ECLI:CZ:US:2013:2.US.51.13.1
sp. zn. II. ÚS 51/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky v právní věci stěžovatele M. Z., právně zastoupeného Mgr. Mojmírem Náplavou, advokátem se sídlem Zelný trh 1249, Uherské Hradiště, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 4 To 66/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 48 T 2/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 7. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění dle §241 odst. 1, 3 tr. zákona (účinného do 31. 12. 2009) a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků ve věznici s ostrahou. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele a dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou řádně a přesvědčivě odůvodněna a soudy nectily zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel opakovaně v trestním řízení tvrdil, že jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, se nedopustil, což mělo vyplývat zejména z toho, že jednání popsané poškozenou nebylo objektivně možno provést. Stěžovatel k tomu navrhoval provést jako důkaz vyšetřovací pokus, rep. rekonstrukci, aby byla dokázána technická nemožnost provedení skutku. Soudy obou stupňů však tento důkaz odmítly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. K jím navrhovanému důkazu vyšetřovacím pokusem se obecné soudy v napadených rozhodnutích vyjádřily (soud I. stupně na str. 25 až 26 a odvolací soud na str. 4 až 5). Nejedná se tedy o tzv. opomenutý důkaz, který by měl za následek porušení práva na spravedlivý proces, jak Ústavní soud ve své ustálené judikatuře dovozuje. Pokud obecné soudy neprovedení vyšetřovacího pokusu náležitě odůvodnily a nejednalo se o klíčový důkaz pro posouzení viny stěžovatele, nijak tímto postupem nevybočily z mezí spravedlivého procesu.
Ústavní soud závěrem pouze dodává, že stěžovatel napadl výslovně pouze rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího, ačkoli ve věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud jako soud dovolací. Ten se v obsáhlém usnesení všemi pro dovolání relevantními námitkami stěžovatele náležitě zabýval. Ústavní soud, s ohledem na to, že stěžovatel sice usnesení dovolacího soudu výslovně nenapadl, ale v ústavní stížnosti jej zmínil a rovněž jeho kopii k ústavní stížnosti přiložil, považoval ústavní stížnost za přípustnou i podanou včas.
Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo výše vyloženo, nepřísluší. Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu