ECLI:CZ:US:2013:3.US.1110.13.1
sp. zn. III. ÚS 1110/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti RUCHSTAV HOLDING a. s., sídlem v Bruntále, Třída práce 15/1710, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem Praha 5, Duškova 917/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3044/2012, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 10 Co 1130/2010 a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 1 E Nc 195/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v její exekuční věci.
Dle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti lze stručně odůvodnit uvedením příslušného zákonného důvodu.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka vytýká v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu pochybení v dvojím směru.
Namítá-li, že Nejvyšší soud nesprávně označil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu, jestliže namísto č. j. 10 Co 1130/2010-48 uvedl č. j. 10 Co 1130/2010-748, je bez dalšího zjevné, že tím - v řízení, jímž byl stěžovatelčin mimořádný opravný prostředek odmítnut jako subjektivně nepřípustný - žádné stěžovatelčino základní právo zasáhnout nemohl, nehledě na to, že o identitě dotčeného rozhodnutí pochyb není, a o čem a jak jím bylo rozhodnuto, nepochybuje ani sama stěžovatelka. Zcela nepřípadný je pak její odkaz na závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cdo 4/94, neboť se týkají procesní otázky na první pohled zcela odlišné, a průmět do věci nyní posuzované je objektivně vyloučen.
Důvodnou není ani námitka, jež stěžovatelka vyslovuje na druhém místě. I kdyby nebyl správný údaj obsažený v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (že sama návrh na zastavení exekuce nepodala), z obsahu stěžovatelkou "k důkazu" připojené listiny se podává, že obstojí - coby rozhodné - jeho zjištění, že nepodala odvolání proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut její návrh, pakliže zmíněná listina je stejnopisem odvoláním proti zamítnutí návrhu na zastavení exekuce jiného povinného - společnosti RH leas, v likvidaci (takové odvolání implikuje posouzení jakožto podané osobou neoprávněnou).
Přestože petitorně směřuje projednávaná ústavní stížnost rovněž proti rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího, stěžovatelka v ústavní stížnosti vůči nim žádnou námitku nevznáší, a jejich ústavní konformita tak nebyla zpochybněna.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že důvod k užití tohoto ustanovení je v dané věci dán.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu