ECLI:CZ:US:2013:2.US.893.13.1
sp. zn. II. ÚS 893/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, směřující proti usnesení Nevyššího soudu České republiky ze dne 16. 10. 2012, č. j. 23 Cdo 2385/2010-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností požádal stěžovatel o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s poukazem na zásah do svých základních práv. Napadené usnesení bylo vydáno v rámci sporu, v němž se stěžovatel po obchodní společnosti A.S.A., spol. s r. o., domáhal zaplacení částky 158.616 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Žalovaná ji měla stěžovateli způsobit tím, že mu postoupila pohledávku za svým dlužníkem, a to se všemi souvisejícími právy a příslušenstvím včetně nároku na sjednanou smluvní pokutu. Právě smluvní pokutu stěžovatel zažaloval u soudu. Ale neuspěl, obecné soudy dovodily, že tak učinil ještě před splatností smluvní pokuty. Na soudní poplatek tak vynaložil zbytečně částku 158.616 Kč, kterou po žalované žádal nahradit jako škodu. Soud prvního stupně - Městský soud v Praze - žalobu zamítl jako nedůvodnou s tím, že náklady představující uhrazený soudní poplatek v řízení o zaplacení smluvní pokuty podle uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek nejsou v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované společnosti postoupit pohledávku, jejíž jistina byla stěžovateli zaplacena. Odvolací soud rozsudek potvrdil, neboť rovněž zastává názor, že příčinná souvislost mezi stěžovatelem tvrzenou újmou a jednáním žalované chybí. Nárok na náhradu škody odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku a smluvní pokutě by měl stěžovatel jako postupník teprve tehdy, kdyby rozhodnutí zaplatit pohledávku a smluvní pokutu mělo konstitutivní charakter. V daném případě však mělo jen povahu deklaratorní, stěžovatel tedy neměl povinnost vymáhat pohledávku soudně. Pokud se tak ale rozhodl, musí snášet náklady neúspěšného vymáhání. Dovolací soud po rekapitulaci skutkových zjištění posuzoval podmínky odpovědnosti za škodu podle ustanovení §373 a násl. obchodního zákoníku a po korekci některých argumentů odvolacího soudu uzavřel, že chybí porušení povinnosti ze strany žalované (stěžovatel měl k dispozici postupní smlouvu i smlouvu, z níž vzešla postoupená pohledávka, a z nich mohl existenci a podmínky nároku na smluvní pokutu dovodit), o příčinné souvislosti tak nemůže být řeč. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nebylo právně významné, neboť je v souladu s hmotným právem.
Podle stěžovatele odmítnutím dovolání Nejvyšší soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, neboť se nevypořádal s položenou otázkou zásadního právního významu (zda je postupitel pohledávky odpovědný postupníkovi za to, že se nestal věřitelem pohledávky dohodnutého obsahu v části příslušenství, a zbytečně proto vynaloží náklady na soudní řízení, přičemž podstatné skutečnosti týkající se splatnosti příslušenství byly postupitelem zamlčeny). Stěžovatel dále popsal okolnosti sporu o zaplacení smluvní pokuty, který vedl proti původnímu dlužníkovi, a soustředil se zejména na otázku splatnosti smluvní pokuty a měnící se závěr obecných soudů stran této skutečnosti. Dovolací soud nevzal v úvahu, že soudy prvého i druhého stupně po právní stránce případ posoudily v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovateli byla postoupena pohledávka s konkrétním termínem splatnosti deklarovaným postupitelem, nikoliv závisejícím na úvaze soudu. Pokud tedy se při následujícím uplatnění pohledávky ukázal takto deklarovaný datum splatnosti jako chybný a soudy stanovily splatnost jinak, podstatně později (12/99 namísto 8/96), musí za to nést postupitel odpovědnost. Opačný závěr odvolacího soudu nutně znamená, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Konečně byl dle stěžovatele nesprávně a formalisticky při výkladu obsahu postupní smlouvy upřednostněn náhled soudů před názory ani účastníků smlouvy, kteří nebyli ani vyslechnuti.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadeného (napadených) rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Po prostudování případu dospěl Ústavní soud k závěru, že do této kategorie spadá i návrh stěžovatele.
Stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jde o procesní rozhodnutí, které řeší pouze otázku přípustnosti. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým určí, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu či nikoliv. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06).
Nejvyšší soud v daném případě jasně a srozumitelně odůvodnil, proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout jako nepřípustné. Vyložil, že z provedených skutkových zjištění je zřejmé, že splatnost nároku, od které stěžovatel odvíjí oprávněnost požadavku na náhradu škody, ze smlouvy o postoupení pohledávek nevyplývá. Byl-li stěžovatelem spatřován protiprávní úkon žalované právě v tom, že právo na smluvní pokutu spojené s postoupenou pohledávkou nebylo splatné dle konkrétně označené faktury, nelze mu přisvědčit, neboť ve smlouvě o postoupení pohledávek taková vlastnost nebyla sjednána ani z ní nevyplývá. Proti takovému posouzení nemá Ústavní soud žádné výhrady. Pokud jde o argumentaci stěžovatele týkající se skutkových závěrů o splatnosti nároku na smluvní pokutu, ta není pro hodnocení procesního rozhodnutí zkoumajícího přípustnost dovolání relevantní. Totéž platí i o námitce, že obsah smlouvy o postoupení pohledávek byl soudy vyložen bez účastnických výpovědí.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky orgánem ochrany ústavnosti. Není vrcholem soustavy obecných soudů, a není proto zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Proto také výklad práva, včetně pravidel procesních, jakož i jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedovodil zásah do základních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím, návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu