ECLI:CZ:US:2013:2.US.4877.12.1
sp. zn. II. ÚS 4877/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 30. května 2013 sp. zn. II. ÚS 4877/12 ve věci ústavní stížnosti Pavla Fialeka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 2086/2011-131, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání v řízení o náhradu nemajetkové újmy za nezákonné zbavení osobní svobody v roce 1956, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 2086/2011-131 se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace průběhu řízení, soudních rozhodnutí a skutkového stavu
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), do práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na odškodnění vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009 č. j. 27 C 88/2008-74 ve výroku I uložil žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II zamítl žalobu o zaplacení částky 1 996 300 Kč jako náhrady nemateriální újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonné vazby v době od 27. července 1956 do 30. srpna 1956 a následným zadržováním v psychiatrické léčebně do 10. září 1956 a znovu od 11. září 1956 do 13. prosince 1956, a rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2010 č. j. 39 Co 198/2010-93 výrokem I rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ve věci samé ohledně částky 10 700 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, výrokem II potvrdil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu (tj. co do částky 1 985 600 Kč) zamítnutí a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového stavu, že žalobce byl od 27. července 1956 do 30. srpna 1956 zbaven osobní svobody ve vazbě ve věznici v Praze-Ruzyni a po propuštění z věznice pobýval v Psychiatrické léčebně Bohnice. Dále bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008 č. j. Rt 1/2008-12 bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten rehabilitace, neboť byl nezákonně zbaven osobní svobody v souvislosti s trestným činem uvedeným v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"). Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly obecné soudy, v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 789/2003, k závěru, že náhradu nemateriální újmy na základě zákona o soudní rehabilitaci nelze přiznat. Podle názoru odvolacího soudu nebyl výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu v době rozhodování odvolacího soudu překonán, a to ani ze strany Nejvyššího soudu ani ze strany Ústavního soudu. Soudy rovněž dovodily, že nárok na náhradu nemateriální újmy nelze přiznat ani na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., ani přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy, která se pro Českou republiku stala závaznou až 18. března 1992.
5. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 2086/2011-131 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu jak s příslušnou právní úpravou, tak i s konstantní judikaturou dovolacího soudu. V této souvislosti zmínil rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že "právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. března 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod." Poté poukázal na rozsudek ze dne 20. října 2010 sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že "došlo-li k nezákonnému zatčení či zadržení předtím, než ve vztahu k České republice vstoupila v platnost Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. před dnem 18. 3. 1992), nelze přiznat zadostiučinění za imateriální újmu tím způsobenou přímou aplikací čl. 5 odst. 5 této úmluvy." Nejvyšší soud se vypořádal i s poukazem žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) v tom směru, že jeho závěry nelze aplikovat na souzený případ, neboť Úmluva se pro Českou republiku stala závaznou až dnem 18. března 1992. Z toho důvodu se tato Úmluva (a tedy ani její čl. 5 odst. 5) nemůže vztahovat na okolnosti nastalé před tímto datem (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012 sp. zn. 30 Cdo 2052/2011 nebo usnesení ze dne 2. května 2012 sp. zn. 30 Cdo 2741/2011).
II. Rekapitulace ústavní stížnosti
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s poukazem na porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel nejprve stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení, vydaná rozhodnutí, jakož i celkové okolnosti věci. Jako zásadní argument pro vyhovění ústavní stížnosti uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu zcela pominulo stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012 (N 111/65 SbNU 497), který řešil obdobnou problematiku a jímž byla prolomena v usnesení dovolacího soudu citovaná "konstantní" judikatura. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze přiznat odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, pokud došlo k nezákonnému omezení osobní svobody před 18. březnem 1992, kdy Úmluva nabyla účinnosti. Naproti tomu Ústavní soud v citovaném nálezu vyšel z toho, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy je třeba aplikovat i v případě, pokud ke zrušení rozsudku, resp. vyslovení rehabilitace, došlo po 18. březnu 1992. Nerespektováním závěrů vyplývajících z citovaného nálezu, jakož i z dalších nálezů ze dne 4. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379) a ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 (N 70/69 SbNU 255), které stěžovatel zmínil v doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. března 2013, resp. ze dne 21. května 2013, porušil Nejvyšší soud shora uvedená ústavně zaručená práva.
III. Rekapitulace vyjádření
7. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2 příslušný spis. Od Nejvyššího soudu jako účastníka řízení si Ústavní soud vyžádal vyjádření, které však vzhledem k tomu, že neobsahovalo žádnou novou argumentaci, ale pouze odkazovalo na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, ani nezasílal k replice stěžovateli.
8. V souladu s §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s připomenutím sdělení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb. na neskončená řízení před Ústavním soudem zahájená před 1. lednem 2013, uveřejněného v částce 175/2012 Sbírky zákonů pod č. 469/2012 Sb., Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
IV. Východiska ústavní stížnosti a vlastní posouzení věci
9. Ústavní soud úvodem konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud dále podotýká, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
10. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Dotčená ustanovení Úmluvy a Listiny zní:
Ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy: "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem; b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem; ..."
12. Ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy: "Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění."
13. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Vzhledem k čl. 36 odst. 4 Listiny, který stanoví, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon, není čl. 36 odst. 3 Listiny přímo aplikovatelný (nelze z něj nárok dovodit přímo), neboť podmínky a podrobnosti nároku na náhradu škody, včetně škody nemateriální, upravuje zákon; tím je v rozhodných souvislostech zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. i zákona č. 160/2006 Sb.
14. V dané věci se jedná o střet mezi právním názorem zastávaným na jedné straně Nejvyšším soudem a na straně druhé Ústavním soudem k otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy (konkrétně čl. 5 odst. 5 Úmluvy) v případě nároku na náhradu nemateriální újmy od státu způsobené nezákonným odsouzením, resp. nezákonným držením ve vazbě či jiném svobodu omezujícím zařízení, pokud k němu došlo v době, kdy Úmluva nebyla pro Českou republiku závazná. K této otázce se Ústavní soud opakovaně vyjádřil např. v nálezu ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04, nálezu ze dne 21. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (N 131/46 SbNU 230), jakož i ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11. V posledně jmenovaném nálezu, v němž se jednalo o nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou vězněním stěžovatele během komunistického režimu v období od 1. listopadu 1953 do 9. května 1955, Ústavní soud poukázal na pasivitu Nejvyššího soudu ohledně jeho zákonné povinnosti ve vztahu ke sjednocování judikatury. Ústavní soud v uvedeném nálezu vytkl Nejvyššímu soudu i to, že zcela pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění, a tím i na případnou nemateriální újmu se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci a rozhodnutí z roku 2003, neboť až teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. Ústavní soud rovněž uvedl, že jak již plyne z nálezu Ústavního soudu vydaného pod sp. zn. I. ÚS 85/04, nárok na náhradu nemateriální újmy je založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy a bylo povinností soudů toto ustanovení přednostně aplikovat bez ohledu na to, zda dosavadní právní úprava byla obsažena v zákoně č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, či v zákoně č. 82/1998 Sb.
15. Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud ve stávající věci (obdobně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 3438/11) pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění, a tím i na případnou nemateriální újmu, se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci, kterou Krajský soud v Praze konstatoval v roce 2008 (rozhodnutí ze dne 11. prosince 2008 č. j. Rt 1/2008-12). Teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. V tomto roce byla Úmluva pro Českou republiku již dávno závazná, a jak vyplývá z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, nárok na náhradu nemateriální újmy byl v období předchozím založen již samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona.
16. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 2086/2011-131 zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.