ECLI:CZ:US:2013:2.US.439.13.1
sp. zn. II. ÚS 439/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KREJKAR, veřejná obchodní společnost "v likvidaci" se sídlem Pražákova 217/5, Ostrava - Mariánské Hory, zastoupené JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2012 č. j. 57 Co 313/2012-530, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v její věci z důvodu porušení jejích práv zaručených článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 2 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 6. 2010 č. j. 27 C 177/2001-387 částečně vyhověl stěžovatelčině žalobě o zaplacení ve výroku specifikované částky z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku oprav provedených stěžovatelkou na nemovitostech žalovaného. Následně tento soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2011 č. j. 27 C 177/2001-514 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 26 % ročně za období a z částky ve výroku rozsudku specifikovaných (výrok I.), řízení o úrok z prodlení ve výši 26 % ročně za období a z částky ve výroku rozsudku specifikovaných zastavil (výrok II.), žalobu na přiznání úroku z prodlení v rozsahu vyšším než uvedeném ve výroku I. zamítl (výrok III.), stěžovatelce uložil zaplatit na nákladech řízení ve výroku specifikovanou částku žalovanému (výrok IV.) a státu (výrok V.) a žalovaného zavázal zaplatit státu náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. 57 Co 313/2012-530 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok I.), stěžovatelku a žalovaného zavázal zaplatit státu na nákladech řízení každý částku 10 542 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Aplikaci ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil vyrovnaností úspěchu účastníků řízení, neboť ve fázi řízení o jistině převažoval úspěch na straně žalovaného, zatímco ve fázi ohledně úroků z prodlení převažoval úspěch stěžovatelky. Odmítl použití ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., protože nutnost znaleckého dokazování co do základu a výše nároku vyplynula z nedostatečné pečlivosti stěžovatelky, která nebyla schopna předložit doklady ohledně jejích investic vložených do nemovitostí.
Oproti tomu je stěžovatelka ve své ústavní stížnosti názoru, že mělo být aplikováno ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Namítá, že svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení prokázala listinou o uznání dluhu, v důsledku čehož nemusela předkládat další důkazy; kromě toho likvidátor žalovaného soudu předložil stěžovatelčiny faktury týkající se provedených prací a nárok stěžovatelky uznal co do částky 1 612 467 Kč. Znalecké dokazování, které navrhl žalovaný, nebylo prováděno k prokázání základu nároku, nýbrž jeho výše, přičemž při zjišťování výše bezdůvodného obohacení vzniklého investicí do cizí nemovitosti se nevychází z výše investované částky, ale z rozdílu hodnoty nemovitosti před a po provedení prací, k čemuž je třeba znaleckého posudku. Stěžovatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení úspěchu ve věci posuzoval příslušenství samostatně, ačkoli správně měl zvážit míru úspěchu v celém sporu včetně příslušenství a vyčíslit požadované a přiznané úroky z prodlení. Konečně stěžovatelka sděluje, že řízení před obecnými soudy trvalo více než jedenáct let a vzhledem k tomu, že výši zadostiučinění přiznanou Ministerstvem spravedlnosti nepovažuje za přiměřenou, obrátila se na soud se svou žalobou.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Žádné z těchto pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu; odvolací soud srozumitelným a přezkoumatelným způsobem osvětlil své úvahy stran aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. a posouzení procesního úspěchu stěžovatelky, jakož i stanovení sazby odměny advokáta ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům. Tyto úvahy Ústavní soud nepovažuje za natolik extrémní či jinak nepřiměřené ve smyslu výše uvedeném, aby odůvodňovaly jeho kasační zásah. Ani ke globálnějšímu porovnání míry úspěchu procesních stran, resp. k nevyčíslení aktuální výše úroků z prodlení nemá Ústavní soud námitek, protože konkrétní výše příslušenství je závislá na rychlosti uplatnění práva u soudu a délce soudního řízení, která není zcela v dispozici stran, a proto v porovnání s pevnou částkou jistiny nemá konkrétní částka úroků z prodlení zvyšující se každým dnem dostatečnou vypovídací hodnotu o úspěchu procesních stran
Patří se dodat, že průtahy v řízení nemají relevanci při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375)].
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu