ECLI:CZ:US:2013:3.US.1455.13.1
sp. zn. III. ÚS 1455/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti J. M., t. č. VTOS Věznice Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2013 sp. zn. 14 To 121/2013 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. února 2013 sp. zn. 3 PP 47/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 7. května 2013 doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta žádost o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že neprodleně zajistí své zastoupení advokátem, ale dosud se tak nestalo a plnou moc zmocněného advokáta k ústavní stížnosti nedoložil.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatel nerespektoval ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatel inicioval v minulosti velké množství ústavních stížností (22), přičemž v průběhu řízení o těchto ústavních stížnostech byl Ústavním soudem opakovaně, řádně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem (např. řízení vedená pod sp. zn. II. ÚS 1438/12, III. ÚS 2397/11, II. ÚS 1519/11, II. ÚS 967/08, I. ÚS 1100/08 apod.). Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Zákonná lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Soudce zpravodaj proto v posuzované věci, na základě popsané situace, shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podaný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. června 2013
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj