ECLI:CZ:US:2013:2.US.50.12.1
sp. zn. II. ÚS 50/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Vladimíra Šány, 2. Mgr. Miroslavy Kurzové a 3. Jany Horné, zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 12 Co 307/2011-580 ze dne 11. října 2011 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 16 C 173/95-545 ze dne 28. března 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, v původním řízení žalobců, domáhajících se, aby vedlejšímu účastníkovi, žalované obci Lutín, bylo uloženo uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (zapsaných na listu vlastnictví č. X pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc), a to 81 pozemků (v žalobě uvedených a označených podle údajů z katastru nemovitostí) a domů na nich stojících (z toho dvou označených jako domy rodinné). O odvolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci potvrzen. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé včasné dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. 28 Cdo 1179/2012 ze dne 27. 6. 2012.
Rozhodujícím důvodem pro nepříznivé rozhodnutí bylo zjištění soudu prvního stupně, následně potvrzené odvolacím i dovolacím soudem, že majetek, který byl předmětem žaloby, byl právní předchůdkyni stěžovatelů zabaven nikoli z důvodu rasové perzekuce, nýbrž pro její postoj k okupačnímu režimu. Nárok tudíž měl být uplatněn podle §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991), ale nikoliv na základě zákona č. 116/1994 Sb.; proto jí běžela prekluzívní lhůta k uplatnění restitučního nároku podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., která uplynula již 1. 10. 1991. Pokud tedy původní žalobkyně Miroslava Šánová výzvu k vydání nemovitých věcí adresovala žalované obci až 27. 12. 1994, stalo se tak po uplynutí zákonné lhůty, a nárok jí proto zanikl v důsledku prekluze.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které namítají, že obecné soudy rozhodly v rozporu se smyslem zákona a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1733/2000 ze dne 31. 8. 2000, jakož i ostatní judikaturou, včetně judikatury Ústavního soudu, když při posuzování otázky, zda právní předchůdkyně stěžovatelů byla v době nacistické okupace vystavena rasové perzekuci, postupovaly příliš restriktivně a formalisticky bez dostatečného uvážení okolností konkrétního případu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly judikaturu týkající se problematiky rasové perzekuce na jejich případ. Ústavní soud pokládá na tomto místě za vhodné poznamenat, že k restitučním otázkám vždy přistupuje s náležitou citlivostí, přesto však v posuzované věci nemohl dát stěžovatelům za pravdu.
Otázkou rasové perzekuce ve vztahu k restitučním nárokům se již Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, která ostatně citují jak soudy v napadených rozsudcích, tak i stěžovatelé v ústavní stížnosti. Ústavní soud v této spojitosti připomíná, že restituční zákon č. 87/1991 Sb. omezil v ustanovení §3 odst. 2 možnost přezkoumávání převodů majetku, odehrávajících se mimo rozhodné období, toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku "došlo z důvodu rasové perzekuce". Ústavní soud již dříve vyslovil názor, že pojem rasová perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních nebo politických. Z provedených důkazů se však nepodává, že by předmětné věci byly zabrány ve prospěch Německé říše jako tzv. židovský majetek nebo že by právní předchůdkyně stěžovatelů trpěla nacistickou perzekucí vysloveně z rasových důvodů, to jest že by odnětí majetku představovalo jednu z nejkřiklavějších forem rasismu. Akty okupačních orgánů vůči právní předchůdkyni stěžovatelů nelze považovat za projev rasové perzekuce; zabavení majetku bylo spíše výrazem snahy potřít vlastenectví, vymýtit odpor proti fašistické okupaci a rozbít sounáležitost představitelů českého národa, a to jak jeho společenských elit, tak i obyčejných občanů (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 475/12 ze dne 17. 5. 2012, jehož text je dostupný v elektronické databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz).
Pokud tedy obecné soudy shledaly, že ve věci není splněna podmínka přechodu vlastnictví na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., protože původní žalobkyně uplatnila svůj restituční nárok po zjevném uplynutí propadné lhůty, ani podmínka uvedená v §3 odst. 2 citovaného zákona, tedy že z rozhodnutí Státní policie Brno ze dne 31. 10. 1941 a s ním spojených souvislostí jednoznačně vyplývá, že důvodem zabavení majetku během okupace byl postoj rodiny Sigmundových v širším slova smyslu k okupačnímu režimu, a nikoliv jejich slovanský původ, pak nelze jejich závěry z ústavněprávního hlediska považovat za rozporné.
Byť Ústavní soud i ve věci stěžovatelů vnímá důvody ke konfiskaci majetku jejich předchůdkyně nacistickou okupační mocí jako neospravedlnitelné, je nucen opakovaně poukázat na vůli zákonodárce, jasně vymezenou v restitučních zákonech, napravit pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, nikoli křivdy jiné. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle - zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit správní akt pocházející z doby před rozhodným obdobím. Zákon č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. v §3 odst. 2 umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd, vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů, avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Ostatní tvrzené křivdy, nastalé před rozhodným obdobím, mezi něž lze zařadit i křivdy spáchané na právní předchůdkyni stěžovatelů, nemohou být dnešními právními prostředky napravitelné.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu