ECLI:CZ:US:2013:3.US.1440.13.2
sp. zn. III. ÚS 1440/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ekrema Mustafy, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, doručovací adresa: Karviná - Fryštát, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 9 To 36/2013 a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 3 Nt 454/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestněprávní věci.
Shora identifikovaným usnesením Okresní soud v Břeclavi nepřiznal stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu a jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajským soudem v Brně dle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel tvrzenou nemajetnost neprokázal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti těmto závěrům oponuje a namítá, že ohledně 200 000 Kč, jež se nachází na účtu jeho manželky, jde o částku, která představuje půjčku poskytnutou mu jeho bratrem Remzim Mustafou výlučně za účelem složení kauce v rámci žádosti o propuštění z vazby. Rovněž se ohrazuje proti závěru soudu prvního stupně, jenž ze skutečnosti, že si zvolil obhájce na plnou moc, nedůvodně dovozuje, že má finanční prostředky na zaplacení jeho odměny. S odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 49/2011 zdůrazňuje, že pouze realizoval své ústavní právo a s ohledem na své majetkové poměry legitimně očekával, že mu bude přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, a odměnu a hotové výdaje zvoleného obhájce uhradí stát. Krajskému soudu nadto stěžovatel vytýká, že se nepřesvědčivě vypořádal s jím uplatněnými námitkami a že zcela nepřijatelně konstatuje, že trestná činnost, jíž se měl dopustit je velmi lukrativní, a proto může výlohy na svoji obhajobu uhradit právě z jejích výnosů.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom - což je nutné zdůraznit - vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, II. ÚS 495/02, III. ÚS 841/06, II. ÚS 40/08, II. ÚS 916/09, III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12), a na jeho základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu, náleží zásadně soudům obecným, zatímco Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce.
Ten v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Sluší se tak pouze zaznamenat, že ustálená rozhodovací praxe zahrnuje úsudek, že pro posouzení nároku na přiznání bezplatné obhajoby je rozhodná celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných ani nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 2824/11, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 3 Tz 46/98 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 7 To 99/2004, případně lze odkázat i závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli proti Německu (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 810]. Konečně je přiléhavé dodat, že do projednávané věci nedopadají závěry stěžovatelem neodkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10, ani stěžovatelem naopak odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 49/2011, neboť nedostatky, odpovídající kasačním důvodům těchto rozhodnutí ústavní stížností napadená rozhodnutí nevykazují.
Stěžovateli tak lze přisvědčit toliko v tom, že závěry uvedené v předposledním odstavci odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, zjevně porušující princip presumpce neviny, jsou zcela nepřípadné. Na výsledku - ve výše vymezených hranicích ústavněprávního přezkumu - to však nic nemění, a prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se ani tím v souzené věci neotevírá.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu