ECLI:CZ:US:2013:2.US.926.13.1
sp. zn. II. ÚS 926/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) obchodní společnosti PERSONALNI.CZ s. r. o., se sídlem 28. října 1001/3, Praha, a 2) Aleny Dvořákové, obě zastoupeny JUDr. Václavem Vlkem, advokátem Moreno Vlk & Asociados se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 481/2012-62 ze dne 7. prosince 2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti EcoFin Business, s. r. o., se sídlem Krnovská 398, Horní Benešov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky 15. března 2013 a doplněnou podáními z 18. a 19. dubna 2013, se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo jednak odmítnuto dovolání stěžovatelky ad 1), dále bylo odmítnuto dovolání této stěžovatelky proti všem výrokům usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 34 E 775/2012-33 ze dne 1. srpna 2012 o nařízení výkonu rozhodnutí podle vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR sp. zn. Rsp 1132/11 ze dne 3. května 2012 k uspokojení pohledávky v celkové výši Kč 822 096 Kč s příslušenstvím přikázáním pohledávky stěžovatelky ad 1) za stěžovatelkou ad 2) jako poddlužníkem s výjimkou výroku V., který byl změněn tak, že stěžovatelka ad 2) po právní moci usnesení vyplatí pohledávku oprávněnému v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu rozhodnutí postižena. V ostatních bodech bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Stěžovatelky tvrdí, že označeným rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená práva dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelky v ústavní stížnosti rekapitulují, že v případě pohledávky mezi nimi se má jednat o škodu ve výši Kč 822 096 Kč s příslušenstvím způsobenou stěžovatelkou ad 2) jako jednatelkou uzavřením neplatných franchisových smluv mezi stěžovatelkou ad 1) a vedlejší účastnicí řízení. Vychází se přitom z rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 3. května 2012, kterým byla při konstatování neplatnosti těchto franchisových smluv uložena stěžovatelce ad 1) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 822 086 Kč, resp. vrátit plnění v této výši, které nabyla z titulu předmětných franchisových smluv.
3. V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že obecný soud nevzal v potaz námitky, že vedlejší účastnicí tvrzená pohledávka mezi stěžovatelkami je pohledávkou toliko domnělou, resp. neexistující, protože nemohla vzniknout. Nevyplývá ani ze smlouvy, ani z vykonatelného rozhodnutí. Obecnému soudu vytýkají, že kategorie vhodnosti zvoleného způsobu exekuce a legální licence k provedení exekuce vykládal formalisticky a příliš restriktivně. Posuzovaný nárok se vymyká i dostupné judikatuře, v níž je samotné přikázání nejudikované pohledávky poměrně řídkou výjimkou. In extremis by soud musel vyhovět návrhu na přiznání pohledávky vůči Marťanům, vůči již zemřelé osobě, pohledávky vzniklé z prostituce nebo na náhradu nemajetkové újmy způsobené uhranutím povinného. Z toho vyvozují, že není povinností soudu automaticky přetavit v rámci nařízené exekuce jakýkoli formálně projednatelný návrh na provedení exekuce přikázáním pohledávky do podoby usnesení a musí existovat korigující prvky vymezené požadavkem důvodnosti, účelnosti a morální obhajitelnosti, tím spíše, že zde je ukládána povinnost třetí osobě - poddlužníkovi - která není účastníkem řízení. Nařízení exekuce přikázáním zjevně neexistující či v běžném řízení neuplatnitelné pohledávky je přitom v rozporu s účelem exekuce.
4. Dále namítají, že napadené rozhodnutí, založené pouze na tvrzení vedlejší účastnice řízení, které bylo obecným soudem bez dalšího převzato, slouží vedlejší účastnici řízení jako důkaz existence údajné pohledávky, ačkoliv se jedná o důkaz kruhem. Může tedy být uplatněn v řízení o poddlužnické žalobě, v případném insolvenčním návrhu či jiným způsobem ke škodě stěžovatelky ad 2). To bude moci představovat prostředek nátlaku, potenciální zdroj majetkové újmy a i v případě předpokládané úspěšné procesní obrany ji to donutí vynakládat čas a prostředky na ochranu svých práv, které i případná náhrada nákladů řízení vykompenzuje pouze částečně.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Se stěžovateli nelze souhlasit v tom, že by v ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů doposud nebyl řešen případ podobný tomu, o který se zde jedná. Naopak usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2922/2005 ze dne 26. dubna 2006 bylo vyloženo, že otázku, zda povinný skutečně má peněžitou pohledávku vůči svému dlužníkovi, soud při nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky nezkoumá a vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného. Má-li dlužník povinného za to, že pohledávka postižená výkonem rozhodnutí neexistuje, může se ubránit jejímu vymožení v řízení o poddlužnické žalobě podané oprávněným podle §315 odst. 1 občanského soudního řádu. Víceméně totéž bylo konstatováno předtím i v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 903/2004 ze dne 27. května 2005.
7. Obecný soud víceméně nebyl v rozporu se shora vyloženou ustálenou rozhodovací činností obecných soudů, když dospěl k závěru, že případná neexistence postižené pohledávky může mít za následek jen a pouze neúčinnost navrženého výkonu a nejedná se o skutečnost rozhodnou pro nařízení výkonu rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že se obecný soud s danou námitkou stěžovatelek vypořádal předvídatelným způsobem.
8. Z toho vyplývá, že k porušení základních práv stěžovatelky ad 1) vydáním napadeného rozhodnutí nemohlo dojít. Současně z toho vyplývá, že stěžovatelka ad 2) nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva, jehož ochrany se touto ústavní stížností domáhá.
9. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to ve vztahu ke stěžovatelce ad 1) pro zjevnou neopodstatněnost, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, a ve vztahu ke stěžovatelce ad 2) pro nepřípustnost, podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu