ECLI:CZ:US:2013:2.US.4214.12.1
sp. zn. II. ÚS 4214/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. et Dipl. Ing. Olgy Brožkové, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem Jetelová 3255/9a, 106 00 Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 193/2011-699 ze dne 21. 6. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 10 D 183/90-599 ze dne 28. 12. 2010, ve spojení s usnesením téhož soudu č. j. 10 D 183/90-673 ze dne 14. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 10 potvrdil podle ustanovení §39 notářského řádu nabytí dědictví po zůstavitelce pozůstalé dceři Ing. Alexandře Hanslíkové a pozůstalé dceři Ing. et Dipl. Ing. Olze Brožkové a vyjmenoval majetkové hodnoty, které tyto dědičky nabývají. Při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že zůstavitelka byla vdova, nezanechala ani závěť, ani listinu o vydědění. Pozůstalé dcery dědictví neodmítly. Obecná cena majetku v dědictví, výše dluhů a čistá hodnota dědictví byly určeny rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 11. 2002, č. j. 10 D 183/90-404, ve znění změn uvedených v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003, č. j. 24 Co 203/2003-446, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2004. Protože dědičky se o vypořádání dědictví nedohodly, bylo provedeno vypořádání dědictví podle ustanovení §483 a §484 občanského zákoníku ve znění platném ke dni smrti zůstavitelky. Při tomto vypořádání soud přihlédl k darům, které stěžovatelka obdržela od zůstavitelky a u nichž se nejednalo o obvyklá darování.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze výše citovaným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěry.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil skutkové okolnosti, jejichž hodnocení je dle jejího názoru v extrémním nesouladu s právními závěry. V této souvislosti uvedla, že na rozhodovanou problematiku se vztahují ustanovení §483 a §484 ve znění platném ke dni úmrtí zůstavitelky, tj. dne 3. 1. 1990, z nichž podle ní vyplývá mj. i povinnost soudu přihlédnout při rozdělení dědictví k možnosti účelného využití věci v souladu se zájmy společnosti; stěžovatelka je přesvědčena, že ve smyslu citovaného ustanovení je v zájmu společnosti, aby v rámci vypořádání dědictví (obecně) byly napravovány křivdy, které vznikly v důsledku nedemokratického zřízení. Stěžovatelka dále zpochybnila správnost některých skutkových závěrů vyvozených odvolacím soudem. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve skutečnosti toliko snahou o revizi hodnocení skutkových okolností a revizi jejich právního posouzení, čehož se ve světle výše nastíněných důvodů nelze před Ústavním soudem domáhat. Z ústavní stížnosti je patrný nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy přistoupily k vypořádání dědictví, jakož i způsob, kterým se dle jejího názoru měly vydat (kupř. stěžovatelka oponuje názoru městského soudu o tom, že sama brání vstupu vedlejší účastnice, své sestry a druhé dědičky, do příslušných nemovitostí, tím, že "pokud tak vedlejší účastníce nečiní, jedná se o projev jejího špatného svědomí ve vztahu k nenaplnění poslední vůle jejich otce").
Pokud jde o stěžovatelčinu argumentaci stran výkladu §483 a §484 občanského zákoníku v rozhodném znění, nutno poznamenat, že výrazem "zájmy společnosti" se měly původně na zřeteli zájmy socialistické společnosti, lidově demokratického zřízení státu, a nikoli zájmy společnosti v demokratickém právním státu. Již proto, vedle dalších skutečností, je vyloučeno, aby dané ustanovení sloužilo k nápravě jakýchkoli křivd v rámci dědického řízení. Náprava (některých) křivd způsobená předlistopadovým režimem je možná pouze prostřednictvím uplatnění nároků vyplývajících z restitučního zákonodárství. Krom toho se v posuzované věci nejedná o křivdu minulého režimu, nýbrž o stěžovatelkou tvrzený morální závazek její sestry převést část zděděného majetku na stěžovatelku podle přání jejich otce, který se vymyká jak přezkumu v dědickém řízení (neboť netvoří součást dědictví), tak přirozeně (a tím spíše) i přezkumu v ústavním soudnictví. Nelze tedy obecným soudům vytýkat závěr, že "v dědickém řízení se soud nemůže zabývat otázkou platnosti předmětné darovací smlouvy ani přihlédnout k jejímu obsahu, neboť v tomto dědickém řízení lze projednat pouze majetek, který ke dni smrti náležel zůstavitelce". Z ústavní stížnosti, jakož i z vystupování obou dědiček před obecnými soudy, je evidentní silná vzájemná osobní antagonie mezi stěžovatelkou a její sestrou, nicméně ve světle řečeného nemohou ani dědické soudy, ani Ústavní soud představovat fórum k jejímu urovnání.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu