ECLI:CZ:US:2013:2.US.4438.12.2
sp. zn. II. ÚS 4438/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti COMINVEST ASSOCIATED LIMITED, sídlem Panenské ostrovy, Pasea Estate, Road Town, Tortola, zastoupené Mgr. Barborou Bumanovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Jungmannova 34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012 ve věci sp. zn. 20 Cdo 2187/2012 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 ve věci sp. zn. 17 Co 65/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Usnesením JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno - venkov ze dne 28. 9. 2011 ve věci sp. zn. 137 Ex 4077/04, bylo nařízeno dražební jednání, přičemž výsledná cena dražené nemovitosti byla určena částkou 4 000 000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal povinný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze shora označeným usnesením změnil rozhodnutí soudního exekutora tak, že se dražební jednání nenařizuje. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání, neboť se domnívá, že v dané věci podmínky pro připuštění dovolání splněny byly a tvrzení Nejvyššího soudu, že rozhodnutí o vydání dražební vyhlášky není uvedeno v taxativním výčtu ustanovení §238, §238a a §239 občanského soudního řádu, nemůže obstát. Stěžovatelka současně vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí krajského soudu mělo zásadní právní význam, pročež bylo její dovolání přípustné dle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Stěžovatelčina ústavní stížnost dále obsahuje řadu námitek směřujících proti rozhodnutí krajského soudu, jež není třeba na tomto místě z níže uvedených důvodů rekapitulovat.
Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně podána po lhůtě.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Směřuje-li projednávaná ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné, je třeba zdůraznit, že tomuto rozhodnutí dovolacího soudu - a to i z pozic podústavního práva - není co vytknout. Námitky, jež stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí v ústavní stížnosti artikuluje, nejsou jakkoli relevantní a její tvrzení, že předmětné dovolání bylo přípustné dle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu nemá oporu ani v doktríně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1902), neboť napadeným usnesením krajského soudu nebylo řízení ani zastaveno, ani věc nebyla postoupena jinému orgánu. Stěžovatelka ostatně v dovolání jeho přípustnost z ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ani nedovozovala, přičemž postupovala proti poučení, jež obsahuje napadené usnesení krajského soudu.
Ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
Jelikož je namístě považovat závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání, jenž nezávisel na tzv. uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), za ústavně souladný, je zřejmé, že se lhůta k podání ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení krajského soudu odvíjí již od doručení tohoto usnesení stěžovatelce.
Posuzovanou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu je proto nutno považovat za opožděnou.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že se stěžovatelce projednávanou ústavní stížností nepodařilo prokázat zásah do svých Listinou a Ústavou garantovaných práv. Závěr vyjádřený Nejvyšším soudem v napadeném usnesení nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka s tímto závěrem neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti.
Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně zjevně neopodstatněný a částečně podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Pro úplnost je možno dodat, že na výše uvedených závěrech nemohla nic změnit ani doplnění ústavní stížnosti, jež byla stěžovatelkou Ústavnímu soudu adresována.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu