ECLI:CZ:US:2013:2.US.737.11.1
sp. zn. II. ÚS 737/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o společné ústavní stížnosti L. A. a D. M., oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 123/2008 ze dne 6. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2007 ze dne 19. května 2008 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 5 Tz 50/2010-51 ze dne 6. října 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a C) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Stěžovatelé měli za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. 5Tz 50/2010 se nedostatečně vypořádalo se stížností pro porušení zákona, podanou ministryní spravedlnosti, a to zejména v otázce druhu a výše trestu, resp. zda byl uložený trest spravedlivý. Uložený trest měl kromě dále uvedeného reflektovat i neúměrnou délku řízení. Stěžovatelé svoji argumentaci založili na textu stížnosti pro porušení zákona, v němž podle ministryně spravedlnosti došlo k porušení zákona v neprospěch obviněných, neboť při správném použití ustanovení trestního zákona by přicházelo v úvahu uložení mírnějšího trestu. Ministryně spravedlnosti poukázala v podané stížnosti pro porušení zákona i na skutečnost, že ačkoli v posuzované věci došlo k určitým změnám v právním posouzení předmětného skutku, odvolací soud nepromítl tuto okolnost do rozhodnutí o druhu a výši uloženého trestu ani z hlediska nové právní úpravy. Proto podle přesvědčení ministryně spravedlnosti měl odvolací soud i při použití trestního zákoníku důsledně vycházet z ustanovení §58 odst. 5 tr. zák. a snížit oběma obviněným trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Uložené tresty obviněným byly podle jejího názoru nepřiměřeně přísné (úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou), neboť neodrážely skutečnost, že oproti původnímu právnímu posouzení byla vypuštěna právní kvalifikace pomoci k trestnému činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §10 odst. 1 písm. c) a §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obvinění se v jednom případě dopustili pomoci pouze k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v tomto případě nedošlo ke vzniku škody na majetku státu.
3. Stran ostatních napadených rozhodnutí (rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 123/2008 ze dne 6. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2007 ze dne 19. května 2008) stěžovatelé uvedli, že "skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy" a tuto úvahu pak stručně odůvodnili.
II.
4. Nejvyšší soud shledal, že byl porušen zákon, a svým - ústavní stížností napadeným - rozsudkem částečně zrušil výroky odvolacího soudu a nově rozhodl o vině a trestu stěžovatelů. Ti byli uznáni vinnými, že v přesně nezjištěnou dobu před 2. 7. 2005 ve vzájemné spolupráci mezi sebou a s doposud neustanovenou osobou čínské národnosti, která v Číně domluvila dodání potravinářského zboží a cigaret, přičemž toto zboží i zaplatila a uhradila náklady za jeho přepravu, pomohli zajistit pro příjemce předmětného zboží - obchodní společnost Horpag, s. r. o., se sídlem v Brně, Štefánikova č. 13, dopravu kontejneru s označením, který obsahoval i zásilku 1 850 000 kusů cigaret značky Marlboro KS FTB, 4 150 000 kusů cigaret značky Marlboro (red) 100 FTB a 2 000 000 kusů cigaret značky Marlboro LIGHTS, přičemž všechny tyto cigarety nebyly označeny nálepkou pro daňové účely; obvinění doručili doklady k přepravovanému zboží do Hamburku, objednali řidiče, který však přímo v Hamburku získal jiného řidiče, a po příjezdu kamionu s uvedeným zbožím na území České republiky dne 2. 7. 2005 přisedl do vozidla P. K., s nímž telefonicky komunikoval obviněný D. M. o tom, kam se má dovézt kontejner se zbožím. Oba obvinění pak prostřednictvím mobilního telefonu kontrolovali postup přepravy zboží, udělovali pokyny ke směru cesty a místu jeho určení a v průběhu této přepravy informovali doposud neustanovenou osobu o dosavadním průběhu přepravy. Dne 2. 7. 2005 byl ovšem kamion se zbožím zastaven příslušníky celního úřadu, následně byl odstaven v prostoru Celního úřadu v Plzni, oddělení v Karlových Varech, a předmětná zásilka s neokolkovanými cigaretami byla zajištěna. Obvinění přitom jednali popsaným způsobem v úmyslu, aby toto zboží nebylo přihlášeno k celnímu řízení a aby nedošlo k zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty, s tím, že kdyby se jim toho podařilo dosáhnout, na neodvedeném cle, spotřební dani a dani z přidané hodnoty by vznikla škoda ve výši 15 150 992 Kč. Za tuto trestnou činnost a za další sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby byli stěžovatelé odsouzeni každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a zařazeni pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
5. V části napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, týkající se druhu a výše trestu, Nejvyšší soud podrobně rozvedl, že při rozhodování o druhu a výměře trestu vycházel z účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. a respektoval hlediska uvedená v §31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž přihlížel zejména ke stupni společenské nebezpečnosti spáchané pomoci k trestnému činu, k možnostem nápravy obviněných, k jejich osobním poměrům, k významu a povaze účasti obviněných jako pomocníků na trestném činu a též k tomu, že nedošlo k dokonání trestného činu hlavním pachatelem. Nejvyšší soud vzal v úvahu i všechny polehčující a přitěžující okolnosti, které byly v posuzované věci zjištěny již u soudů nižších stupňů, a neopomenul ani dobu, jež uplynula od spáchání trestné činnosti. Tyto okolnosti, včetně časového odstupu asi 5 let od doby (ukončení) spáchání trestné činnosti (pomoci), dovolily uložit obviněným tresty odnětí svobody ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, která je zde vymezena ustanovením §148 odst. 3 tr. zák. v rozpětí od 1 roku do 8 let odnětí svobody, takže každému z obviněných byl stanoven tento trest v trvání 3 roků. Šlo o tresty nepodmíněné, protože Nejvyšší soud neshledal možnost podmíněného odkladu jejich výkonu za současného stanovení dohledu nad obviněnými podle §60a odst. 1 tr. zák. Obviněným byly totiž ukládány úhrnné tresty za typově závažnou trestnou činnost, přičemž spáchali dva trestné činy (ve smyslu §89 odst. 1 tr. zák.), které jsou zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy (§41 odst. 2 tr. zák.) a z nichž prvním byla způsobena značná škoda (ve výši 1 321 098 Kč) a druhý směřoval dokonce ke způsobení škody velkého rozsahu (ve výši 15 150 992 Kč). Za těchto okolností požadavky generální i individuální prevence vyžadují bezprostřední výkon uložených trestů, neboť jejich podmíněným odkladem by nebylo možné dosáhnout splnění účelu trestu. Nejvyšší soud zařadil oba obviněné podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. k výkonu trestů do věznice s ostrahou, neboť nebyly zjištěny žádné důvody pro odchylný postup. Nejvyšší soud pak nepřistoupil k uložení i trestů zákazu činnosti, protože z popisu posuzovaného skutku ani skutku, jehož spácháním byli oba obvinění již pravomocně uznáni vinnými nedotčenými dřívějšími rozhodnutími, nebylo zřejmé, že se dopustili trestných činů v přímé souvislosti s takovou činností, která by jim mohla být zakázána (tj. s činností společníků nebo členů statutárního orgánu obchodní společnosti).
6. Přestože Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona i stěžovatelům s tím, že uvedené strany mají právo vyjádřit se k podané stížnosti pro porušení zákona, nikdo z nich tohoto práva nevyužil; stěžovatelé se však veřejného zasedání osobně zúčastnili.
III.
7. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná (předčasná) a zčásti zjevně neopodstatněná.
8. Podle vyjádření stěžovatelů byla proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 123/2008 ze dne 6. ledna 2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2007 ze dne 19. května 2008 podána dovolání, o nichž nebylo v době podání ústavní stížnosti dosud rozhodnuto (stalo se tak až dne 11. 5. 2011 usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 570/2011-25). Protože ústavní stížnost byla podána 10. 3. 2011, je evidentní, že nebyla naplněna podmínka ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelé před zahájením řízení o ústavní stížnosti nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); stěžovatelé netvrdili, ani Ústavní soud neshledal, že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů, nebo v řízení o podaných dovoláních docházelo ke značným průtahům, z nichž by stěžovatelům vznikla, nebo mohla vzniknout vážná a neodvratitelná újma: jedině v takovém případě by Ústavní soud mohl ústavní stížnost přijmout i bez toho, aniž by byly vyčerpány dostupné opravné prostředky. Z tohoto důvodu o této části návrhu rozhodl Ústavní soud podle ustanovení §75 odst. 1 ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) per analogiam zákona o Ústavním soudu.
9. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných návrhem stěžovatelovým, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
10. Ústavní soud není v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatelů, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona [viz nález sp. zn. IV. ÚS 202/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 134/42 SbNU 75), dostupný in http://nalus.usoud.cz].
11. Konkrétně tak půjde o přezkoumání, zda Nejvyšší soud poskytl obviněným resp. obhajobě prostor pro rozvinutí argumentace ministra spravedlnosti, k podpoře jeho argumentace dalšími právními názory, jakož např. též odkazy na jurisprudenci či judikaturu zdůrazňující to, co považuje obhajoba za klíčové pro vyhovění podané stížnosti pro porušení zákona. Byla-li by takováto šance obhajobě v řízení o stížnosti pro porušení zákona poskytnuta, nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces nic vytýkat. Právní zástupce mohl ovlivnit právní názor soudu, a proto je nutno na soudní řízení hledět jako na spravedlivé [viz nález sp. zn. IV. ÚS 374/04 ze dne 18. 10. 2006 (N 191/43 SbNU 171), dostupný in http://nalus.usoud.cz].
12. Napadený rozsudek obsahoval náležité odůvodnění, výrok o porušení zákona ve prospěch stěžovatelů nepostrádal opodstatnění, právní závěry byly srozumitelné a logické, a jako takové přesvědčivé a ústavně souladné.
IV.
13. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelům v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2013
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu