ECLI:CZ:US:2013:2.US.4335.12.1
sp. zn. II. ÚS 4335/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti T. K., zastoupeného Mgr. Ing. Ivanou Spoustovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 42/106, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 790/2012-64 ze dne 25. 7. 2012 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 58/2010 ze dne 20. 1. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl z podnětu odvolání stěžovatele a spoluobviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 48 T 6/2009, kterým byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 5 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 k §209 odst. 5 téhož zákona a byl mu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, přičemž nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc stěžovatele pod body b) 1) - 10) napadeného rozsudku vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu dovolání stěžovatele opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že vrchní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť nenechal vypracovat znalecký posudek k určení konkrétní výše škody, kterou měl způsobit. Otázku, zda a jak byla cena stanovena, za situace, kdy soud nemá odborné znalosti z oboru ekonomie, lze jednoznačně vyřešit jen odborným vyčíslením škody. Správným a ústavně konformním postupem tedy dle jeho názoru mělo v daném případě být, že odvolací soud napadané rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k doplnění a vypracování znaleckého posudku. Stěžovatel má rovněž za to, že soud zcela nepřesvědčivým a navíc nesprávným způsobem stanovil výši škody, kterou odvodil od ceny nákupní. Dle názoru stěžovatele pak v následném výroku o trestu soud zcela nepřiměřeným způsobem aplikoval ustanovení §41 trestního zákoníku, kdy nezohlednil skutečnost, že stěžovatel trestného činu upřímně litoval a napomáhal při objasňování své trestné činnosti, přičemž zohlednil pouze skutečnost, že vedl před spácháním trestného činu řádný život.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Pokud jde o námitku, že vrchní soud měl vypracovat znalecký posudek za účelem zjištění výše škody, dlužno poznamenat, že vrchní soud (a stejně tak i Nejvyšší soud k dovolací námitce stěžovatele - srov. str. 4 - 5 napadeného usnesení dovolacího soudu) se otázkou výše škody velmi podrobně zabýval (viz str. 38 - 47 napadeného rozsudku odvolacího soudu), přičemž podrobně reagoval na tehdejší odvolací námitky stěžovatele a v tomto směru vyvracel jeho argumenty. Z jeho výkladu se podává, na základě jakých konkrétních skutečností dospěl k předmětným skutkovým závěrům. Z ustanovení §2 tr. ř., na které stěžovatel v této souvislosti poukazuje, nevyplývá povinnost soudu nechat vypracovat znalecký posudek za každých okolností, ani nárok obviněného domáhat se jeho vypracování. Má-li soud za to, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně spolehlivě, o čemž - jak plyne z odůvodnění vrchního soudu - v posuzované věci není z jeho strany pochybnost, není vypracování znaleckého posudku podmínkou jeho řádného zjištění. Z argumentace stěžovatele je zřejmý spíše jeho nesouhlas s postupem zjišťování výše škody a se závěry tohoto postupu nežli námitka procesního pochybení odvolacího soudu. Samotný nesouhlas s hodnocením skutkových okolností však nevede k důvodnému závěru o neústavnosti napadeného rozhodnutí soudu druhé stolice.
Pokud se jedná o námitku týkající se aplikace ustanovení §41 tr. zákoníku, ani jí Ústavní soud přisvědčit nemůže. V odůvodnění svého rozsudku Vrchní soud v Praze rovněž reagoval na námitky stěžovatele k právní kvalifikaci a aplikaci zákonných norem a podrobně na str. 49 - 50 rozvedl příslušná ustanovení trestního zákoníku, mj. také z pohledu aplikovatelnosti trestního zákona či trestního zákoníku. Ústavní soud nepokládá takové zdůvodnění uloženého trestu za ústavně nekonformní.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu