše jednotlivých nároků. Výše dílčích nároků byla pouhým výrazem zcela nereálného přání žalobce, které - s ohledem na celkovou výši nároků - představuje nárok odpovídající např. téměř částce, o kterou v roce 2011 vzrostl státní dluh celé České republiky. Nepředstavují-li jednotlivé dílčí nároky žalobce u bolestného a ztížení společenského uplatnění násobky základních tvrzených nároků a nárok na ztrátu na výdělku nemá žádný reálný základ v porovnání majetkových poměrů před a po škodné události žalobce, pak je třeba dojít k tomu závěru, že předmět sporu nelze ocenit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V projednávaném případě je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s náhledem soudů na posouzení tarifní hodnoty předmětu sporu z hlediska vyúčtování nákladů advokáta na zastupování žalobce.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních podústavních předpisů, tím méně předpisů podzákonných (advokátního tarifu). Obecné soudy své závěry dostatečně srozumitelně objasnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. V dané věci Ústavní soud neshledal z ústavního hlediska důvod jeho závěry přehodnocovat.
Ústavní soud uvádí, že nyní projednávanou věc posuzoval i ve vztahu ke své předchozí nálezové judikatuře týkající se obdobné problematiky.
V nálezu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10 Ústavní soud konstatoval v bodě 21.: "Je věcí obecného soudu, který rozhoduje o osvobození účastníka řízení od placení soudních poplatků a výloh, aby zvážil, zda jsou pro takový postup splněny podmínky dané ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. Pokud by se jednalo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, tyto podmínky by splněny nebyly. Tím je ve své podstatě rozhodnuto o přijatelnosti žaloby a současně i o existenci podmínek pro ustanovení zástupce. Tímto rozhodnutím je totiž prejudikováno, zda jsou dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 o. s. ř. anebo pro ustanovení advokáta podle §30 o. s. ř.... Pokud nedojde ke změně výchozích podmínek, není tedy v souladu s principy spravedlivého procesu, aby ex post bylo svévolně měněno původní rozhodnutí o ustanovení zástupce, a to ani ve směru jeho odměňování.". Takto Ústavní soud argumentoval proti názorům obecných soudů, které při stanovení odměny ustanoveného zástupce nepovažovaly za tarifní hodnotu skutečně žalovanou částku (nýbrž částku podstatně nižší).
Citovaný nález však podle Ústavního soudu na nynější případ nedopadá, pro skutkové odlišnosti komparovaných věcí.
Obecné soudy ve věci projednávané pod sp. zn. II. ÚS 2388/10 argumentovaly nejen spekulativností, přemrštěností výše žalované částky (takto argumentovaly i soudy v nyní posuzované věci), ale současně i tím, že "z žalobních tvrzení nebylo možné učinit závěr ani o existenci základu nároku". Posledně uvedené však v nyní napadených rozhodnutích absentuje, soudy argumentovaly jen zjevně excesivní výší žalované částky. Tato diferenciace má přitom význam podstatný. Totiž, pokud tehdy z žalobních tvrzení nebylo možné učinit závěr ani o existenci nároku, nabízel se úsudek ze strany tehdejších soudů již před případným ustanovením zástupce, že jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a proto zástupce ustanoven být neměl. Ústavní soud tak v podstatě měl na mysli, že tuto skutečnost - kvůli žalobním tvrzením nebylo možné učinit závěr ani o existenci nároku - mohly a měly vzít obecné soudy v potaz již v případě rozhodování o ustanovení advokáta podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř.. Stěžovatel coby ustanovený zástupce se proto tehdy mohl legitimně spoléhat na to, že ke změně tohoto hodnocení nedojde zpětně, a to ani ve vztahu k výši jeho odměny za již provedené úkony.
Nynější situace je však ve své podstatě odlišná, jak bylo již nastíněno. Obecné soudy žalobci vytkly zjevně excesivní výši nároků, které již od počátku žaloval. Soudy však neargumentovaly tím, že by z žalobních tvrzení nebylo možné učinit závěr o existenci nároku. To ostatně koresponduje v jistém smyslu i meritornímu výsledku sporu, neboť žaloba byla zamítnuta zejména proto, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost psychické újmy s jednáním žalovaných. Soud prvního stupně zjistil především, že žalobce dne 24. 3. 1995 ve vzájemné potyčce s třetím žalovaným utrpěl drobná poranění a hematomy a poté byl v pracovní neschopnosti od 24. 3. 1995 do 12. 4. 1995. Incident byl projednán Městským úřadem v Neratovicích jako přestupek a řízení bylo zastaveno, neboť odpovědnost za přestupek zanikla (srov. rekapitulaci v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 2913/2009).
Z uvedených specifik nyní posuzované věci plyne, že nelze racionálně odkazovat obecné soudy na to, že již na počátku šlo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a proto zástupce ustanoven být neměl. Šlo by totiž o odkaz na variantu nemožnou - z tohoto důvodu odmítnout ustanovit zástupce stěžovateli soudy neměly. Vždyť zjevně nereálná byla jen výše žalovaného nároku, nikoli základ nároku, nikoli jeho základ, proto nebylo možné předem vyloučit, že stěžovatel v základu nároku a alespoň v nějaké výši nároku úspěšný bude. I v takové situaci má účastník řízení právo na zastoupení (advokátem), pokud je nemajetný. Ostatně, je ustáleně usuzováno, že "O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se jedná zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno, nebo je zjevné, že důvodem podání návrhu je činit žalovanému obtíže, aniž návrh sám má nějakou naději na úspěch. Jde tedy zejména o šikanózní výkon práva nebo zjevné oddalování splnění povinností, dlužníka nepochybně zavazujících [cílem není dosáhnout deklarovaný (žalobou uplatněný) výsledek, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smy-slu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu." (Bureš, J. a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář, C. H. Beck, Praha, 2009, komentář k §138).
Výše vysvětleným způsobem je tak namístě vykládat i další nalézací judikaturu k řešené otázce (např. nálezy ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 2751/11, ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 1534/10, ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2873/11). Skutkový rozdíl oproti případům řešeným nálezovou judikaturou je vskutku extrémní žalovaná výše částky; kupříkladu, jak uvedl krajský soud, jde o částku odpovídající např. téměř částce, o kterou v roce 2011 vzrostl státní dluh celé České republiky. Ústavní soud k tomu nad rámec dodává, že pro advokáta jako osobu znalou práva musela být od počátku jednoznačná naprostá nereálnost výše uplatňovaného nároku. I za situace, kdy zastupovaný na nereálné výši v žalobě trval, nemohl advokát v žádném případě předpokládat, že od této částky se bude odvíjet výše jeho odměny.
Závěry obecných soudů, učiněné ve vztahu ke stanovení odměny\ advokáta, podrobně rozvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí, tak nelze opovažovat za závěry svévolné, libovolné či rozporné s principy spravedlnosti, a tudíž za závěry ústavně nekonformní.
Ústavní soud proto - po shledání, že základní práva stěžovatele porušena nebyla - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu