ECLI:CZ:US:2013:2.US.673.13.1
sp. zn. II. ÚS 673/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Procházky, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové 4, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2011 čj. 31 Af 84/2010-187 a Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012 čj. 8 Afs 13/2012-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, odst. 4, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť obecné soudy se dle jeho tvrzení v dostatečném rozsahu nezabývaly přezkoumáním zákonnosti napadených rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17.3.2003 pod č.j. 3560/130/200-Do, č.j. 3561/130/2002-Do a č.j. 1686/130/2002-Do a jim předcházejícímu daňovému řízení.
Stěžovatel zejména namítá, že soudy obou stupňů řízení v napadených rozhodnutích vyslovily závazný právní názor, kterým zatížily stěžovatele povinností v daňovém řízení nad rámec stanovený zákonem, neboť za předpokladu, kdy příslušný správce daně má v daňovém řízení pochybnosti o důkazní hodnotě prostředků, jimiž stěžovatel prokazoval ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 zák. daňového řádu svá tvrzení, přenáší se důkazní břemeno z daňového subjektu (stěžovatele) na správce daně. Stěžovatel především namítá, že po něm bylo požadováno předkládání důkazů nad rámec zákona, aniž by se soud zaměřil na ověření věrohodnosti a průkaznosti důkazů jím předložených, zejména na zákonnost listinných důkazů prokazujících vývoz zboží do zahraničí, tj. daňového dokladu - jednotné celní deklarace, jenž je veřejnou listinou, pro kterou zákon předpokládá presumpci správnosti. Povinnost prokazovat vývoz zboží jinými doklady ze zahraničí přitom stěžovateli zákon v době uskutečnění obchodu neukládal.
Nejvyšší správní se ve svém rozhodnutí v dostatečném rozsahu ani nevypořádal s uplatněnými námitkami ohledně nejednotnosti judikatury v otázce unesení důkazního břemene. K zásahu do základních práv stěžovatele došlo tím, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele s odkazem na možnost podání kasační stížnosti pouze ve vztahu k vysloveným závazným závěrům Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 29.7.2011 pod č.j. 8 Afs 27/2011- 149), aniž by se zabýval právními otázkami vyslovenými stěžovatelem v podané kasační stížnosti.
Stěžovatel se poukazuje na neodůvodnitelnou délku soudního řízení (9 let a 9 měsíců), přičemž v důsledku dlouhodobostí soudního sporu došlo ke zcela formálnímu vyznění věci.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel, který v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
V projednávané věci je zřejmé, že předmětem řízení byla od počátku otázka prokázání uskutečnění zdanitelného plnění, a tedy posouzení, zda byla stěžovateli opodstatněně doměřena daň z přidané hodnoty. Ve věci bylo několikrát rozhodováno, přičemž ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodováno v návaznosti na závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 Afs 27/2011. Krajský soud dospěl k závěru, že nebyly ze strany stěžovatele splněny podmínky ust. §19 zákona o dani z přidané hodnoty pro uplatnění nadměrného odpočtu, a to konkrétně druhá podmínka vymezená ust. §19 odst. 1 cit. zákona, že přijaté plnění bylo plátcem použito k dosaženi obratu za vlastní zdanitelné plnění. Stěžovatel nesporně neprokázal, že vývoz zboží byl uskutečněn pro konkrétního zahraničního odběratele, a nemohl tak ani získat obrat, který je podmínkou pro uplatnění nároku na odpočet daně, a tudíž ani nemohl takový vývoz uplatnit v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud posoudil "opakovanou" kasační stížnost z hlediska její přípustnosti ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele. Námitky stěžovatele týkající se otázky rozdělení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně, důkazní síly stěžovatelem předložených důkazních prostředků, zejména průkaznost JCD a prokázání splnění dodání předmětného zboží do zahraničí, shledal nepřípustnými ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť nebyly namířeny proti novému hodnocení věci krajským soudem po doplnění skutkových zjištění, ale naopak nadále směřují ke stavu, který byl již posuzován krajským soudem v předchozím rozsudku čj. 31 Af 84/2010-107 a předmětná argumentace stěžovatele již byla shledána neopodstatněnou (v tomto rozsahu rozhodnutí krajského soudu hodnotil Nejvyšší správní soud jako správné- sp.zn. 8 Afs 27/201). Ostatní námitky stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud jako neopodstatněné, přičemž své závěry patřičně odůvodnil. Zdůraznil, že ani poté, co se krajský soud v souladu se závazným názorem předchozího kasačního rozhodnutí věcí znovu zabýval z hlediska možnosti vlivu trestního řízení a následného zprošťujícího rozsudku na daňovou povinnost, stěžovatel neprokázal splnění obou podmínek pro uplatnění nároku na nadměrný odpočet.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly zákonností rozhodnutí finančního ředitelství a jim předcházejícímu daňovému řízení. Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy se námitkami stěžovatele (shodnými jako v ústavní stížnosti) zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly, a to nejen v nyní napadených rozhodnutích, ale i v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 8 Afs 27/2011, který se právě zabýval otázkou důkazního břemene ve vztahu k prokázání uskutečnění zdanitelného plnění. Závěrům (stěžovatelem zpochybňovaným), dle nichž sama existence formálně bezvadného JCD bez dalšího neprokazuje vývoz zboží, neboť za situace, kdy skutkový stav je zpochybněn jinými důkazními prostředky (zprávami státních orgánů země dovozu zboží), jen předložení celní deklarace nemusí postačovat a faktické uskutečnění zdanitelného plnění je třeba prokazovat dalšími důkazními prostředky, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy přitom své závěry patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nejvyšší správní soud se rovněž zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal s otázkou opakované kasační stížnosti.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelem namítaná pochybení v postupu správních orgánů a obecných soudů, jež by mohla způsobit porušení jeho ústavních práv a svobod, neshledal. Napadená rozhodnutí ani nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem kasačního nálezu. Ústavní soud připomíná, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu ze strany Ústavního soudu pominulo výjimečné suplování jeho kompetence a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Tím je vymezen i prostor, v jakém přísluší Ústavnímu soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, k čemuž naopak nemůže přistoupit pouze z důvodu odlišného názoru na jejich správnost.
Nepřípadná je také námitka ohledně porušení práv stěžovatele v důsledku průtahů řízení před obecnými soudy, které již bylo skončeno. Ústavní soud není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci (srov. zákon č. 160/2006 Sb.).
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat návrhem na přiznání nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu