ECLI:CZ:US:2013:2.US.4651.12.1
sp. zn. II. ÚS 4651/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti CF FLOP, s. r. o., se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2012, č. j. 30 Cdo 3811/2011-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť v něm spatřuje neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud jím rozhodl o stěžovatelčině dovolání, kterým navrhovala zrušit rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. června 2011, č. j. 54 Co 109/2011-144, jímž tento soud jako soud odvolací zčásti změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. října 2011, č. j. 16 C 23/2007-118. Rozsudky obou soudů bylo stěžovatelce přiznáno finanční zadostiučinění jako náhrada nemajetkové újmy způsobená nesprávným úředním postupem v exekučním řízení. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelkou nadnesené otázky nepovažoval za otázky zásadního právního významu. Odškodnění podle Nejvyššího soudu nebylo nepřiměřeně nízké a svou roli při jeho určování hrála skutečnost, že návrh na výkon rozhodnutí byl podán až po prohlášení konkursu na majetek povinného, jakož i fakt, že povinný po čtyřech letech vedeného exekučního řízení zemřel. Z toho důvodu považoval Nejvyšší soud přiznané odškodnění za nevybočující ze zákonného rámce.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, v jejímž odůvodnění namítá především extrémní rozpor právních závěrů napadeného rozhodnutí se skutkovým stavem věci. Za takto rozporný považuje stěžovatelka především závěr Nejvyššího soudu, že pro snížení odškodnění je relevantní rovněž skutečnost, že povinný v rozporovaném exekučním řízení zemřel po čtyřech letech vedení tohoto řízení, a to bylo tudíž vedeno od té doby zcela bez významu. Stěžovatelka namítá, že povinný z tohoto řízení nejen nezemřel, ale je nadále podnikající fyzickou osobou, a tudíž exekuční řízení nebylo nikdy vedeno bez významu. Stejně tak stěžovatelka nepodala návrh na výkon rozhodnutí po prohlášení konkursu na majetek povinného, jak uvádí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale naopak před tímto prohlášením a žádala navíc soudního exekutora o urychlené jednání. Následně stěžovatelka obsáhle poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jejíž závěry nebyly podle ní zejména odvolacím soudem následovány. Z rozhodnutí odvolacího soudu není patrno, od kterého okamžiku bere exekuční řízení již jako neúčelné. Právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a v důsledku toho nesprávné. Stejně tak není patrno, dle jakých zákonných kritérií odvolací soud vlastně nárok stěžovatelky hodnotil, přičemž se nevypořádal ani se stěžovatelčiným tvrzením o mimořádné hodnotě vymáhané částky, neboť v době nařízení výkonu rozhodnutí měla stěžovatelka ve výlučné péči nezletilou dceru. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost ve skutečnosti představuje toliko opakovanou a značně zmatenou polemiku se správností úvah a právních názorů obecných soudů, což však nemůže být důvodem její opodstatněnosti. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tudíž nelze označit za svévolná či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ve světle výše uvedeného tedy Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že z ústavněprávního hlediska nelze odůvodnění napadeného rozhodnutí nic vytknout.
K posouzení námitky o extrémním rozporu mezi skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů, spočívajících v nepravdivém uvedení smrti povinného z původního exekučního řízení, si Ústavní soud vyžádal výpis ze systému evidence obyvatel vedeného Ministerstvem vnitra. Z něj zjistil, že Václav Kramný, označený v původním exekučním řízení jako povinný, dne 21. října 2006 zemřel. V tomto ohledu tedy obecné soudy nepochybily. Označuje-li stěžovatelka jako povinného Viktora Valíka, vychází Ústavní soud z usnesení obvodního soudu ze dne 28. dubna 2006, č. j. 16 C 77/2005-15, jímž byly některé stěžovatelčiny návrhy, mezi kterými figuruje i řízení, jehož konečné rozhodnutí stěžovatelka napadá projednávanou ústavní stížností, vyloučeny k samostatnému řízení. Jak tedy vyplývá ze spisu, obvodní soud se zabýval stěžovatelčinou žalobou na náhradu škody způsobené nesprávně vedeným exekučním řízením proti Viktoru Valíkovi ve zcela jiném řízení. Totéž platí i námitce, že obecné soudy chybně uvedly pořadí exekučního návrhu a prohlášení konkurzu na majetek povinného. Z žádného místa spisu tedy nevyplývá, že by obecné soudy vycházely z rozporného anebo neúplně či chybně zjištěného skutkového stavu. Tuto námitku tedy Ústavní soud shledává rovněž jako zjevně neopodstatněnou.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu