ECLI:CZ:US:2013:3.US.1376.13.1
sp. zn. III. ÚS 1376/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Igora Havelky, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., Advokátní kancelář Těmín, s. r. o. se sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. února 2013 č. j. 28 Cdo 2777/2012-468 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012 č. j. 28 Co 514/2011-415, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2013, napadá stěžovatel obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Po obsáhlé rekapitulaci průběhu a výsledku dosavadních řízení v předmětné věci stěžovatel uvádí, že porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu dovolacího soudu i soudu odvolacího, které prý "nesprávně posoudily nárok uplatněný stěžovatelem v řízení před obecnými soudy", nesprávně interpretovaly tvrzení stěžovatele, přičemž na projednávanou věc nesprávně aplikovaly právní předpisy.
Stěžovatel zdůraznil, že v projednávané věci soudy nesprávně posoudily dvě zásadní otázky, otázku promlčení nároku a pasivní legitimaci Pozemkového fondu České republiky. V prvním případě soudům vytýká, že bez řádného odůvodnění, za počátek promlčecí doby považovaly doručení dopisu Státního statku Jeneč, státní podnik v likvidaci ze dne 16. 3. 2001 a nikoli dobu "dokončení restitučního řízení" v roce 2009, kdy stěžovateli byla vydána drobná zemědělská stavba. Argumentaci stěžovatele k této otázce údajně soudy "bezdůvodně odmítly", aniž by se s ní řádně vypořádaly. Vznesená námitka promlčení je podle mínění stěžovatele "zřejmým zneužitím práva na úkor stěžovatele", neboť výše označený státní statek postupoval liknavě při zadávání posudku, jímž byla oceněna výše restitučního nároku. Současně stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, že Pozemkový fond ČR není v projednávané věci pasivně legitimován, neboť jeho účastenství ve sporu je prý založeno již tím, "že s ním v průběhu restitučního řízení komunikoval a byl přítomen při uzavírání dohod o vydání nemovitého majetku uzavřených mezi Státním statkem Veltrusy a stěžovatelem".
II.
Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu stěžovatele, kterou se stěžovatel po žalovaných: 1) Státním statku Jeneč, státní podnik v likvidaci a 2) Pozemkovém fondu ČR domáhal zaplacení částky 67 425,- Kč s příslušenstvím, jako náhrady za znehodnocenou nemovitost čp. X v O.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že restituční nárok stěžovatele je promlčen. Námitku promlčení, vznesenou prvním žalovaným, shledal soud po právu, neboť první žalovaný stěžovateli dopisem ze dne 16. 3. 2001 sdělil, že jeho restituční nárok za nemovitost vydanou v roce 1992 je přečerpán, a že mu proto nehodlá další plnění poskytnout, přičemž uvedl, že restituční nárok se promlčuje v obecné tříleté lhůtě a stěžovatel podal žalobu až dne 4. 7. 2006. Druhého žalovaného neuznal soud prvního stupně za osobu ve věci pasivně legitimovanou, protože nepřevzal závazek vypořádat restituční nárok stěžovatele za prvního žalovaného.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a konstatoval, že neshledal důvod k odložení počátku běhu promlčecí doby či jejímu přerušení. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel spojuje zcela odlišné nároky, neboť předmětnou žalobou se domáhá náhrady za znehodnocení nemovitosti, která mu již byla vydána. Po roce 2001 mu první žalovaný jako osoba povinná žádnou další náhradu nesliboval. Pozemkový fond ČR nebyl v předmětné věci osobou povinnou, tou byl státní statek, který však své závazky vůči stěžovateli vypořádal.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 2777/2012-468 dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, neboť neshledal dovoláním napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak přiléhavě aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, přičemž tento svůj postup dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tudíž nelze označit za svévolná, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost ve skutečnosti představuje jen opakovanou polemiku se správností úvah a právních názorů obecných soudů, zejména soudu dovolacího, což však nemůže být důvodem její opodstatněnosti. Z odůvodnění rozhodnutí výše označených soudů je patrné, že obecné soudy zvážily a logicky vysvětlily své závěry ke všem stěžovatelem vzneseným argumentům, takže nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že jeho námitky a v řízení předložené argumenty zůstaly ze strany těchto soudů nepovšimnuty, resp. že na ně odpovídajícím způsobem nebylo reagováno. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, z jakých skutkových závěrů vycházely a jak je následně promítly do výsledných rozhodnutí; v ústavněprávní rovině tak odůvodnění napadených rozhodnutí není co vytknout.
V projednávané věci byla podrobně řešena stěžovatelem akcentovaná otázka promlčení nároku za znehodnocenou nemovitost, přičemž závěr, že promlčecí doba uplynula dříve, než stěžovatel uplatnil nárok u soudu, aproboval i dovolací soud. Právní závěry, vztahující se k námitce promlčení restitučního nároku vznesené v rozporu s dobrými mravy a vyjádřené ve stěžovatelem uváděném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 718/11, v projednávané věci nejsou přiléhavé, neboť Ústavní soud své právní závěry formuloval na základě odlišných skutkových okolností, než jsou ty, které byly zjištěny obecnými soudy v projednávané věci.
Právní názor ohledně počátku běhu promlčecí doby prezentovaný v napadených rozhodnutích je názorem ustáleným, odpovídajícím judikatuře Nejvyššího soudu.
Rovněž otázka pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR v předmětné věci byla řešena podrobně. Nejasnosti ohledně konkrétní povinné osoby, na které v ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel, jsou účelové. V projednávané věci stěžovatel velmi dobře věděl, s jakým subjektem o svém nároku jedná, neboť v opačném případě by neměla povinná osoba důvod stěžovateli sdělit, že jím uplatněný nárok na náhradu za znehodnocenou nemovitost nehodlá uspokojit.
Se znalostí konkrétní povinné osoby souvisí i posouzení pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR. Ten by se podle ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů, mohl stát povinnou osobou v případě, pokud by převzal závazek poskytnout restituční náhradu stěžovateli, což však v řízení nebylo prokázáno a stěžovatel takovou skutečnost ani netvrdil.
Protože nebylo zjištěno, že by napadená rozhodnutí porušila stěžovatelova základní práva, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu