ECLI:CZ:US:2013:2.US.849.13.1
sp. zn. II. ÚS 849/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Sovy, zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem, se sídlem Čajkovského 8, 130 00 Praha 3, směřující proti části výroku I. a výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 13 Co 358/2012-306, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 13 Co 358/2012-306, v řízení o zvýšení výživného ve výroku I. stanovil otci (stěžovateli) zletilého dítěte výživné za dobu od 1. ledna 2011 do 29. února 2012 částkou 4.000 Kč, a od 1. března 2012 částkou 5.000 Kč měsíčně. Za dobu od 1. června 2010 do 31. prosince 2010 návrh na zvýšení výživného zamítl. Výrokem II. změnil ve výroku o nedoplatku výživného rozsudek soudu prvního stupně tak, že nedoplatek za dobu od 1. ledna 2011 do 30. listopadu 2012 ve výši 43.500 je otec povinen zaplatit k rukám zletilého syna ve čtyřech splátkách v termínech specifikovaných v tomto výroku. Soud zvýšení výživného odůvodnil změnou výdělkových poměrů na straně otce (opětovné dosahování příjmů ze zaměstnání a odpadnutí další vyživovací povinnosti ke zletilé dceři) i změnou poměrů na straně matky (matka se vzdala lépe placeného zaměstnání z omluvitelného důvodu - v původním zaměstnání byla potřísněna krví nakaženou HIV, což mělo za následek její dlouhodobý stres a vyvolalo nutnost změny zaměstnání).
II.
3.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýká, že poměry obou rodičů neposoudil běžným způsobem, ale při stanovení výživného vyšel z nižšího příjmu matky dosahovaného po vzdání se lépe placeného zaměstnání a větší díl vyživovací povinnosti, než by odpovídalo provedenému dokazování, přenesl na stěžovatele. Dále namítá, že při rozhodnutí vyšel pouze z tvrzení matky, aniž by provedl jakékoliv další důkazy (např. důkaz odborným lékařským posudkem), které by prokazovaly její tvrzení o tom, že se potřísnila HIV pozitivní krví a v důsledku toho ukončila pracovní poměr. Situaci, kdy jsou výdělkové schopnosti a možnosti rodiče posouzeny výlučně na základě jeho tvrzení, a to v neprospěch druhého rodiče, považuje stěžovatel za zcela vybočující z mezí ústavnosti a standardního rozhodování soudů.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Jádrem argumentace stěžovatele opírající se o čl. 36 odst. 1 Listiny byla jeho kritika zaměřená na dokazování a zjišťování skutkového stavu týkající se posouzení výdělkových poměrů obou rodičů a zejména pak kritika posouzení změny zaměstnání matky v důsledku potřísnění HIV pozitivní krví. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)]. Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy.
6. Po přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu, jak jej stěžovatel vymezil, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, neshledal. Městský soud v Praze posoudil, v jaké míře došlo ke změně poměrů ve srovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, a zabýval se stávajícími poměry na straně obou rodičů. Závěr o zásadní změně poměrů na straně matky přiměřeným způsobem odůvodnil, třebaže zde vycházel pouze z jejích tvrzení. Ústavní soud podotýká, že je věcí obecných soudů, jakou věrohodnost jednotlivým důkazům, kam spadá i účastnický výslech, přizná. Z odůvodnění napadeného rozsudku tedy bylo možné identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha odvolacího soudu při interpretaci aplikovaných kogentních norem zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, zejména pojmu "změna poměrů", pohybovala.
7. Pod maximu práva na spravedlivý proces dále spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal pochybení, jež by vyžadovalo jeho zásah, a připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (46)].
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu